89-31-74

Akce 89-31-74 začala v sobotu 26. 9. 2009 ráno. Jedeme zhruba po cyklostezce Brno - Vídeň. Ráno je ve svitavském údolí zima, ale po výjezdu do roviny (a hlavně s přibývajícím časem) začíná být příjemné teplo. Z Blučiny vyjíždíme na kopec Výhon, kde se tyčí nově postavená rozhledna Akátová věž.

V Židlochovicích se občerstvujeme, když začnou houkat místní dobrovolní hasiči. Nikde ale nehoří, pouze dělají doprovod svatbě. Svatebčané jedou na historickém hasičském vozidle. Zamáváme jim a poté pokračujeme do Pasohlávek, Brodu nad Dyjí a kolem Novosedel a Dobrého pole do Mikulova. Na vesnicích kolem Dobrého pole je zajímavé, že tu bylo v minulosti četné chorvatské obyvatelstvo. Dnes jsou hlavní vzpomínkou typická chorvatská jména - např. Klimovič.

Na okolních vinicích se pořád střílí. Ale my už víme, co to je. Ubytujeme se, uložíme spát naše dvoukolé miláčky a zakončíme sobotu výstupem na Svatý kopeček v Mikulově. Ujeli jsme 89 km. Do "ideálu" zbýval 1 km.

V neděli 27. 9. 2009 jdeme do jeskyně Na Turoldu. Zde se ukáže, jak první dojem často klame. Z průvodce, který na první pohled vypadá jako alkoholik, co se právě probudil a hledá něco k pití, se nakonec vyklube docela vtipný a zajímavý člověk.

Specialitou jeskyně je tzv. turoldská výzdoba. Nemá v našich jeskyních obdoby. Pán průvodce říkal, že další podobná je někde ve Švýcarsku a jižní Americe, ale tam není veřejně přístupná. V jeskyni jsou s námi dvě francouzsky mluvící turistky a ptají se nás co znamená "jeskyně" a taky říkají "finný". V jeskyni žijí netopýři a jeden z nich nás hned vítá a lítá kolem nás.

Projdeme kolem židovského hřbitova a omrkneme židovskou synagogu (Horní synagoga). Chceme jít také na zámek k obrovskému sudu do expozice o vinařství. Ale je tam hodně lidí a museli bychom čekat. Tak aspoň sud na netu.

Míříme do Hrušovan nad Jevišovkou. Vezmeme to přes Rakousko. Vyjíždíme na kopeček s úchvatnou výškou 201 metrů. A pak k Novému Přerovu a kolem Jevišovky. Najeto pouze 31 km - docela vyhublá modelka, ale zase jsme něco ušli pěšky.

Pondělí 28. 9. 2009. Dostáváme se do oblasti, kde jsme ještě nikdy nebyli. Je to tady placka. Nikde ani kopeček. Docela často bažanti, koroptve, občas zajíci a srnky. Jedeme přes Hrabětice, Šanov, Velký Karlov, Dyjákovice, Hrádek, Jaroslavice do Slupi. Tam navštěvujeme vodní mlýn. Památka je to pěkná. Bohužel přístup instituce (Technické muzeum v Brně) je takový socialistický. Na WC se může až po prohlídce, možnost uschování kol neexistuje (jen pro zaměstnance) a to přesto, že mlýn leží u hojně využívané cyklotrasy Praha - Vídeň. Také je polední přestávka od 12 do 13 hodin. Prohlídky jsou však po hodině, takže když přijedete na prohlídku např. 11:05, tak si počkáte až do 13:00. Více o mlýně.

Místní kraj je také bohatý na sluneční elektrárny (fotovaltaické, jak je dnes moderní říkat). Vrátíme se do Hrušovan na vlak. Z místní nádražní osvěžovny u Karlose jde pán do nedalekého křoví na záchod. Při návratu nese s sebou červenou růži. Říká, že ho to úplně překvapilo, že v takovém pralese rostou ještě růže. A za chvíli už má Bobek růži jako dárek. Štamgasti v osvěžovně by ji prý neocenili.

Z Hrušovan nad Jevišovkou se přesuneme do Brna vlakem. Růži necháváme ve vlaku - no táhněte ji na kole domů... Pak už nás čeká jen závěrečný úsek kolem Svitavy domů. Najeto 74 km. To by šlo. Abychom příště dali ideálních 90-60-90 (240 km), musíme se ještě trochu zasnažit. Takhle jsme ujeli 194 km.

Fotky

Polární výprava: Shrnutí

A je to za námi. Cesta Skandinávií skončila sice již před více než dvěma měsíci, ale dokud není vše papírově a elektronicky vyřízeno, cesta nekončí. Děkujeme všem, co nám poskytli volný čas, mapy, cenné rady, moskytiéry, jinou podporu nebo zalívali kytky.

Tady je souhrn všech vydaných článků:
Polární výprava aneb Cesta králíků za severní polární kruh
Polární výprava: Z Česka do Švédska
Polární výprava: Z jihu na sever
Polární výprava: Za polárním kruhem
Polární výprava: Vítejte v Norsku
Polární výprava: Divočinou zpět na polární kruh
Polární výprava: Od ledovce do královského města
Polární výprava: Trollové a olympiáda
Polární výprava: Na severní střeše
Polární výprava: Z plání do Oslího města
Polární výprava: Švédskem za Malou mořskou vílou

A tady pár věcí, které se jinam nevešly, případně se na ně zapomnělo:
8 ročních období - věřte nebo ne, ale přestože v Laponsku trvá zima půl roku, Laponci mají osm ročních období. Všechna jsou spojena s určitým obdobím v chovu sobů. Pro ty, kteří chtějí vědět víc.

Úplně jsme zapomněli napsat o domech se zelenými střechami. Domů, na jejichž střeše roste tráva, je zejména v Norsku plno. A vypadá to pěkně.

Ujeli jsme 8 222 km, z toho Bobek odřídil 2 531 km. Z domu na Lofoty to bylo asi 3 500 km, do Lundu na jih Švédska asi 3 300 km a zbylých asi 1 450 na cestu přes Dánsko domů (zpáteční cesta byla delší, protože jsme nepoužili trajekt přes moře).

Náklady na osobu činily asi 17 tisíc Kč. Ale pokud pojedete ve víc lidech, tak to půjde rapidně dolů, protože největší podíl zdaleka tvoří náklady na dopravu a ty jsou většinou fixní (nebo skoro fixní), ať jedou 2 lidé, nebo 4.

Zjistili jsme, že "lemming" je lumík. My to fakt nevěděli. Taková ostuda :-(

Pro návštěvníky osla s velkým "O"

Že se máte v autě poutat, vám Norové připomenou reklamou.

Cesta z města

aneb cesta králíka Bobka na kole z Vídeňské domů
Bobek si konečně asi po pěti letech koupil kolo. Jeden jediný kus toho pravého vyhlídnutého měli bohužel až v prodejně na Vídeňské. Proto si pečlivě naplánoval přejezd do Adamova - utekl v 16:00 z práce, přejel přes celý Brno a rychle se na kole vydal směrem domů, aby to stihl do setmění.

Prvně bylo nutné najít řeku Svitavu a pak pokračovat podél ní až do Adamova - odbočka na Přízřenice byla na druhý pokus a po telefonní konzultaci s Bobem objevena, soutok Svratky a Svitavy byl objeven, i když cyklotrasa nebyla značená.
"Tak jsem u soutoku. Diky, ted uz to snad bude znaceny." (SMS Bobovi)

Nebudu vás napínat - nebylo. Příjezd ke Svitavě hledán skoro hodinu, slunce zapadalo a začalo se šeřit. Bobek bloudí v areálu Agro Brno Tuřany (zelí, zajíci, bažanti, nespočet hlodavců, zelí, zelí, zelí...), posléze bloudí v Holáskách a Tuřanech, střídavě jezdí tam a zpět, zoufale telefonuje a VELMI sprostě nadává.
"Hm, ted bloudim u Holasek. Neni to vubec znaceno. Blikacka nejde pridelat." (SMS Bobovi)

Nakonec Svitava objevena po konzultaci s místními obyvateli, bohužel stezka je na druhé straně než měla podle mapy být - most v nedohlednu, vracet se už nemá cenu, tak se Bobek i s novým kolem prodírá kopřivami a trávou k nejbližšímu mostu a vynořuje se u Makra.
Pak už to celkem šlo, opravdu ale jen celkem... Tma se blíží a Bobek zvažuje, kde a u koho v Brně si kolo nechá. Nakonec se ale rozhodne nevzdat.

No nebudu to protahovat, v Obřanech byl Bobek v 19:15 - to už bylo šero, stará blikačka na nové kolo nešla přidělat, přední světlo si Bobek naivně nevzal vůbec. Ještě štěstí, že silnice Bílovice - Adamov je pro auta zavřená, cesta potmě byla vskutku zajímavá. V Bílovicích Bobek najel na chodník aniž by si toho všiml (no potmě si nešlo všimnout) a pak jelikož neviděl obrubník, tak z něj spadl. Nové kolo má tedy i první šrám :-(

Příjezd do Adamova cca ve 20:00, ujetých km cca 38, stupeň nasranosti takový, že tento zápis musel být odložen o dva dny, jinak by byl nezveřejnitelný.

Tímto Bobek děkuje všem sponzorům, kteří již několik let vytrvale přispívají na nové kolo. Nové kolo již po první jízdě (která měla být podle pana prodavače taková lehčí, "zajížděcí", pomalejší a cca 10 km dlouhá) nevypadá jako nové, ale zase už snad přežije celkem všechno ;-)

Následovat bude zábava při nákupu kytary, těšte se.

Polární výprava: Švédskem za Malou mořskou vílou

Středa 15. 7. 2009 a králíci míří západním Švédskem na jih. Z dálnice si na chvíli odskočíme do Göteborgu, ale už nějak nemáme moc náladu prohlížet další město, tak je to jenom taková krátká vyhlídková jízda autem. Zrovna se konal mezinárodní fotbalový turnaj mládeže Gothia Cup a my zrovna projížděli kolem stadionu Ullevi.

Ale zpět na dálnici a dále na jih. Místy se tu může i 120. Kolem dálnice je vidět hodně větrných elektráren. Chtěli jsme si v hypermarketu ICA koupit takovou dobrou zmrzlinu, kterou už jsme si koupili v Uppsale, ale nenašli jsme hypermarket této značky a v jiném ji neměli. Tak nic. Místo toho jsme si ale dali v IKEA masový kuličky.

Navštívíme také románskou katedrálu v jihošvédském Lundu. Uvnitř ní je orloj, který umí odpočítat a změřit kdeco. V podzemí jsou katakomby. Lund leží v rovině a kol je tu hromada. Ale v Kodani jich bude ještě mnohem víc.

Ještě něco ke švédským benzinovým pumpám. U nás je většinou jedna strana označena jako vjezd a druhá jako výjezd. Takže se auta většinou řadí z jedné strany a druhou vyjíždějí. Ne tak ve Švédsku. Tam to označení není. Takže to jednak komplikuje průjezd benzinkou, jednak (v případě fronty) není zcela jasné, kdo je na řadě. Sami jsme byli svědkem situace, kdy si dva švédští borečci z protilehlých stran fronty málem dali do budky, když se nemohli shodnout, kdo je zrovna na řadě. Skončilo to jenom nějakými tupými údery do jejich vozidel.

Do Dánska se dostaneme přes Öresundský most. V Kodani zamíříme do centra města, kde po jistém čase najdeme místo k zaparkování. U parkoviště je zrovna půjčovna městských kol zdarma. Jenom za zálohu 20 DKK (stejné jako vozík v obchodě). Bohužel je tam volné jenom jedno kolo, tak musíme hledat další stanoviště, kde bude volné druhé. Kola jsou docela rozpůjčovaná, ale zhruba za půl hodiny nalezneme další místo. Je tam jedna Češka, co si taky půjčuje kolo.

Kolo není valné kvality, ale na popojíždění v rovinaté Kodani je naprosto ideální. Je to mnohem pohodlnější a rychlejší než chodit pěšky. Navíc v Kodani jezdí na kole strašně moc lidí a automobilisti už s vámi počítají. Městské kolo je navíc vybaveno přehlednou mapkou nejdůležitějších míst vhodných k návštěvě.

Do zábavního parku Tivoli nejdeme. Neplatí se totiž za atrakci, ale nějaké paušální vstupné. A my tu rozhodně celý den nebudeme. Mrkneme ale na Malou mořskou vílu, do zahrad královského paláce a na přístav Nyhavn. Stavíme se také ve "fakt husté" Christianii.

Už se nám chce domů, a tak uháníme Dánskem na západ. Čeká nás ještě jeden velký most. Most přes Velký Belt. Jeho pylony jsou nejvyšším místem v Dánsku vůbec.

V Hamburku projíždíme tunelem pod Labem a zamíříme na Berlín. Vypijem pár redbullů a jede se dál. Mezitím nastane čtvrtek 16. 7. 2009. Trochu se prospíme kdesi na odpočívadle. Ale nedá se to. Bobek neumí spát v autě na sklopeném sedadle, pořád se převaluje a natřásá autem, takže se nedá rozumně spát. Tak se raděj budím a jedeme dál.

Ústí nad Labem nás vítá krásnou smogovou čepicí. Je vidět již z daleka. Pokračujeme proti proudu Labe do Lovosic. Pak po dálnici do Prahy. Průjezd Prahou je humorný. Hlavní trasa je ucpaná, tak z ní sjíždíme a projedeme městem po nějaké alternativní trase s heslem "stále na jihovýchod". Nakonec to určitě vyjde rychleji než se šinout v koloně.

Na dálnici D1 mezi Humpolcem a Jihlavou se někdo asi kochal a je tu havárka, ke které letí i vrtulník. Takže se to tady trochu zpomalí, ale nakonec dorazíme domů v pořádku.

Fotky

Ufobal na Kratizně

Ufobalový turnaj, který se tradičně konal v Nížkově, se letos přesunul na Kratiznu nedaleko Hodic. Bylo tam hezky, počasí taky vyšlo. Bez deště, skoro bez větru a dost často i sluníčko.

Na 29. ročníku turnaje nechyběl ani tým Telefonní číslo, jehož součástí je známé králičí duo Bob a Bobek. Obsadili jsme 13. místo ze 16 týmů s bilancí 3 výhry, 1 remíza a 5 proher (skóre asi 25:32).

Při slavnostním vyhlášení výsledků dostávali někteří hráči upomínkové kartičky za vstřelení stovek gólů. Králíci (Bob a Bobek dohromady) se již také pomalu, ale jistě blíží první stovce. Do letoška jsme měli 32 gólů, ale nyní jich máme již 35 :-D Podrobné výsledky budou snad časem tady. Co se týče povzbuzování tak nechyběly bubny a heslo "Dobře Bobře" (Bobr hraje tuším za Mazurské šavle).

Vila Stiassni

V pátek jsem se byl podívat v rámci Dnů evropského dědictví ve vile Stiassni v Brně - Pisárkách. Nalézt ji můžete na adrese Hroznová 14. Dříve se jí také říkalo vládní vila podle toho, že tam spali nejrůznější papaláši - například Fidel Castro.

Vila byla postavena ve 30. letech 20. století podle návrhu architekta Ernsta Wiesnera. Majitelem byl významný brněnský textilní průmyslník Alfred Stiassni. Vilu si však příliš neužil, roku 1938 emigroval, v roce 1939 byla budova zabavena Gestapem. A pak už jen chátrala. Roku 1982 došlo k částečné obnově vily. V roce 2009 převzal vilu do správy Národní památkový ústav, který plánuje rozsáhlou rekonstrukci objektu.

Více o vile

Pár fotek z vily

Bob

Polární výprava: Z plání do Oslího města

V pondělí 13. 7. 2009 vyrážíme dále po silnici č. 51 a pak po trase Gol, Ål (čti ól), skoro do Hol, tam už ale nedojedeme, neboť se držíme silnice č. 7 do Geilo. A tam už pomalu začíná slavná Hardangervidda - největší náhorní plošina severní Evropy. Cestou autem jsem potkali na silnici: kráčející ovce, kráčející krávy a ležící ovce. Nejhorší jsou asi ty ležíce ovce. Člověk je objíždí a neví, zda se už ovečka nenaležela dost a nehodlá zrovna vstávat.

Poprchá, ale Hardangerviddu (ještě dodnes to slovo neumím pořádně vyslovit) si ujít nenecháme. Tak se pěkně teple a nepromokavě oblečeme a vyrazíme. Opět uplatníme rukavice i čepici. V plánu máme takový menší výletek na pár hodin. Přeskakujeme po kamenech potoky a jdeme travnato-kamenito-vodní krajinou. Stromy tu nejsou. Na to už jsme moc vysoko. Bobek má s kameny ze začátku problémy, ale když zjistí, že tu opravdu žádné mosty přes tyhle potůčky nejsou, tak to hrdinně přeskáče.

Vracíme se stejnou cestou do Geilo. Když jsme jeli v poledne, tak byl benzin na jedné benzince za 11,97 NOK, teď je za 12,33 NOK. Takže tady se mění ceny i v průběhu dne. Také platí, že kartu Maestro norské (ani švédské) automatické benzinky většinou neakceptují. Ale my máme i jinou, takže ok. Cestou směr Oslo vícekrát prší, několikrát i více než jen zahradní deštík, ale nevadí, když jsme v autě.

Před Oslem za Oslem nikdo nesmí spát,... Ale my to porušíme. Spíme na luxusním místě - trávníček skoro jako na golfovém hřišti - kousek před Oslem u nějaké instituce s placeným parkovištěm (8-17 hodin). To nám ale vůbec nevadí, v našem čase přes noc je parkování zdarma a navíc tu skoro nikdo není. Tipujeme o jakou instituci se jedná. Krematorium? Poliklinika? Kolem občas projdou nějací lidé, nejčastěji pejskaři, ale prošli i jedni Češi. Asi si mysleli, že jim tady nikdo nebude rozumět. Nakonec, druhého dne ráno, se ukazuje, že je to nějaké muzeum umění či co. Mají to napsáno jenom norsky, takže jsme přesně nevěděli. Ale už jsem si to zjistil na netu.

Úterý 14. 7. 2009: Oslo (norsky se to prý čte ušlu). Ráno dorazíme do Osla. Je to fakt skoro za rohem, takže jsme v podstatě rovnou v centru. Zaparkujeme někde v širším centru (poblíž Frognerova parku) normálně na ulici - je tam místo zdarma. Bobovi se chce ale hrozně na záchod a zrovna tam nejsou žádný záchody, ale naštěstí pomůže nějaká kavárna. A pak už můžeme vyrazit na poloostrov Bygdøy.

Pro dnešek jsme si vybrali Kon-Tiki muzeum. Bohužel otevírá až v 9:30, tak musíme ještě chvíli počkat. Jsme opět rádi, že jsme tam brzo. Protože už asi za hodinku začnou vstupovat do muzea autobusové zájezdy. Mají na prohlídku vždycky tak 30-60 minut (včetně času na záchod a na svačinu), takže muzeum obvykle proletí jako lavina. Zejména jedni, které jsme odhadli na Izraelce... Nám se v muzeu líbilo. Prohlídli jsme si nejrůznější plavidla, která se plavila po oceánech a dozvěděli se o životě Thora Heyerdahla. K vidění je také soška Oskara, kterou získal v roce 1951 za dokument o plavbě v Pacifiku na balzovém voru Kon-Tiki.

Ještě k dopravě po Oslu. Chtěli jsme si půjčit kolo, ale nešlo to. Musíte mít nějakou speciální kartu, kterou ale zase koupíte jen v úplném centru. Pak jsme si chtěli taky koupit lístek na autobus, ale není moc kde. Takže nezbýval než nákup předraženého lístku u řidiče. Byla to asi naše nejdražší jízda v životě :-D Tuším asi 120 Kč na osobu na 12 minut jízdy :-) A to jsme pak u toho muzea stejně ještě čekali, takže jsme to klidně mohli jít pěšky...

Odpoledne se vydáváme na prohlídku centra. Shlédneme výměnu stráží u královského paláce. Skutečně šaškárna. Na hlavní ulici potkáváme velké množství pouličních umělců. O prázdninách to tam fakt žije. Dostáváme se k oselské radnici. Velký okamžik zejména pro Boba. Se zkušenostmi z oselské radnice se jistě v Brně neztratí. Málem jsem však další cenné zkušenosti z oselského úřadování nenačerpal. Ochranka na radnici chtěla Boba v půlce prohlídky vyhodit (prý ještě jednou a budu muset jít ven), protože prošel otevřenými dveřmi. Ale pán z ochranky tvrdil, že ty dveře mají být zavřené a nesmí se jimi chodit. No, asi takové normální poměry na oselské radnici.

A pak do Frognerova parku, jehož součástí je Vigelandův sochařský park. Čtěte více: Zvláštní svět Gustava Vigelanda. Na české poměry je zajímavé, že se může po sochách volně lozit, dotýkat se jich a podobně. V parku jsme taky viděli hrát Kubb. Kdyby si někdo chtěl zahrát, tak vězte, že máme hru doma a můžeme si s váma zahrát. Stačí se domluvit.

V Oslu se platí za vjezd do širšího centra města. Jsou tam nějaké automatické kamery, co snímají registrační značku auta. Měli jsme dobrou vůli to zaplatit, ale žádné místo k placení jsme nenašli. Píšou, že je to na stanicích Esso, ale tam fakt žádná nebyla. Teda aspoň ne tam, kudy jsme jeli my. Výzva k zaplacení mýta zatím žádná nedošla. A kdo prý nezaplatí, tak mu pak dojde faktura domů. Prý zhruba do tří měsíců. Tak ještě mají čas. Tak uvidíme.

Pokračujeme směrem do Švédska. Cestou na norské dálnici byla místa, kde se mohlo legálně i stovkou :-) Opět začínáme tušit jak vypadá tma. Spíme kousek od Stora Höga. Z lesa nás kontrolovalo nějaký menší zvíře (jezevec?) ale pak zase odešlo.

Fotogalerie

Polární výprava: Na severní střeše

Spiterstulen, neděle 12. 7. 2009 brzo ráno. Je krásně, jasno, svítí sluníčko, a tak může začít výstup králíků na nejvyšší horu široko daleko. Galdhøpiggen je nejvyšší horou národního parku Jotunheimen, ale zároveň i nejvyšší horou Norska a dokonce nejvyšší horou celé severní Evropy. Jako správní horolezci začínáme ráno. Což se později ukáže jako rozumný tah, neboť se tak vyhneme největším davům turistů.

2 469 metrů vysoká hora však nebyla za nejvyšší považována vždy. Hora dlouho o své prvenství bojovala s nedalekým vrcholem Glittertind, jehož špičku pokrývá ledovec. Ten se však zmenšil, a tak už dnes není žádných pochyb, kde leží ta pravá střecha severní Evropy. Jak na Galdhøpiggen?

Spiterstulen leží ve výšce asi 1 100 metrů nad mořem, takže nás čeká zhruba 1 400 výškových metrů. Potkáváme dva volně žijící soby. Také nás docházejí a posléze předcházejí dvě rezavé Norky (Švédky?), které neustále melou pantem. Ale jejich fyzická kondice je obdivuhodná. Pusa se jim sice nezastaví, ale nohy také ne. V tichu těch hor to působí úplně rušivým dojmem. Cestou se počasí zhorší. Už není tak krásně vidět a jdeme často v mraku. Pozorujeme okolní ledovce. Na ledovci je také vidět dav těch, kteří volí jinou výstupovou cestu (přes ledovec s průvodcem). Na vrcholku jsme asi za 4 hodiny 20 minut. Popisy cesty hovoří o 4 hodinách, takže to není zas tak špatný výkon. Je tam krásně vytopená chata (to jsme teda nečekali) s možností zakoupení nejrůznějších věcí. Mají tam i grog - údajně za 150 NOK - trochu drahé pro nás :-)

Na vrchol jsme dorazili právě včas. Posedíme asi 30 minut a už se začínají valit davy turistů. Zejména těch, kteří postupují po ledovci od chaty Juvasshytta. Je čas na cestu zpět. Počasí se vylepšilo, takže začíná být pěkně vidět. Sestup dolů je místy únavný. Skáčeme z kamene na kámen jako kamzíci. Lepší je to tam, kde je alternativní cesta přes sněhové pole. Tam to ubíhá podstatně rychleji. Sice občas ležíte rozpláclí ve sněhu, ale ta rychlost stojí za to. A sníh je měkoučkej, takže zranění nehrozí.

Vrátíme se na tábořiště. Spácháme hygienu, uvaříme, sbalíme se a vyrážíme dál. Zpátky do Lomu. Cestou potkáváme na silničce krávy, co se moc netváří, že by hodlali uhnout. A pak dál po vyhlídkové silnici číslo 51 k jezerům Gjende a Bygdin. Tady zase okupují silnici ovce. Máme vypozorováno, že když je značka "Pozor, kráva s teletem", tak to znamená, že budou ve skutečnosti ovce.

Fotky

Polární výprava: Trollové a olympiáda

Pátek 10. 7. 2009. Trollové se zlobí: je zima, zataženo a občas mrholí. Ale na záchodě na silničním odpočívadle je teplo a spousta místa - dalo by se tam aji spát. (Nepředstavujte si klasický hnusný český odpočívadlový záchod, tady je všechno v nerezu.) Tak se na ty trolly zajedem podívat! Domovem pižmoňů Dovrefjell jenom projedeme. Vzhledem k dnešnímu počasí by to fakt nemělo smysl.

Míříme do údolí Romsdal. Tam je prozměnu mlha a mraky. Nejvyšší skalní stěnu v Evropě (Trollvegen) nevidíme, ale zato tam mají vtipný obrázek na záchodě.

Na Trollím žebříku je viditelnost taky slabá, ale občas vidíme o serpentinu níže nebo výše. Cestou se míjíme s pár autobusy, jinak se nic zvláštního nestalo. Nahoře nás pobaví značka s maximální rychlostí 50 km/h. Víc se v těch serpentinách fakt jet nedá. Je mlha, vyhlídka nestojí za nic, tak si Bobek aspoň kupuje čepici.

Na druhé straně hřebenu začíná údolí Valldal, které je poseto jahodovými plantážemi. Po nich se pohybují sběrači v různobarevných pláštěnkách - byla by to hezká fotka (bohužel jenom byla, nevyfotili jsme to). Jahody prodávají hned u plantáže. Většinou děti. Dospělí se věnují spíše sběru. Dojedeme do Sylte. Tam nakupujeme v místním supermarketu. Atrakcí obchodu je polská skupinka. Kupuje asi 60 chlebů a všechny si je krájí na kráječi (zhruba půl hodiny). To víme docela přesně - chtěli jsme si taky nakrájet chleba. Taky zlikvidují izolepu u kráječe, kterou se zalepují pytlíky s nakrájeným chlebem. A pak u pokladny ještě reklamují špatně napočítanou cenu chleba. Jeden chleba měl stát asi 5,50 a oni jim napočítali 5,90 (nebo tak něco).

Přetrajektíme se z Linge do Eidsdalu a pokračujeme opět serpentinami nahoru. Zastavujeme u benzínky, která se s námi baví česky. Na základě rozpoznání české platební karty háže všechny dotazy (Zadejte číslo stojanu, na kterém chcete tankovat, apod.) v češtině, včetně účtenky. Majitel to ale asi úplně nechápe, protože se nám pořád snaží ochotně pomáhat, co máme zmáčknout atd.

Dojíždíme do Geirangeru. Je to skutečně turistický trhák. Na vyhlídce nás upoutá jedna Norka. Parkuje v opačném směru než všichni ostatní a na poměrně úzké silnici ještě řádný kus od okraje, aby znepříjemnila všem ostatním výjezd. Ale vůbec jí to nevadí a na fjord se dívá velmi spokojeně.

Opět plno serpentin a ujíždíme po silnici do Lomu. Cestou vaříme u odpočívadla u jezera. Zde nejsou záchodky, a tak musíme cestou k vodě (chceme si umýt ešus) přeskočit nejedno lidské hovno. Taky si tu zřídíme autokino. Odpočíváme v autě (je docela zima) a pozorujeme Fina, který si koupil gril. Vyndává ho z krabice a už griluje nějakou flákotu masa. Finka ho pravidelně chodí z obytného auta kontrolovat, zda to dělá dobře. V Lomu si prohlédneme dřevěný kostelík. Pouze z venku, protože je už pozdě a vevnitř je zavřeno.

Noc na sobotu 11. 7. 2009 jsme přečkali ve stanu kousek za silničním tunelem. Nějak tady (konkrétně tady v okolí Lomu) není moc místa, kde by šlo stanovat. Buď je to v kopci, nebo je to oplocený, nebo je tam barák. Ale nakonec se za tunelem spí dobře. Taky vidíme z auta lišku. Protože není ráno pěkný počasí, abychom mohli vyrazit do hor, volíme náhradním variantu a jedeme do Lillehammeru. Lillehammer znamená kladívko.

V roce 1994 se v Lillehammeru konaly XVII. zimní olympijské hry. Králíky bohužel nikdo nepozval. Ale kdyby pozval, tak to pro Čechy dopadlo nejhůře stejně, možná i lépe. Česká výprava tehdy získala nula zlatých, nula stříbrných a nula bronzových medailí. Ano, víme, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. A proto ještě jednou škoda.

V Olympijském muzeu strávíme celé dopoledne. Líbí se nám tam. Není to muzeum pouze o lillehammerské olympiádě, ale o všech, ať letních či zimních. Můžete tam tedy potkat třeba Emila Zátopka nebo Kateřinu Neumannovou. Odpoledne se vydáme na obhlídku areálu skokanských můstků. Tam se konal také zahajovací ceremoniál celé olympiády. Mrkněte na video. V čase 5:55 se skokan na lyžích rozjíždí s pochodní z velkého můstku.

Tam jsme odchyceni jednou Němkou (cca 65 let), která se nudí a chce si povídat. Přítel totiž šel nahoru na můstky (tam my chceme taky). Myslí si, že je nám tak 20-25 let a že Bob je učitel (to bude asi tím inteligentním výrazem). Němka je ze Saska a do Česka jezdí tankovat a nakupovat mléko. A v Norsku, říká, je draho, kupují si tu jen chleba, jinak si všechno vezou. Nakonec dojde i na objímání a líbání a jsme propuštěni. Vyšplháme na můstky, trochu se projdeme v okolí běžeckých tratí, hodíme si dole jeden stylový doskok s telemarkem a míříme zpět do Lomu. Předpověd počasí totiž slibuje, že by zítra mělo být hezky. Dnes odpoledne už taky bylo celkem slušně. Z Lomu jedeme dál do pohoří Jotunheimen, konkrétně úzkou silničkou na horskou chatu Spiterstulen. Ve skutečnosti se nejedná o horskou chatu, ale o celý komplex budov včetně tábořiště. Za vjezd se platí mýtné (50 NOK).

Fotky

Králíci v tunelu

V sobotu navštívili králíci Královopolský tunel. Prošli jsme se v tunelu I (severní) i v tunelu II (jižní). Do tunelů se vstupovalo z královopolských portálů a pokračovalo směrem k Žabovřeskám. Prošli jsme pod ulicí Palackého, Slovinskou, Chodskou, Vodovou a zastavili se někde před Jana Babáka. Tam také v současné době končí vyražená část. Ražba přitom pokračuje rychlostí asi 50 metrů za měsíc. Vyraženo je asi 70 % délky tunelů (ražená délka tunelů je asi 1050 metrů). Tunely jsou však ještě zhruba o 200 metrů delší, protože na koncích jsou hloubené úseky. Královopolský tunel by měly být uveden do provozu v roce 2012.

Fotky bohužel nemáme, protože se nám vybily baterky, ale fotek je určitě plnej net.

Více o velkém městském okruhu v Brně.

Akce se také mohla stát pěknou náborovou příležitostí pro mládežnické organizace, které by hledaly mladé kluky do družiny bagristů. Bylo jich (těch kluků i bagrů) tam fakt hodně.

Polární výprava: Od ledovce do královského města

Večer po příjezdu do oblasti ledovce Svartisen potkáváme dva kluky na skejtech. Vidí české auto (jsou to Češi) a hned se nás ptají, jak daleko končí kamenitá cesta, aby věděli, zda se jim vyplatí jít dál kvůli pořádnému povrchu na ježdění. A nabízejí, že můžeme spát někde poblíž nich v místním kempu, že už je tam českých rodin vícero. Nemusíme mít všechno, a tak jedeme spát kousek cesty zpět sami.

Ve středu 8. 7. 2009 potkáváme u Svartisenu Jardu. Jarda je na cestě s Marií a milují hlasité vyřvávání a důkladné řešení neskutečně těžkých problémů.
"Jardó, pojď si to tady přečíst!" (Marie objevila informační tabuli)
"Tak už jsme 215 metrů nad mořééém!" (Jarda a GPS)
Bob si dokonce myslí, že už jsme Jardu potkali v německém Sassnitz, kde se snažil se svojí červenou škodovkou přijít na to, kterak vjede k odbavovacímu terminálu na trajekt.

Cesta k ledovci začíná překonáním jezera Svartisvatnet. Lze se buď plavit (za 100 NOK na osobu), nebo to obejít. My jsme zvolili druhou variantu. Člověk se prodírá něco málo přes hodinu takovým hustším lesíkem a poskakuje po kamenech. Ale když je sucho (my měli sucho), tak to jde. Jinak jsou tam asi dost bažiny. Na druhém konci jezera se pokračuje již vzhůru ke splazu ledovce. Název Svartisen znamená v překladu černý led. A opravdu - na povrchu ledovce je takový černý poprašek. A pohled na ledovec je uchvacující. Zvlášť pro králíky, kteří bydlí v králíkárně :-D

Od ledovce se vracíme delší, zato však méně schůdnou cestou, abychom nepotkávali davy turistů. A potom již dobře známou cestou kolem jezera. Na parkovišti potkáváme skupinu v Čechů v dodávce. Spěchají už domů, protože jednomu z nich není moc dobře. Byli na Nordkapu a říkají, že nemusíme litovat, že jsme tam nebyli. My si to myslíme taky.

A vydáváme se na další pokračování po silnici E6 na jih. Teď nás čekají delší úseky. Zastavujeme u lososích peřejí Laksforsen. Lososy nevidíme (možná není jejich sezóna). Místo nich je tu Jarda s Marií. Pronásledují nás jako zelená příšera. Marie chtěla jít na záchod, ale má smůlu. My tady na těch lavičkách svačíme.

Cesta po magistrále E6 je zajímavá. Spousta dlouhých i krátkých tunelů - jeden byl dlouhý 8,6 km. Plno značek upozorňujících na různá zvířata. Viděli jsme upozornění na (ne všechno bylo na E6): divočáka, losa, soba, koně s jezdcem, koně, krávu s telaty, ovci, jelena, srnce, něco co vypadá jako pižmoň. Ale ve značení jsou ještě mezery. Upozorňovali na krávu s telaty a těsně kolem silnice polehávaly ovce s jehňaty. To bude chtít ještě dopracovat.

Maximální povolená rychlost 80 km/h je zajímavá věc. Dělá divy. Zatímco u nás nadávají řidiči osobáků na dálnici na kamiony, že se předjíždí a brzdí provoz, na norské "magistrále" E6 jsou k vidění situace, kdy kamión předjíždí osobní auto šinoucí se rychlostí kolem 65-70 km/h (ano, někteří si raději nechávají v rychlosti jistou rezervu, aby měli jistotu, že pokutu nedostanou). Takovýchto situací jsme viděli několik a působí to opravdu dojemně.

Ubytováváme se v kempu. Večer je duha a začíná pršet. Ve čtvrtek 9. 7. 2009 uháníme směrem na Trondheim. Semtam prší, ne nějak extrémně, ale prší. Cestou nás předjíždí červená blijicí dodávka Čechů, co byli na Nordkapu. Tak toho včera už asi moc neujeli. Delší pobyt na silnici opět umožňuje srovnání norských a švédských silnic. Z našeho pohledu jednoznačně lépe vychází Švédsko. Znají tam předjížděcí pruhy. Na srovnatelných úsecích je vyšší povolená rychlost. Značení - svislé i vodorovné - je také lepší.

Přestalo pršet. Stavujeme se ještě podívat na skalní malby v Leirfallu. Je tam velmi malá účast návštěvníků, a tak se nám věnuje místní průvodce - student archeologie. Mluví dobře anglicky (s norským přízvukem) a leccos zajímavého se dozvíme. Propaguje ekologicky šetrné zemědělství (i v Norsku mají něco na způsob našich JZD nadužívajících chemická hnojiva).

V Trondheimu se nachází největší skandinávská katedrála. Bývají tam dodnes korunováni norští králové. V Trondheimu chodí lidé se spoustou módních výstřelků. K nám to dojde časem. U katedrály potkáváme Čechy, co mění prasklou duši na kole. Místní veřejné automatické WC je za 10 NOK, nebo 1 €. Volíme to výhodnější (1 euro), ale automat je chytrej a nechce to. Nad centrem města stojí pevnost Kristiansten. Je z ní hezký výhled na město. A taky si tam člověk může vyzkoušet jak funguje páka.

Večer jedeme dál na jih za Oppdal. Je šero a prší. I v noci. Spíme na odpočívadle, kde se to oficiálně nesmí.

Více fotek

Polární výprava: Divočinou zpět na polární kruh

Chvíli před půlnocí z 5. na 6. 7. 2009 se vyloďujeme na norské pevnině v městě Bodø. A pokračujeme v noční jízdě. Ale nebojte, nejde o žádnou cestu v hluboké tmě. Stále jsme za polárním kruhem, stále je začátek léta, takže stmívat se tu rozhodně nebude. To světlo je zase trochu nevýhodou při nočním stanování. Sice se to může, ale trocha šera by neškodila. Tentokrát přespíme přímo u Saltstraumen.

Malá odbočka k výslovnosti norských názvů. Výslovnost není vůbec jednoduchá. Občas jsme něco řekli a mysleli jsme si, že to říkáme správně. Nepomůže ani to, že Norové a vy umíte anglicky - prostě když nerozumí tomu vámi vyslovenému norskému názvu, tak jste stejně v pytli. O norštině a její výslovnosti

V pondělí 6. 7. 2009 ráno se sbalíme a čekáme na představení. Saltstraumen je údajně nejsilnější přílivový a odlivový proud na světě. Má dosahovat rychlosti až kolem 40 km/h. A celou úžinou se valí obrovské množství vody. Vypadá to jako řeka, ale není to řeka. A tvoří se víry. Nedoporučuje se tam plavat, jezdit na malé loďce nebo snad padat při poskakování po kamenech. Podle přesného rozpisu má v 11:35 kulminovat přílivový proud, tak si na něj počkáme. Koukáme na rybáře, kteří se tam snaží něco ulovit. Prý by to mělo jít dobře. Ale ti naši nic nechytají. Tak možná to maj jenom jako atrapu na balení ženskejch.

A potom vyrazíme zase dál. Dokoupíme pečivo a ovoce, projedeme přes město Fauske a už nás čeká divočina. Národní park Rago. Doteď nevíme, zda se to čte rago nebo ragu, ale ono je to stejně dost jedno. V Rago potkáte s největší pravděpodobností stejně Čechy. Tak i my. Ve výchozím bodě - Lakshola - je několik českých aut. A s jedněmi příchozími se dáváme do řeči. Je odpoledne, my si ještě vaříme a pak se vydáme na cestu k chatě u jezera Storskogvatnet. Neplánujeme v chatě spát, a tak si sebou bereme stan, spacáky a všechno na 2-3 dny.

Cesta vede skutečně pěknou divočinou. A jsou tu i krásné mosty přes řeky. Ty Bobek přímo miluje. Vzájemně se předcházíme s aktivními německými penzisty (na věku se neshodneme, ale bylo jim tak 55-70). Jdou zhruba tak rychle jako my :-( Ale na druhou stranu jdou jen na lehko. U chaty Storskoghytta - je rybář a rybářka. Asi Norové. Ale možná taky klidně Švédové. My to nepoznáme. Ubytujeme se u jezera a jdeme si něco uvařit. Ještě později večer dorazí nějací další tři turisti a pes.

V úterý 7. 7. 2009 pokračujeme dále. "Ráno jsme vyrazili na osmihodinový trek přes nejvyšší hřebeny Raga. Sotvaže jsme opustili chatu, začalo lít. Voda v potocích stoupla. Rašelina nabobtnala. A skály byly kluzké, protože na nich vegetoval nějaký mizerný, skoro neviditelný, černavý druh lišejníku. Za hodinu jsme byli potlučení, mokří a čvachtalo nám v botách stejně jako včera v noci." (Zdeněk Šmíd: Za písní severu)

Tak takové "štěstí" jsme neměli. Nepršelo nám. Ani trochu. Potoky byly docela normálních rozměrů. Do rašeliny Bobovi sice jednou zapadla jedna noha, ale rozhodně ne do pasu, ani ne po koleno, takže se to dalo přežít. Šli jsme po nejrůznějších kamenných plotnách, kolem různých jezírek a potoků k jezeru Litlverivatnet, kde je nádherný vodopád, nad jehož začátkem vede cesta po visutém mostě. Živel je tu skutečně blízko. V jezerech jsme se nekoupali, bylo pod mrakem. Vracíme se po cestě do Nordfjordu. Rago stálo za to.

Pak vyrážíme směrem na jih. Projedeme Fauske a zastavujeme na polárním kruhu. Zatímco při minulé zastávce na polárním kruhu jsme byli sami, nyní nám dělá společnost centrum polárního kruhu s nezbytnými obchůdky, poštou (ano, i my jsme něco poslali) a obřím parkovištěm. Minulý polární kruh byl uprostřed lesů, tento je v pustině. Příjemným zjištěním je, že na polárním kruhu se ani otevřená auta nekradou. Nechat to tak někde u nás u hypermarketu, tak se můžete do 15 minut s autem rozloučit. Je tu také památník sovětským a jugoslávským zajatcům, kteří zde za druhé světové války stavěli ve velice tvrdých podmínkách železnici (nebo silnici? - to už si přesně nepamatuju; mohl bych napsat dopravní infrastrukturu, ale to by se sem moc nehodilo). Po zastávce odjíždíme k ledovci Svartisen. Ale o tom zase až příště, milé děti.

Fotky

I králíci mají svoje dny

Pořád vám tady píšeme, kde jsme zase byli, co se nám líbilo a podobně. Skoro by to mohlo vypadat, že králící mají úplně bezstarostný život a nemají žádné problémy. Ale není tomu tak.

Například minulý týden se Bob otrávil na pracovním obědě (to jako není schůzka, kde se uzavírají kšefty za miliony, ale obyčejnej oběd v "závodní jídelně") z podaného jídla. Pak mu bylo tak špatně, že byl celej zelenej, pár dní skoro nejedl a po příchodu domů šel vždycky jenom spát. Byl tak slabej, že musel jezdit domů od vlaku autobusem - normálně chodí pěšky, protože správnej králík zvyšuje svoji fyzickou kondici všude, kde to jde. Naštěští vše ve správnou chvíli odeznělo, a tak víkendovou oslavu stihl už zase v nejlepší formě.

Bobkovi se něco podobnýho stalo tento týden. Svírají ho křeče v žaludku, požírá tady piškoty a suchý rohlíky, prokládá to fernetem a zapíjí kolou. No vlastně si k tomu ještě dává pribináčky a banány. Tak uvidíme...

Pak si taky někdo jedné noci půjčil z našeho auta všechny čtyři ozdobné poklice z kol. Jsou to sice jenom čtyři trapné kousky plastu, které na funkci vozidla nic nemění, ale přece jenom je jich škoda. Už nejsme zas tak mladí králíci, abychom si naivně mysleli, že je ten milý a hodný človíček někdy donese zpátky.

A na závěr nejlepší fórek dnešního dne, z kategorie neuvěřitelných. Bob jezdil na dračí lodi na Svratce tak šikovně, že se mu podařilo odeslat svoje relativně nové brýle do bahnitých hlubin. Leží v klidu a míru nedaleko mostu v Jundrově. Kdybyste je chtěli hledat, tak vězte, že máte naději na úspěch asi tak 0,0000000000000001 %. A nejhorší bylo, že ta loď jela tak rychle, že se to fakt chytit nedalo :-)

Takže tak. Ale samozřejmě víme, že se dějou mnohem horší věci. Někomu není špatně od žaludku, ale třeba rovnou umře, dalšímu neseberou kousek plastu, ale přijde o všechno, co má, a někdo nepřijde o brýle, ale rovnou o zrak. Takže se máme moc dobře a posíláme pusu všem nekrálíkům.

A kdo se nudíte, tak se objednejte a stavte se někdy na návštěvu. Tady se vám rozhodně nemůže nic stát :-D

Polární výprava: Vítejte v Norsku

V pátek 3. 7. 2009 v podvečerních hodinách překročila králičí jednotka hranice Norského království. Nestalo se tak proto, že bychom jim chtěli poskytnout nějakou bratrskou pomoc, ale pouze proto, že jsme se tam chtěli trochu podívat. A abychom neumřeli hlady a finančním vyčerpáním, tak jsme si s sebou dovezli trochu nadlimitní množství čokolády a dalších sladkostí. Celníci však na hranicích nebyli, takže k žádné kontrole nedošlo. Stejně by to nenašli... :-)

Zastavujeme u pobřeží Norského moře. Je zrovna odliv a válí se tam kostry ryb. Na parkovišti jsou prodejci tradičních laponských výrobků. Prý jich ještě uvidíme spoustu.

V Narviku se u známého rozcestníku přesvědčíme, že na severní pól je to opravdu blíž než domů. Počasí tu mají pěkné. Venku svítí sluníčko a z auta to vypadá úplně idylicky. Venku však dost fouká, takže na kraťasy to rozhodně není. My míříme na Lofoty. Cestou se cena benzinu zvyšuje o 2 NOK za litr (tedy zhruba o 6 Kč za litr), ale my u takových vydřiduchů moc tankovat nebudeme, protože máme plnou nádrž ještě z Narviku, kde byl benzin naopak na norské poměry velmi levný.

Jižně od Harstadu, na silnici E10 v místě, kde silnice po mostě překonává úžinu, dosahujeme nejsevernějšího bodu naší cesty (asi 68 stupňů a 30 minut severní šířky).

Píše se sobota 4. 7. 2009. Ráno je zataženo, ale skoro nefouká. Dorážíme na Lofoty. Zpod svodidel vyletěl drobnější pták a rovnou pod auto. Ale asi to zvládl proletět, protože jsme jeho mrtvolu nikde nenašli. Projíždíme podmořským tunelem (celá cesta po Lofotech je zadarmo, za tunely ani mosty se tu nic neplatí). Po silnici si to vykračují krávy. Bob zjišťuje rafinovaným vědeckým experimentem, že zdánlivě suchý kravěnec nemusí být suchý i uvnitř. Přes den se vyjasňuje, ale fouká. I tak je tu ale klima velmi mírné, když uvážíme, že jsme na stejné úrovni jako Aljaška nebo Grónsko.

Zastavujeme v největším městě na Lofotech (Svolvaer), prohlížíme rybářské vesničky (Henningsvaer, Nusfjord), cestou míjíme spoustu překrásných scenérií. Některé pláže vypadají velmi romanticky. Ale do vody nejdeme dál než po kotníky. Ale na fotce to fakt vypadá jako idylická pláž někde v Tichomoří.

Také si zajedeme do Moskenes, kde si chceme zamluvit trajekt na zítřejší den a vůbec tak nějak zjistit, jak tento trajekt funguje (v kolik tam být, atd.). Máme smůlu. Nikdo tam není, nikdo nic neví, jízdní řád tam vyvěšený není, prostě nic. Naštěstí máme jízdní řád vytištěný z domu :-)

Spát jedeme kousek k Hamnøy. Toto místo se silně nedoporučuje. Bylo tam sice hezky - ovšem jenom na pohled. Je to tam jako na větrné hůrce. Použili jsme všechny šňůry, tropiko řádně přisuchozipovali, stan zatížili kameny, sebou a ještě přivázali k autu, ale stejně ráno skončil jako troska.

Ráno vstáváme dřív, protože spát se v tom větru fakt nedá. Už tak ze cviku koukneme zase na trajekt, zda tam třeba ráno někdo nebude. Není. Pokračujeme dál až na konec Lofotského souostroví k vesničce s nejkratším názvem na světě Å (čti ó). Je brzo a racci řvou jako malý děti a zajišťují tak příjemné vstávání místním obyvatelům a turistům.

My se vydáváme o kousek dál na výlet k chatě Munkebu. Stoupáme od moře stále do kopce podél nádherných jezer. Cesta je to pohodová a trvá asi 4 hodiny. Potkáváme pár skupin turistů. Někteří šmírují naháče v jezírku dalekohledy a dělají, že pozorují zvěř. Pak taky nějakého Němce. Ten sice možná umí norsky (teda aspoň nám se zdá, že německy nemluví), ale stejně mu to v komunikaci s králíky nepomůže :-) Málokdo z turistů jde až nahoru k chatě a to dělají chybu. Je tam parádně a hlavně je tam zase sníh na koulování.

Po návratu míříme k trajektu. Tam už stojí pár aut. Systém spočívá v tom, že se čeká a čeká. Kdo je tam dřív, tak má větší šanci, že se dostane na loď. My jsme tam brzo, takže se vlezeme, ale pár aut se opravdu nevleze a můžou čekat na další loď (zhruba další 4 hodiny). V 19:30 vyplouváme směr pevnina. Bobek zabral strategické místo s výhledem na televizi, takže můžeme sledovat fotbalový duel norské ligy mezi oranžovými a modrými. I když nejsou moc viditelné vlny, tak loď se na naše středoevropské poměry docela houpá.

Odkaz na fotogalerii

Krásné svatební datum

9. 9. 2009 - to by bylo krásné svatební datum.
A někteří toho prý hodlají využít. Mánie ale nemá být taková jako 7. 7. 2007. Teda, aspoň to tvrdí novináři. No asi tomu tak bude. Svatby u nás obvykle ve středu nebývají.

Čtěte více

Polární výprava: Za polárním kruhem

1. 7. 2009, středa, králíka za polárním kruhem je třeba. A tak tomu také bude. Ale ještě předtím se vydáme k městu Luleå (čti luleo), kde se ocitneme nejvíce na východě během této polární výpravy (asi 22 stupňů východní délky, což je zhruba stejně jako má pohoří Vihorlat na Slovensku :-)). Následuje přesun do kostelního městečka Gammelstad. Tam jsme strávili příjemné dopoledne, i když bylo na švédské poměry nesnesitelné horko. Ale paní v obchůdku s tradičními laponskými věcmi říkala, že se má ochladit. Také říkala, že tu měla minulý týden 3 Češky, takže už jsme tento měsíc druzí. Zajímavou tradiční laponskou věcí je tričko s vyobrazením laponské armády, která zvládne udolat každého - laponské komáří letectvo. Nás však letos neudolala, protože asi byla někde na cvičení mimo domovskou zem.

A pak už vzhůru za severní polární kruh. Ale pozor! Polární kruh se pohybuje, takže by se někdy mohlo stát, že si myslíte, že jste ho překročili, ale ve skutečnosti ne. Ale králíkům se tohle rozhodně nestalo, protože jsme jeli ještě mnoho a mnoho kilometrů za něj. Akorát teda asi zrovna nebyl tam, kde byl naznačen. Pak následuje Jokkmokk. To je jakési laponské hlavní město, místo trhů a také stůl a židle u nás doma v kuchyni. Co symbolizuje laponská vlajka?

Když potká Čech soba, mají radost oba. Když ho potká na silnici na rovném úseku, tak je to fakt radost (náš 1. sobí případ), když ho potká za zatáčkou, tak je ta radost už menší, ale vzhledem k tomu, že je to originální přírodní sob, tak to pořád stojí za to. Ve Švédsku prý žije asi 120 000 sobů.

Kiruna je industriální město. Ale v létě to docela jde. V zimě tam asi opravdu musí být teskno. Nám se tam ale líbilo. V Kiruně mají hezké dětské hřiště a na něm žádné děti. Takže jsme na testování herních prvků zůstali sami. Co se dá dělat, když ono se to otestovat musí. V Kiruně se těží železná ruda. Ale to, předpokládám, všichni víte z hodin zeměpisu. Tedy alespoň my jsme se to učili. Nepředstavujte si ale nějakou šachtičku v zemi, kde by se tak nějak kutalo. Jedná se o megatěžbu zajišťovanou státní společností LKAB. Do dolu jsme se podívat nešli. Někdo na internetu psal, že to není zas tak úžasný, tak jsme to oželeli. Kiruna je také nejsevernější obcí ve Švédsku a největší svojí rozlohou. Obce ve Švédsku jsou vůbec veliké. Taková obec Kiruna je velká asi jako polovina Švýcarska.

Rozloučíme se s Kirunou a vyjíždíme do Abiska. Abisko je malá turistická stanice a zároveň národní park. Moudré knihy a další zdroje praví, že Abisko má z celého Švédska nejnižší srážkový úhrn (cca 300 mm za rok), hodně slunce a mírné letní klima. A proto lehce prší a je zima! Ale na druhou stranu - je to poprvé, co nám ve Švédsku prší. Musíme uznat, že paní z Gammelstadu měla pravdu - ochladilo se.

Ve čtvrtek 2. 7. 2009 ráno je krásně. Obloha je částečně modrá a svítí sluníčko. Vyrážíme kolem peřejnaté řeky k jezeru. Také konečně vidíme legendární Laponskou bránu. Cesta příjemně ubíhá, občas nás akorát napadne pár komárů. Potkáváme také výpravu Japonců (ne Laponců) - asi se jedná o nějakou univerzitní konferenci, nebo tak něco. Večer je totiž potkáváme, jak společně se Švédy debatují v takovém velkém kroužku. A mají půjčené krásné oranžové stany. Po návratu z půldenního výletu jdu odpočívat do sauny, která je součástí kempu. Spolu se mnou jsou tam nějací tři domorodci. Celou dobu v sauně jsem si myslel, že ti tři mluví finsky. Uvažoval jsem i o sámštině (laponštině). Kdo by se chtěl začít sámsky (laponsky) - může začít. Finů je tu hodně a nějak jim vůbec nerozumím. Švédštině bych přece musel aspoň trochu rozumět. Ale asi ne. Asi to byli fakt Švédi a mluvili rychle. Prostě psané švédštině se dá tak nějak rozumět, ale s mluvenou je to trochu horší.

Večer nastává čas pro výstup za půlnočním sluncem, které budeme pozorovat z hory Nuolja (1 169 metrů nad mořem). My začínáme asi na čtyřech stovkách, takže to nějaký ten výstup bude. Cestou se kocháme krásnými výhledy na Laponskou bránu, sněhovými poli (přes jedno nebo dvě musíme i přejít) a výhledem na jezero. Cesta je místy rozbahněná, protože sníh taje. Ve vyšších místech nás pronásleduje podivný pískot. Nejdříve si myslíme, že jsou to nějaká pěkná vysokohorská zvířátka - svišti? (kdo ví, zda svišti takhle na severu vůbec žijou, my teda rozhodně ne) - ale nakonec zjistíme, že jsou to ptáci, kteří poskakují v dálce na kamenech a přelétávají.

Na vrchol dorazíme příliš brzo - měli jsme časovou rezervu, tak musíme čekat. Jsou tam již tři Švédové, kteří se s námi dávají do konverzace. Loni byli na nejvyšší švédské hoře - Kebnekaise - a slunko ani neviděli, jak bylo škaredě. To dnes nehrozí. Přesto je velká zima. Fouká a moc nad nulou asi nebude. Konečně půlnoc. Vracíme se asi 1:40 a jdeme spát.


Pátek 3. 7. 2009
Spíme do oběda. Najíme se, koupíme nějaký dáreček v místním obchodě (měli i Starobrno v plechovce za 15 SEK) a vzhůru do Norska!

Více fotek

Husova bez pásu

Mohli jsme mít rekonstruovanou Husovu ulici s tramvajovým pásem, ale my jsme řekli ne!
Přece nebudeme u stavby za pár stovek milionů chtít, aby jedno parkující auto nemohlo zablokovat několik tramvají, ve kterých stejně jede jen pár socek...

No co dodat. Asi nic...

Na druhou stranu - pruhy pro cyklisty tam taky nejsou, takže je to vlastně fifty fifty.

Ještěže ty chodníky alespoň zůstaly...

Něco k tématu na Idnes1 a Idnes2 (včetně diskuzí)

Polární výprava: Z jihu na sever

V neděli 28. 6. 2009 zahajujeme naše švédské putování. Už víme, kde se schovávají havrani přes léto. Taky vidíme první dopravní značku "Pozor, divočák" a "Pozor, sob". Chvíli se projdeme jihošvédským městečkem Ystad, nakoukneme do zámku v Kalmaru a míříme na ostrov Öland, který je s pevninou spojen silničním mostem. Je to obydlená zemědělská krajina, plná větrných mlýnů. Protože je vedro (kolem 30 stupňů), volíme koupání v Baltském moři. Pak se osprchujeme na pláži ve sprše pro hosty a jedeme na krátkou obhlídku mlýnů. Je jich tu fakt mnoho. A nejrůznější. Malé, velké, dřevěné, kamenné, holandského typu, jiného typu :-) Spíme už kousek před Stockholmem.

Následujícího dne, v pondělí 29. 6. 2009, nás čeká Stockholm. Projedeme kolem Kungens Kurva (ne, nebojte, nejedná se o králův sexuální objekt) a jsme tam.

Ve Stockholmu je krásně. Skoro by se chtělo říct, že až moc teplo. Nejprve hrajeme velmi zábavnou hru na zaparkování. Na příjezdových trasách je docela rozkopáno a rušno (je pondělí ráno), takže Stockholm skutečně připomíná Benátky severu, zejména tím, že na silnici je ta pravá Itálie. Nakonec někde zaparkujeme, ale tím zábava nekončí. Žádnou naši platební kartu parkovací automat nechce, tak nezbývá než se uchýlit k platbě v hotovosti. Je to taková pěkná hra. Nejdříve rozměnit 100 švédských korun na drobné mince u slečen v nábřežním stánku s občerstvením (ten hnusnej trafikant v hnusným stánku na hnusné křižovatce nám to nechtěl rozměnit) a poté většinu z nich zase naházet do otevřené tlamy plechového přístroje.

Hlavním bodem programu je návštěva muzea, ve kterém je ukryta královská válečná loď Vasa. Tam se nám líbilo.

Shlédneme také výměnu královských stráží, která spočívá zejména ve výměně vysílaček. V centru je německý a finský kostel a taky estonská škola (škola se švédsky řekne skola). A jinak je centrum plné krásných domečků, domů, paláců, úzkých uliček. Sem tam se mihne nějaký Viking ve slušivém oblečku.

Odpoledne míříme dále na sever k městu Uppsala. Ne však přímo do Uppsaly - tu jen vidíme z dálky - ale do Staré Uppsaly (Gamla Uppsala).

Pak ještě ke starodávnému mostu přes rozvodněnou řeku a hledat místo na spaní. V úterý 30. 6. 2009 se jede dál. V národním parku Skuleskogen je příjemno. Suťová pole, borovice, soutěsky, výhledy na moře. "Kdo ale překoná hlavní hřeben, spatří jiný svět: tišiny lesů, skalní labyrinty, v údolích nehybná jezera jako oči hor. Na východě Botnický záliv, ostrovy se smrkovými lesy. Země skandinávských duchů, elfů a trpaslíků" (Zdeněk Šmíd: Za písní severu)

Zde také potkáváme první Čechy na naší cestě, tedy spíše první Češky. Zdravíme se "hej", protože Češky neví, že my jsme Češi. My to ale víme, protože se baví hodně nahlas a taky mají kostkované kalhoty. A ty letos zřejmě frčí jenom v Česku. Koupeme se v jezeře. Ve volně přístupném srubu se neubytováváme, chceme ještě zase popojet dál na sever. Kdyby byla možnost sprchy, tak jsou pláže u moře úplně super. Během jízdy hrajeme další ze švédských her - na vzorné ježdění - jsou tu takové lahůdky jako 35kilometrový úsek hlídaný radary. V noci je už světlo celou noc, v místě, kde spíme (u Jävre) je i pár komárů. Ale takový běžný český standard. V noci také přebírá Švédsko od Česka předsednictví EU. Ale žádný ohňostroj jsme neviděli. A možná nejen proto, že tu není v noci tma...

Fotogalerie

Pračlověčí vzdělávání

Ctihodní akademici ze slovutných institucí terciální edukace se nemusejí bát. Dnes nemáme na programu kritizovat "kvalitu" těchto pólů vzdělanosti. Pouze se mrkneme na jeden zajímavý inzerát:

Pivo ve vlaku

Je na fotce Tom "Pivo" z Prahy na cestě do Adamova?
Nebo je to jen obyčejný alkoholik, který se takto rafinovaně vyhýbá placení jízdného?