V minulých dnech jsme byli na táboře pro zrakově postižené. Tedy přesněji pro děti se zrakovou vadou. Já (Bob) sice nějaký ty zrakový vady taky mám – např. naprosto špatně vidím věci, které by bylo potřeba doma opravit, pak mám taky velké oči, co se týče aktivit, které se dají stihnout za jeden den, atd. No ale to už jsem trochu odbočil.
Chtěl jsem napsat pár věcí, které mě zaujaly. Mám prý podobný (skoro stejný) hlas s jedním dalším vedoucím. Takže se stávalo, že nevidící připsali všechny moje dobré skutky na jeho účet. Pak se má člověk snažit, když to okolí ani neocení.
Jeden den se hrála hra po Brně, kdy děti měly za úkol zjišťovat nejrůznější věci. Já jsem se jí účastnil jako skrytý doprovod, ale i tak jsem pochytil plno zajímavostí. Např. většina lidí si asi nedovede přestavit, že existují i jiné možnosti zjištění autobusového spojení než běžet na Zvonařku. Informační centrum, internet ani telefon jim asi nic neříká… Škoda. Dvě prudce inteligentní dámy zase nebyly schopny zjistit číslo tramvaje, která jede zadaným směrem. Pro většinu zaměstnanců Magistrátu města Brna pohybujících se ve městě v pracovní době jsem neviditelný. To jsem věděl i předtím, ale při hře se to opět potvrdilo. Pokud do nich přímo nevrazíte, tak si můžete být jistí, že vás neuvidí.
Někteří lidé jsou hodně ochotní – pro účely hry až moc. Jiní zase bravurně uskakují před bílou holí, přestože vypadají velmi unaveně. Ale únava je zase ihned opustí, když tramvaj zastaví a je třeba vyběhnout po schůdcích a zabrat to nejlepší místo. Ale to už je opět jiné téma.
Jiný expert si pro změnu myslí, že nabídku fléten lze omrknout v předprodeji vstupenek na koncerty. Docela komické :-)
Sranda je, když můj svěřenec osloví cizince. Ten mu chce pomoci, ale neví jak. Ale aspoň se snažil, což se o některých domorodcích říct nedalo. Zvyk je železná košile, a tak většina vidících ukazuje při vysvětlování cesty rukama kudy jít, apod.
Tábor jsme přežili a možná se tam ještě někdy uvidíme :-)
Uklízím si trochu v kanceláři
Příspěvky
