pondělí 21. prosince 2009

Ochutnávka Balkánu

Hledám spolucestující (jednoho i více, na pohlaví nezáleží) na Balkánskou cestu - jižní Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Albánie.

Bobek z pracovních důvodů nemůže. A já bych se tam rád podíval, ale samotnýmu se mi tam nechce.

Jede se to od pondělí 10. 5. 2010 18:00 z Brna do pondělí 17. 5. 2010 6:00 v Brně, takže pracujícím stačí 4 dny dovolené. Kdo bude mít zájem, tak se hlaste.

Podrobnosti o zájezdu


Bob

Obchod, kde nekupovat raketu na badminton

Na začátku listopadu jsem se rozhodl, že si koupím raketu - ne tu kosmickou, ale obyčejnou na badminton. Stará už nevydržela ty rány, které dávám, tak bylo potřeba inovovat výzbroj :-)

Vybral jsem si prodejce Jonathan sport, který sliboval k nové raketě míček zdarma a ještě tajný dárek. Asi po dvou dnech dorazil balík (na dobírku) v očekávané ceně. Vyzvedl jsem si ho na poště a k mému překvapení byly v balíku dvě rakety a dva míčky. Celkově se jednalo o zásilku v ceně zhruba trojnásobné. Pěkný tajný dárek. Nakonec se však ukázalo, že to nebude zas tak růžové. K zásilce byl uvnitř přiložen dodací list na zcela cizí jméno a cizí adresu, včetně kontaktního telefonního čísla. Bylo zřejmé, že někdo špatně nalepil adresní štítky na zabalené krabice.

Prohozený zákazník naštěstí nebyl z Chebu, ani z Karlových Varů, ani z Ústí nad Labem, ale ze starého dobrého Brna, takže bylo nejjednodušší si zásilky vyměnit osobně. Než aby je každý posílal zpátky firmě a ta je zase posílala zpátky. Takže jsme si je vyměnili. Tajným dárkem tedy nakonec byla možnost seznámení se s dalším hráčem badmintonu v blízkém okolí.

Poté jsem napsal firmě, abych se zeptal na ten tajný dárek. A taky aby věděli, že to prohodili. Stát se to může, ale je dobrý, aby to věděli. Od té doby firma na maily neodpovídá. Mail jsem jim přeposlal už asi třikrát a pořád nic. Hrajou mrtvýho brouka. K odpovědi je přiměl až další mail, kde jsem se ptal na to, zda mají na skladě nějakou squashovou raketu. To zvládli odpovědět asi za 35 minut. Tak jsem jim napsal, že díky a teď by mě ještě zajímala jejich odpověď na předchozí otázky. A to už opět neodpovídají. Chudáci - asi jim internet některé (pro ně nepříjemné) dotazy nedoručuje.

Bob

pondělí 7. prosince 2009

Těžký život zastupitele

V zápise z listopadového zasedání zastupitelstva města Brna se objevil zajímavý bod:

Radomír Vavrouch vznesl podnět, aby se vedení města zabývalo problémem malého počtu parkovacích míst pro zastupitele před radnicí. Primátor Roman Onderka doporučil jako členu statutárního orgánu společnosti DPMB jít příkladem a jezdit na zasedání Zastupitelstva městskou hromadnou dopravou.

No, tak asi bez komentáře :-)

neděle 29. listopadu 2009

Probuzení jara

Před chvíli jsme se vrátili z divadla. Byli jsme na Probuzení jara.

Žák si dovolí ve škole propadnout. Jak teď budou vypadat jeho rodiče? Skandál!

Student si dovolí polemizovat s učitelem. Skandál!

Dívka otěhotní, i když není vdaná. (Ono to opravdu jde i bez svatby.) Skandál!

Někteří diváci musí sedět na jevišti. Skandál! (Nejmenovaná divačka místo na jevišti nedoporučuje - je tam blbej zvuk a moc kouře.)

Dva muži se líbají se na jevišti. Skandál!

Na jevišti se míchají herci s hudebníky. Skandál!

A to ještě není všechno! Skandál! Skandál! Skandál!

Takže na to raděj nechoďte, je to skandální. Anebo raděj běžte, ale rychle, než to nějaká kontrolní a antiskandální komise zakáže :-D

Ukázka z YouTube

úterý 17. listopadu 2009

Tak různě

Bob navštívil představení Fanouš a prostitutka v HaDivadle. A zdaleka nemusel platit 1200 Kč za hodinu. Stálo to mnohem míň (80 Kč) a stálo to za to.

Králíci se společně vydali na výlet kolem Brněnské přehrady, teda spíše kolem řeky Svratky :-) Fotky

"Pivní" vlak, který stál na brněnském hlavním nádraží.










Basketbalové hvězdy v rozhovoru pro ČT4.

středa 11. listopadu 2009

Bongo park

Chtěli byste se vyřádit a máte vlastní děti? Zapomeňte! Jste tak zničení, že vám na řádění nezbývá čas ani energie :-) Jste bezdětní, ale nemáte synovce ani neteře ani nikoho podobného? Tak to máte blbý...

Máte synovce? Bingo! Vezměte s sebou ideálně právě jednoho (ne více, protože více pravděpodobně nezvládnete) a můžete vyrazit do Bongo parku v Brně. Tak učinili i králíci. Nechtěli se cítit trapně a vyrazit do Bongo parku pouze sami dospělí, tak si půjčili synovce a vyrazili společně s ním.

Ztratili jsme se v africké džungli, málem se neprotáhli mezi dvěma válci, získali pár drobných popálenin a odřenin na skluzavkách a v toboganu, očistili z ponožek tuny zbytkového molitanu z míčků, co slouží jako střelivo na dravou zvěř. Ale také vylezli až na vrchol indonéské sopky, zasmečovali si do koše - nutno podotknout, že koš nemá úplně standardní výšku ;-), sklouzli se na skluzavkách, projeli na tříkolce a koloběžce a nakonec štastně dorazili zase domů :-)

Podobný park je také ve Zlíně: Galaxie Zlín.

Fotky

středa 4. listopadu 2009

Nevidět neznamená vidět tmu

Pokud vás zajímá, kde pracuju a co tam vlastně děláme, máte jedinečnou šanci.

Ve čtvrtek 12. listopadu se v brněnském TyfloCentru koná Den otevřených dveří (Chaloupkova 7, Brno-Královo Pole). Více informací k akci v pozvánce, o TyfloCentru pak na našich webových stránkách.

Budu se těšit
Bobek

pondělí 2. listopadu 2009

Zabořen v lamelách

To jsem já na výstavě Hry a klamy. Moc jsem se ale nepovedl :-)

Bob

pátek 30. října 2009

Cikhájský relax

Od soboty do středy jsme byli v Cikháji. Byl to relaxační pobyt. No posuďte sami.

Krátké výlety na zdravém vzduchu.

Ochutnávky vína. Výběr vzorků byl široký (snad jsem na nic nezapomněl) - Rulandské šedé, Ryzlink vlašský, Müller Thurgau, Frankovka rosé, André, Syrah, Modrý Portugal.

Žádné brzké ranní vstávání. Spánek po obědě. Když spí děti, tak musíme i my :-)

Hry - stolní i venkovní.

Sauna.

Gastronomické zážitky. (Restaurace Tisůvka, recenze).

A striptýz s pěveckým doprovodem a odhazováním jednotlivých kusů oblečení už kolem osmé večerní. (Podrobnosti na vyžádání).

Více fotek

pátek 23. října 2009

Bob a kuchařovy kalhoty

Včera jsem byl po volejbale mimořádně v hospodě. Tu mimořádnost může Bobek samozřejmě potvrdit :-) U stolu nás sedělo asi sedm. Jak už to tak bývá, tak jsme si objednali něco k pití. Trochu piva a i nějaká ta kofola tam byla.

Obsluhující nápoje připravila, rychle donesla a položila tác přes roh stolu. A znáte tu zábavu, kdy vícero lidí sedí na lavičce a všichni (až na krajního) náhle (po předchozím tajném domluvení) vstanou a krajní se poroučí k zemi? :-D Obsluhující, bohužel pro mě, nezvolila úplně nejštastnější pořadí vykládání jednotlivých sklenic z tácu, takže poslední pivo neskončilo ve vyschlém hrdle, ale u mě v klíně...

Kalhoty na cestu domů mi půjčil pan kuchař. Měl jsem na vybrání dokonce ze dvou modelů. Oba byly sice rozměrů 36(šířka)/32(délka), zatímco já si obvykle kupuju 33(šířka)/36(délka), ale s páskem se to dalo přežít. Možná si akorát někteří spolucestující ve vlaku mysleli, že se u nás rozvodnila řeka. K nám domů se bát nemusíte, záplavy tu fakt nemáme a navíc stejně bydlíme na kopci, kam řeka nevystoupá.

Bob

Jak se dělí muži

Jan Stern (nevím ale kterej, tak sem odkaz na autora nedávám) psal nedávno v Novém prostoru o tom, jak vybrat toho správného muže. Čtěte také - na straně 4.

Bob

úterý 13. října 2009

Stručně o víkendu

Co se dělo o víkendu? V sobotu vyrazili králíci na prohlídku Amatérské jeskyně. Můžete kouknout na pár fotek. Šli jsme z Ostrova u Macochy do Pustého žlebu, kde jsme vstoupili do jeskyně proraženou štolou. Cestou zapršelo, ale vevnitř jeskyně se to neprojevilo. Po jeskyni jsme se pohybovali s cyklistickými helmami, kola jsme si ale nebrali :-) V jeskyni je také obrovské bludiště, tam jsme se naštěští nedostali, kdyby jo, tak už nejsme asi mezi živými. Pěšky do Blanska.

Bob pak byl na závodě dračích lodí. Je tam i na fotce, ale je k tomu potřeba lupa :-) Večer jsme navštívili divadlo - muzikál Mozart! Bylo to dobrý. V neděli relaxace.

pátek 9. října 2009

Dítě nebo pes?

Musíme se přiznat, že semtam zaslechneme, kdy už budeme mít dítě, a zda už na tom pracujeme. A kupodivu to není jenom od osob ženského pohlaví, jak by se dalo očekávat, vyptávají se i muži :-)

Není to lehká otázka. Naštěstí nám s odpovědí pomohl náš přítel, Čilichili (číslo 10/2009, strana 8).

A víte přece, že Bob psa nechce. Kdo by ho chodil pořád venčit...

čtvrtek 8. října 2009

Rumunsko 2009: Shrnutí

V roce 2009 jsme v Rumunsku navštívili pohoří Cernei, Godeanu a Retezat. Poté české vesnice v Banátu. Tam žijí potomci lidí, kteří nikdy neopustili svoji zemi (Rakousko-Uhersko), ale přesto se stali cizinci. Po první světové válce totiž území připadlo Rumunsku. Takový je prostě život.

Nyní několik perel z česko-rumunské konverzace (SPN, 1987):
Mají dělníci placené svátky? Muncitorilor li se plătesc zilele de sărbătoare?
Pracuji v odborech už mnoho let. Activez de mulţi ani în sindicate.
Nosiči, doneste ta zavazadla na palubu druhé třídy. Hamal, du-mi bagajele acestea pe puntea de clasa a doua.
Jak daleko je to ještě k Paláci pionýrů? Cit mai e pînă la Palatul pionierilor?
Mohl bych si tyhle árie nahrát na magnetofon? Aş putea imprima ariile acestea la magnetofon?

A nyní něco pro příznivce klasického rodinného života. Musíme se pochválit. Celých 14 dní v Rumunsku jsme měli teplé večeře. To většinou doma nemíváme. Přesto Bob trošku zhubnul (jo, ještě to jde). Přece jenom se člověk tak nepřežírá a hlavně má celej den fyzickou aktivitu.

Jo, kdyby se někomu zdálo, že jsme si něco vymysleli, tak má asi pravdu. My jsme totiž staří lháři :-D

La revedere!

středa 7. října 2009

Rumunsko 2009: Banát

Náš přesun do Banátu, přesněji do českých vesnic v rumunském Banátu, zahajujeme v pondělí 10. 8. 2009 ihned po půlnoci. Jedeme poměrně luxusním vlakem na trase Arad - Černé moře. Dalo by se skoro říct, že už není ve vlaku moc špinavějších a zarostlejších než jsme my. Z dřívějších pobytů v Rumunsku jsme byli zvyklejší spíše na opačnou situaci. Vlak zobrazuje také informace o zeměpisné poloze vlaku (souřadnice, nadmořská výška) a taky čas a datum. Takže je krásně vidět jak sjíždíme z hor. Dovnitř kupé si z výše popsaných důvodů nesedáme. I přes výzvu policisty, abychom uvolnili uličku. Toho však Bára bravurně odpálkuje, a tak ulička zůstává naše. Přesedáme ve Filiaşi. V čekárně je pes, co má jen tři nohy. Automat na kávu vydává zvuk jako stíhačka.

Pak pokračujeme osobákem v již tradiční rumunské kvalitě do Orşovy. Jedeme kolem města Drobeta-Turnu Severin. Před ním se vlak hodně zaplní, všichni jedou do práce asi na pátou až šestou ranní. V Orşove jsme ráno. Dokoupíme zásoby a pak stopujeme směr Eibentál. Nikdo nás nechce. Nikdo nás nebere. Všichni prý jedou jinam. Tak malujeme ceduli, ani to nepomůže. Nakonec jedeme taxíkem, ještě společně s Bárou a Ondrou za přiměřenou cenu 5 € na osobu. Je to asi 40 km podél Dunaje + závěrečných 6 km vzhůru k vesnici, takže se to nakonec vcelku vyplatí. Cestou projíždíme (spíše prolétáme) dunajskými soutěskami a také kolem portrétu Decebala vyteseného ve skále. Čekáme na Jeňu s Magdou - ti jeli normálním stopem a závěrečný úsek šli pěšky. Hrajeme karetní hru Wist - ta se vyznačuje tím, že vždycky vyhraje Ondra a Bob je poslední :-) Spíme nad vesnicí.

V úterý 11. 8. 2009 se vydáváme na výlet do okolí Eibentálu, konkrétně na vyhlídkový vršek Známana. Poobědváme u salaše, kterou si lze pronajmout. Během výletu se dostavuje běžně nedostavující se přejezení z ostružin. Při cestě nazpět potkáváme paní, která vede domů kozy z pastvy. Bobek ji fotí a pak posíláme fotky. Ještě se mrknem na hřbitov. Místní výrostci vykřikují, že vstupné je 100 €, ale neplatíme, tak blbí zase nejsme :-) Při vaření večeře nás navštíví jeden pán. Nese nám slivky. Taky říká, že dřív se to doma pálit nesmělo. Milice chodila na kontroly a druhý den ráno říkali, že nic neviděli :-D Jeňa s Magdou si včera koupili koření cimbru. Nikdo neví, co to vlastně je. Ani místní pán. Tak tedy, cimbru je: saturejka zahradní (přepněte si i do rumunské verze, tam si můžete ověřit, že je to fakt cimbru).
Večer v místní "hospodě". Pro změnu hrajeme Bang a pijeme pivo - Ursus, Timişoarena. Zjišťujeme, že nedaleké doly (místní říkají hory) v Nových Dolech již nefungují, a že vesnické děti jsou na táboře v Gerníku.

Středa 12. 8. 2009. Víte jak se pozná, že je Ondra autista? No přece, že má výpadky paměti a tudíž nemůže doma vysávat. Bára zas musí před vařením sníst tabulku čokolády. Vyrážíme do Bígru. Je to asi 18 km, takže to bude výlet na celý den. Prohlížíme si zbytky dolů v Ujbányji (Nových Dolech). Předcházíme velkou skupinu Čechů, potkáváme nějaké další skupinky. Koupeme se v potoku. Ondra s Jeňou objevili pěkný kaskády - na koupání úplně výborný. Poslední úsek cesty jedeme stopem. Zastavila nám dodávka Čechů, kteří se vrací z práce domů. Večer velká skupina Čechů v hospodě říká, že Jirka Macháček bude ve Svaté Heleně až v sobotu, tak to ho neuvidíme, ale nevadí.

Ve čtvrtek 13. 8. 2009 máme odpočinkový den v Bígru. Navštívíme dům naivního malíře Josefa Řeháka Vydáváme se na cestu do romantického údolí vodních mlýnků (tak aspoň praví průvodce). Vodní mlýnky nenalezeny. Jíme ostružiny. Nakupujeme domácí kravský sýr a slivovici. Hrajeme Bang. Vydáváme se na druhou cestu za vodními mlýnky. Zase jsme je nenašli, ale byli jsme na vyhlídce na vesnici. Poté, co nám paní, která pase krávu ve švestkovém sadu, poradí, kde se mlýnky nachází, je konečně objevíme. Už jsou v bídném stavu a romantické údolí je zarostlé. Čas a pokrok nezastavíš.

Před hospodou, kde se občerstvujeme, táhne paní obrovskej pytel švestek. Pomoc odmítá. Prý by jí celá dědina pomluvila. Ale za odměnu dostaneme švestky, který nestihneme sníst a vezeme si je až domů. Zde je vidět, že úroda je v Banátu mnohem dříve než v našich krajích. Večer nakoukneme do kostela.

V pátek 14. 8. 2009 končí naše rumunská mise. Ráno odjíždíme v 5:30 z Bígru. Jedem opět "naší" dodávkou, 18 kilometrů k Dunaji po takové lepší cestě pořád dolů, tak musíme mít zavřené boční dveře. Takže sedíme po tmě jako uprchlíci. Ale není to úplná tma, svítíme si čelovkama. Po asi půlhodině vysedáme dole u Dunaje. Je ještě tma, ale pomalu už začíná svítat. Někdo snídá, někdo ne, je ještě moc brzo. Rozdělíme se na stopovací dvojice (kupodivu i po 14 dnech se stále shodují s partnerskými dvojicemi) a vyrážíme proti proudu Dunaje. Naším cílem je Svatá Helena, tedy přesněji u Dunaje ležící Coronini.

Vyrážíme pěšky. Až do Berzásky máme smůlu a nikdo nás nechce naložit. V Berzásce si taky člověk musí dávat pozor na jazyk, je tam významná česká komunita. Takže například Bobek vykládá o paní, co sotva táhne vozík a paní nám samozřejmě rozumí. Pak už jedeme stopem. Mladý Rumun v Dacii 1310 - valíme asi 120 km/h. V Coronini jsme první, ale za chvíli je tu i Jeňa s Magdou - ti dorazí kamionem. Posnídáme u místního kulturního domu - vaříme si ovesnou kaši - obhlíží nás pořád místní poldové, asi mají za rohem stanici. Taky poradíme bloudícímu autobusu z Česka. Nechají si od nás (možná si myslí, že domorodých rumunských Čechů) poradit, kudy že do Sv. Heleny. Hlavně, že mají průvodce (osobu) :-D

Ondra s Bárou nedorazí, tak se vydáme směr Svatá Helena pěšky. Sraz je totiž až v Heleně, viděli jsme je projíždět taky jakýmsi náklaďákem, tak je vzal asi až na další možnou odbočku. Zastavuje nám ředitelka školy v Coronini, pod kterou spadá i česká škola ve Sv. Heleně. My ale nevíme, že je Rumunka, a tak na ni spustíme hned česky. Obvykle totiž na někoho mluvíme rumunsky, anglicky a pak zjistíme, že umí česky. Tak to nyní zkusíme naopak a zase to nevyjde. Ona česky fakt neumí...

Králíci vyráží na výlet. Nejdříve procházíme kolem stanového městečka. Ve Sv. Heleně bude totiž hudební festival českých krajanů, kterého se účastní i spousta zástupců z Česka. Třeba také návštěva z české Šumice v Česku, jmenovkyně české Šumice v Rumunsku. V městečku se bavíme opravdu náramně. Pokračujeme přes zaniklou vesnici Sv. Alžběta. Po cestě potkáváme skupinu z Bojkovic, zpívají, nabízí nám víno a loučí se slovy "Děvčata za vrata a chlapi spat!" Znovu se bavíme u stanů. Týpci se pokoušejí rozdělat oheň - pomocí vlastnoručně nasbíraného dřeva a sirek. Náročný to úkol :-D Dnes uzavřeme také seriál návštěv na českých hřbitovech v Banátu. Zajímavé je, že některá ženská jména jsou s koncovkou -ová, jiná zůstávají ve stejném tvaru pro muže i ženy. Už bez naší účasti - jejich škoda :-) - vystoupil MIG 21.

V sobotu 15. 8. 2009 brzo ráno jsme doma. Zarostlý jako sněžný muž (tedy aspoň Bob). U Tesca mrtvej potkan a pak už rychle domů.

Zajímavé video: Za krajánky v Banátu (část 1), Za krajánky v Banátu (část 2)

Fotky

pondělí 5. října 2009

Rumunsko 2009: Retezat

"Retezat - Jezernaté hory.
... Hlavní cesta horami se dosud nepodobá tatranské magistrále, jen dobytčí stezka se táhne vzhůru k lukám divokých trav pod skalnaté štíty. Projdeš všude a také svůj přístřešek smíš ještě postavit, kde chceš. ... Do Retezatu, princezny Jižních Karpat, můžeš přijít odkudkoliv, ale od jihovýchodu, z údolí Západního Jiu, je to nejlepší. ... Na hřebeni užasneš, v jediném okamžiku se otevře nevídaný pohled - objeví se jezernaté hory. Teprv tam, na větrném sedle nad kobylími jezírky, se zjeví Retezat." (Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)

Náš pobyt v Retezatu začal v pátek 7. 8. 2009. Ráno sice nepršelo, ale byla mlha. Vyrážíme na Malý (vápencový) Retezat. Potkáváme 2 turisty. V průběhu dne začíná pršet, pozdějí více - i s pláštěnkou už je poznat, že prší. Postavíme stany v sedle Plaiul Mic. Chvílemi to vypadá na bouřku, pak svítí sluníčko, ale nakonec zase hodně prší. Ještě než se rozprší, tak prochází přes sedlo rumunská výprava s osly. A pak už jen prší. Bohužel jsme tu už v národním parku. Takže přijde Rumun a říká, že se na tomto místě nesmí stanovat. Sice ve směru našeho příchodu žádná informace o národním parku nebyla, taky jsou tu polámané kosodřeviny a rozházené odpadky, ale zákaz je zákaz. On nemůže vědět, že vaříme na vařiči a odpadky si odnášíme. Scházíme tedy na chatu Buta, kde se ubytujeme (30 RON osoba/noc). Chata Buta je nejvýše položená v Retezatu (1 580 metrů nad mořem). Dáme pivo Haţegana (lehce předražené, vysokohorská cena) a zahrajeme Bang.

Sobota 8. 8. 2009. Ráno na Butě. Je nádherně modře. Sympatický "zelený" (dle oblečení) Rumun nám prozradil, že tato noc byla poslední deštivá - ačkoliv prý celý týden mělo být hezky. Jo, mimochodem, horské služby se na předpověď počasí neptejte, ti to neví, teda aspoň ne u chaty Buta. Stoupáme opět nahoru, tedy výše popsaným směrem z údolí Západního Jiu. Úžas už nás ovšem nečeká. Byli jsme tam již včera. O volném táboření již také víme své a turistů je už tu hodně. V sedle Plaiul Mic se opět začínají dělat mraky, proto nejdeme přes hřeben, ale volíme pohodovější trasu k jezeru Bucura. Tedy ze sedla dolů do údolí a pak postupně vzhůru k jezeru Bucura. Včera jsme také zjistili, že naše česko-rumunská konverzace obsahuje sice plno zajímavých frází, ale chybí jí některá základní slova - například pes a kočka. Hlavně ti psi by se občas hodili. Tak si to najdeme aspoň teď na netu.

Dole v údolí je parkoviště, kam přijíždějí všichni autem. Mysleli jsme si, že by tam mohl být koš na odpadky, ale omyl. Magda udává naše odpadky jednomu z automobilistů, tak je snad vyhodil až někde do popelnice a ne hned do řeky, když už jsme je tak pěkně sbírali. Stoupáme k jezeru Bucura. Je zase celkem hezky. U jezera je celé stanové městečko. V noci bača hledá krávu. Prý u toho strašně vyřvává. Bob neví - Bob spal. Je tu plno vtipných existencí a také vtipný záchod. Přestože jsme v národním parku, kde se toho spoustu nesmí, tak ještě nikoho z vedení parku nenapadlo, že by bylo dobré u tábořiště, kde je zhruba stovka lidí, zřídit něco jako záchod.

V neděli 9. 8. 2009 vystoupáme do sedle Bucurei (2 206 metrů nad mořem) s tím, že tam se rozhodneme, jak dál. Cestou jsme chtěli koupit sýr od bači, co bydlí v kamenu na břehu jezera, ale zrovna žádný neměl. Bobka taky hryzla vysokohorská vosa. V sedle to s počasím nevypadá opět skvěle, takže sestup do údolí. Ale na tu bídu, co tu máme s počasím, stejně docela dobrý. Pokračujeme k chatě Pietrele a pak do vesničky Cârnic. Zde se domlouváme na odvoz k vlaku za 120 RON za auto, nakonec jedeme za 90 RON. Místní se asi špatně dohodli s přivolaným řidičem na tom, jak nás oberou o 30 RON a pak už jim to bylo blbý, tak to nechali za obvyklých 90 RON.

V Ohaba de sub Munte čekáme na vlak. Tam vaříme kousek u nádraží, společnost nám dělají místní psi a štěnátko, co se zahrabává do písku. A taky je tu obávaný rumunský medvěd. Ale my se ho nebojíme a dokonce se s ním vyfotíme. Co dělat při setkání s medvědem? Pak jedeme osobákem do Petroşani, kde nakupujeme lístky na přesun do Banátu. Musíme totiž zjistit možnosti další cesty. Nevěděli jsme, kde a kdy slezeme z hor, takže možnosti zjištěny nemáme. Nemáme ovšem ani dost rumunských peněz (kartou to zaplatit nejde), tak musíme vyměnit peníze. Na nádraží ovšem není žádná směnárna, ani taxikáři nechtějí směňovat (asi fakt nemají), tak nás hodí jeden taxikář do centra k automatické směnárně - pořád jsme si mysleli, že jedeme k bankomatu, kde vybereme, ale my opravdu jedeme do automatické směnárny. Vsunete eura a vypadnou vám místní peníze. A nemusíte vsouvat jen eura, zvláda to i jiné měny. To u nás nemáme - a pak řekněte zaostalé Rumunsko... To už dávno neplatí. Jo, a jen tak mimochem pro špiony z Českých drah - na lístku vám vyjede i čas, kdy vyjíždíte, kde přesedáte a kdy dojedete. O tom se ČD taky může zatím jen zdát.

Fotky

Výzva pro odvážné: Síla zvyku

V sobotu 14. 11. 2009 od 19.30 hodin máme mít v Městském divadle Brno v rámci předplatného představení Síla zvyku. Dostali jsme však echo od mladých, starších i nejstarších, kteří toto představení již přetrpěli, že je to blbost na entou. Takže tam nepůjdeme a naše dvě místa uprostřed sedmé řady zůstanou neobsazena...

Pokud se však nenajde odvážlivec, který by je rád obsadil a představení shlédnul. Tomu nabízíme vstupenky zcela zdarma. Musí si je akorát u nás vyzvednout a pak je zase vrátit.

Pozor, představení se hraje (z pochopitelných důvodů) bez přestávky.

Více o představení

neděle 4. října 2009

Rumunsko 2009: Godeanu

"Godeanu - Měnlivé hory.
Na jejich severovýchodě svítí bílé útesy, bělostné srázy, pod nimi propastná údolí, vody se v nich nedočkáš, bratříčku. Lidského domu se nedočkáš, cesty se nedočkáš v těch horách. Skály a pláně. Na západě vyrůstá z trav kříž zemřelého. Černá krupobití a černé mlhy na hřebenech, v nich mizí ovčí stezky, tehdy nelze nezabloudit." (Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)


Překonali jsme první pohoří - hory Cernei. Hory bez turistů. Jen ovce, psi a bačové. A zamířili do Godeanu. Bob se velmi těšil na kříž zemřelého, jenž vyrůstá na západě z trav. Nenašli jsme ho. Zato to, že nelze nezabloudit (malý hlavolam pro milovníky matematické logiky), musíme rozhodně potvrdit.

Při obědě nám dělají společnost psi. Spíš než jako hlídači ovcí vypadají jako hlídači našeho jídla. Jsou tak milí, že by je šlo skoro i pohladit. Ale raděj to neriskujem. Kdo ví, kde se tady kupují protézy. Počasí se zhoršuje. Blíží se bouřka. Sprintujeme na nedaleký vrchol a pak zase pod něj, kde najdeme místo na spaní. Je asi 16:30 a my už zase rozbalujeme spacáky :-) Vrchol Godeanu dnes zůstane nedobyt.

Nejdříve jen prší, ale to už jsme zalezlí ve stanu. Zábavu nám obstarávají Ondra s Bárou (oni jsou tu totiž pro srandu králíků). Ondra se rozhodl přestěhovat stan, protože mají pod sebou hrbol. Bára by raděj zůstala tam, kde je. Ale má smůlu, byla přehlasována. Takže dojde na stěhování. K tomu se ozývají nejrůznější výkřiky.
Já budu svatá Barbora pod horou! (svatá proto, že ho nezabije za nápad stěhování) Proč pod horou? Protože jsme pod horou, ty vole!
To je magor!
Já mám záchvat! Toto nemůžu přežít!
Ty mě tak sereš, ani nevíš jak!
Jsem normální homeless.


A přichází bouřkové pásmo. Je jich víc po sobě. Pořád se to tak nějak motá. Jedna bouřka odejde a přijde další. Jedna je velká jako prase. Megablesky, megahromy, vítr. Asi ve 23:00 přestává pršet.

Středa 5. 8. 2009. Ráno je mlha (mrak). Míříme na vrchol Godeanu (2 229 metrů nad mořem). Cesta se občas ztrácí v mlze. I ve výšce 2 000 metrů potkáváme ovce a psy. Fouká, mlha houstne. Je taky zima. Obědváme. Rozhodujeme se, že to dnes nemá cenu. Za těchto podmínek nic neujdeme - nevíme totiž kam. Sestupujeme do sedla a máme tu opět bouřku. Takže zase postavíme stany. Po bouřce se konečně můžeme podívat, kudy jsme to vlastně přišli.

Ale rozjasnění netrvá dlouho - už je zase mrak a hrajeme zase Bang (a to už pořád a pořád a skoro každý den). Tentokrát je šerif Bára a neví, kdo je odpadlík (Ondra?, nebo Magda?). Obdobná situace se opakuje ještě několikrát. Došly nám zprávy, že v Rumunsku napadl medvěd českého turistu. Ale nikdo nepíše, v kterém pohoří, tak jsme v klidu :-)

Ve čtvrtek 6. 8. 2009 je ráno jako včera přes kopírák. Mlha, která se střídavě zvedá. Nakonec se to ale zlepší. Cestu nacházíme relativně v pohodě. Nejkrásnější jezero je hned za kopcem, takže u něj jen svačíme. Chvílemi prší. Obcházíme velké stádo s celkem agresivními psy (ostnaté dráty nemůžou chybět). Bača na nás mává, ať jdeme za ním, což se nám nechce, a tak jde nakonec on za námi.

Potkáváme skupinu Čechů, se kterými jde rumunský policista (jako kamarád v civilu) - udílí nám rady a tvrdí, že počasí bude lepší. Scházíme do "posraného" sedla k salaši, kde leží v pochybné pozici ovce (jedna). Blíží se k ní bača. Myslíme se, že ji jde zabít, ale jen jí rozmotá nohy - je totiž přivázaná za nohy. Muži: "To byla zlobivá ovce". Ženy: "Je to beran, který už oplodnil moc ovcí..."

Potkáváme houby, co rostou z hovna (použití slova schváleno Komisí pro čistotu jazyka českého). Déšť zaháníme neúnavným nasazováním pláštěnek. Mlha se zvedá a máme krásné výhledy na oba Retezaty (Velký i Malý). Kochací pauzu ale Jeňovi zatrháváme, neboť hřmí a blíží se bouřka. Spíme přesně mezi Godeanu a Malým Retezatem - v sedle už jsou pěkné závrty. Postavíme stan, vybalíme se a prší.

Hory Godeanu byly taky bez lidí. Také bez chat, většinou bez dobré viditelnosti a sluníčka.

Fotky

pátek 2. října 2009

Rumunsko 2009: Cernei

"Cernei (čti černej) - Květinové hory.
... Strmo a kamenito. Na koncích údolí jsou vesnice, utěšené domky na pokosených svazích, ale dojít k nim lze pouze pěšky nebo na oslu. Všude květy, velké, bujné, barevné, teplomilné. ... Strmě spadají černejské hory jen k jihu do údolí Černé, jedné z nejkrásnějších řek Rumunska. Na severu jsou patrné již vysoké kamenité pastviny hor Ţarcu (čti carku), které se připojují k bezcestným horám Godeanu. Tady končí Jižní Karpaty." (Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)

Je to již dávno předávno (asi 2 měsíce), co se králíci vypravili do Rumunska. Tentokrát nejeli sami, ale ve skupince. Spolu s námi Ondra s Bárou. A Jeňa s Magdou. Ano, je to skutečně ten Ondra, který doma říká "Subaruubaru". Nene, nemají doma auto japonské značky, už vůbec s ním neparkují u pohostinného zařízení, to pouze Ondra hlásí své ženě, kde se zrovna nalézá. No, kde jinde by ho taky hledala, že... A také nás doprovázely naše batůžky o úhrnné váze něco málo přes 42 kg - což ovšem v pomyslném souboji párů stačilo jen na bronzové medaile.

Z Brna vyjíždíme v pátek 31. 7. 2009 kolem 23:00 autobusem pro asi 30 lidí. Zastavujeme u Bratislavy, kdesi v Maďarsku, lehce přibrzdíme na hraničním přechodu Maďarsko - Rumunsko. Náš dopravce pan Hrůza vyhodí šest plzní a jede se dál. Projedeme kolem Srbska, cestou vyměníme peníze (kurz asi 4 RON za 1 euro) a zhruba v poledne jsme ve Svaté Heleně. Do Svaté Heleny je postavena nová silnice. Když jsme tu byli posledně, tak tu byla jen prašná cesta. Jinak silnice před Novou Moldavou (Moldova Nouă) má očekávanou rumunskou kvalitu (prach a díry), ale nutno říct, že se tam hodně opravuje. Ještě pár let a člověk ani nepozná, zda jede po silnici v Česku nebo v Rumunsku. Ve Svaté Heleně čekáme na další odvoz. Pokračujeme přes Rovensko, Dalboşet, kolem Bozovici až pod hory Cernei (poblíž Cornereva). Pak jdeme dokopce a dokopce. Spíme v lese u potoka a děláme si ohýnek.

V neděli 2. 8. 2009 vstáváme o hodinu později. Zapomněli jsme si totiž na mobilu upravit čas na rumunský (v Rumunsku je o hodinu více). Hledáme cestu na hřeben. Mohlo by se zdát, že najít cestu na hřeben je jednoduchá záležitost, ale ne vždy tomu tak je. Zvlášť když chybí značky, je les a cesta se ztrácí. Potkáváme první koně a taky krkavce kroužící nad námi. Asi se těší na pochoutku. Prudké svahy a nádherné výhledy. Večer se dozvídáme podrobnosti o Ondrových návštěvách v keramice. Rozepisovat se tady o tom nebudeme :-)

V pondělí 3. 8. 2009 ráno si nás oblíbil jeden pejsánek - trochu větší štěnátko a nechtěl odejít. Ale pak ho smečka zavolala a musel. A potom borůvky, borůvky a zase borůvky. Teda aspoň Boba docela zaujaly. Trochu jsme si zašli u "plešaté" hory. Není vždy lehké poznat, který hřeben je hlavní. Takže jdeme po bočním hřebeni trochu dolů a pak se zase vracíme na ten hlavní. Společnost nám dělají také ovčí stáda spolu se psími hlídači. Ti jsou docela často vybaveni obojkem z ostnatého drátu. Proč obojek z ostnatého drátu? Čtěte v diskuzi (příspěvek od uživatle Hrabosh 15. 2. 2008 20:55)

Stany rozbalíme nedaleko pramene poblíž vrcholu Dobrii. Bára čte Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Hrajeme Bang! Ondra je pořád šerif. Dvakrát mrtev, ale potřetí přežije. V dálce jsou blesky, ale neprší. Svítí měsíc a jsou vidět krásně hvězdy.

V úterý 4. 8. 2009 ráno se přes nás přežene stádo ovcí se psy. My pokračujeme na kopec Olanul, v jehož sedle začínají hory Godeanu. Cestou potkáváme další a další stáda ovcí a psy. Bačové si podávají ruce jen s muži. Na vrcholu Olanul potkáváme první turisty - jsou to dva Češi z Brna :-) No abychom nezapomněli. Taky proběhla debata o dědění. Když jeden z bezdětných manželů zemře (třeba naprosto naprosto nešťastnou náhodou, však tén fén mi do té vany upadl pane soudče), dostane to pak druhý manžel, nebo něco připadne i rodičům zemřelého manžela? Ale pozor, pozůstavší manžel taky nemusí zděnit nic, že :-) Je-li sepsána závět, manžel není neopomenutelným dědicem, na rozdíl od dětí.

Fotky

středa 30. září 2009

89-31-74

Akce 89-31-74 začala v sobotu 26. 9. 2009 ráno. Jedeme zhruba po cyklostezce Brno - Vídeň. Ráno je ve svitavském údolí zima, ale po výjezdu do roviny (a hlavně s přibývajícím časem) začíná být příjemné teplo. Z Blučiny vyjíždíme na kopec Výhon, kde se tyčí nově postavená rozhledna Akátová věž.

V Židlochovicích se občerstvujeme, když začnou houkat místní dobrovolní hasiči. Nikde ale nehoří, pouze dělají doprovod svatbě. Svatebčané jedou na historickém hasičském vozidle. Zamáváme jim a poté pokračujeme do Pasohlávek, Brodu nad Dyjí a kolem Novosedel a Dobrého pole do Mikulova. Na vesnicích kolem Dobrého pole je zajímavé, že tu bylo v minulosti četné chorvatské obyvatelstvo. Dnes jsou hlavní vzpomínkou typická chorvatská jména - např. Klimovič.

Na okolních vinicích se pořád střílí. Ale my už víme, co to je. Ubytujeme se, uložíme spát naše dvoukolé miláčky a zakončíme sobotu výstupem na Svatý kopeček v Mikulově. Ujeli jsme 89 km. Do "ideálu" zbýval 1 km.

V neděli 27. 9. 2009 jdeme do jeskyně Na Turoldu. Zde se ukáže, jak první dojem často klame. Z průvodce, který na první pohled vypadá jako alkoholik, co se právě probudil a hledá něco k pití, se nakonec vyklube docela vtipný a zajímavý člověk.

Specialitou jeskyně je tzv. turoldská výzdoba. Nemá v našich jeskyních obdoby. Pán průvodce říkal, že další podobná je někde ve Švýcarsku a jižní Americe, ale tam není veřejně přístupná. V jeskyni jsou s námi dvě francouzsky mluvící turistky a ptají se nás co znamená "jeskyně" a taky říkají "finný". V jeskyni žijí netopýři a jeden z nich nás hned vítá a lítá kolem nás.

Projdeme kolem židovského hřbitova a omrkneme židovskou synagogu (Horní synagoga). Chceme jít také na zámek k obrovskému sudu do expozice o vinařství. Ale je tam hodně lidí a museli bychom čekat. Tak aspoň sud na netu.

Míříme do Hrušovan nad Jevišovkou. Vezmeme to přes Rakousko. Vyjíždíme na kopeček s úchvatnou výškou 201 metrů. A pak k Novému Přerovu a kolem Jevišovky. Najeto pouze 31 km - docela vyhublá modelka, ale zase jsme něco ušli pěšky.

Pondělí 28. 9. 2009. Dostáváme se do oblasti, kde jsme ještě nikdy nebyli. Je to tady placka. Nikde ani kopeček. Docela často bažanti, koroptve, občas zajíci a srnky. Jedeme přes Hrabětice, Šanov, Velký Karlov, Dyjákovice, Hrádek, Jaroslavice do Slupi. Tam navštěvujeme vodní mlýn. Památka je to pěkná. Bohužel přístup instituce (Technické muzeum v Brně) je takový socialistický. Na WC se může až po prohlídce, možnost uschování kol neexistuje (jen pro zaměstnance) a to přesto, že mlýn leží u hojně využívané cyklotrasy Praha - Vídeň. Také je polední přestávka od 12 do 13 hodin. Prohlídky jsou však po hodině, takže když přijedete na prohlídku např. 11:05, tak si počkáte až do 13:00. Více o mlýně.

Místní kraj je také bohatý na sluneční elektrárny (fotovaltaické, jak je dnes moderní říkat). Vrátíme se do Hrušovan na vlak. Z místní nádražní osvěžovny u Karlose jde pán do nedalekého křoví na záchod. Při návratu nese s sebou červenou růži. Říká, že ho to úplně překvapilo, že v takovém pralese rostou ještě růže. A za chvíli už má Bobek růži jako dárek. Štamgasti v osvěžovně by ji prý neocenili.

Z Hrušovan nad Jevišovkou se přesuneme do Brna vlakem. Růži necháváme ve vlaku - no táhněte ji na kole domů... Pak už nás čeká jen závěrečný úsek kolem Svitavy domů. Najeto 74 km. To by šlo. Abychom příště dali ideálních 90-60-90 (240 km), musíme se ještě trochu zasnažit. Takhle jsme ujeli 194 km.

Fotky

čtvrtek 24. září 2009

Polární výprava: Shrnutí

A je to za námi. Cesta Skandinávií skončila sice již před více než dvěma měsíci, ale dokud není vše papírově a elektronicky vyřízeno, cesta nekončí. Děkujeme všem, co nám poskytli volný čas, mapy, cenné rady, moskytiéry, jinou podporu nebo zalívali kytky.

Tady je souhrn všech vydaných článků:
Polární výprava aneb Cesta králíků za severní polární kruh
Polární výprava: Z Česka do Švédska
Polární výprava: Z jihu na sever
Polární výprava: Za polárním kruhem
Polární výprava: Vítejte v Norsku
Polární výprava: Divočinou zpět na polární kruh
Polární výprava: Od ledovce do královského města
Polární výprava: Trollové a olympiáda
Polární výprava: Na severní střeše
Polární výprava: Z plání do Oslího města
Polární výprava: Švédskem za Malou mořskou vílou

A tady pár věcí, které se jinam nevešly, případně se na ně zapomnělo:
8 ročních období - věřte nebo ne, ale přestože v Laponsku trvá zima půl roku, Laponci mají osm ročních období. Všechna jsou spojena s určitým obdobím v chovu sobů. Pro ty, kteří chtějí vědět víc.

Úplně jsme zapomněli napsat o domech se zelenými střechami. Domů, na jejichž střeše roste tráva, je zejména v Norsku plno. A vypadá to pěkně.

Ujeli jsme 8 222 km, z toho Bobek odřídil 2 531 km. Z domu na Lofoty to bylo asi 3 500 km, do Lundu na jih Švédska asi 3 300 km a zbylých asi 1 450 na cestu přes Dánsko domů (zpáteční cesta byla delší, protože jsme nepoužili trajekt přes moře).

Náklady na osobu činily asi 17 tisíc Kč. Ale pokud pojedete ve víc lidech, tak to půjde rapidně dolů, protože největší podíl zdaleka tvoří náklady na dopravu a ty jsou většinou fixní (nebo skoro fixní), ať jedou 2 lidé, nebo 4.

Zjistili jsme, že "lemming" je lumík. My to fakt nevěděli. Taková ostuda :-(

Pro návštěvníky osla s velkým "O"

Že se máte v autě poutat, vám Norové připomenou reklamou.

středa 23. září 2009

Cesta z města

aneb cesta králíka Bobka na kole z Vídeňské domů
Bobek si konečně asi po pěti letech koupil kolo. Jeden jediný kus toho pravého vyhlídnutého měli bohužel až v prodejně na Vídeňské. Proto si pečlivě naplánoval přejezd do Adamova - utekl v 16:00 z práce, přejel přes celý Brno a rychle se na kole vydal směrem domů, aby to stihl do setmění.

Prvně bylo nutné najít řeku Svitavu a pak pokračovat podél ní až do Adamova - odbočka na Přízřenice byla na druhý pokus a po telefonní konzultaci s Bobem objevena, soutok Svratky a Svitavy byl objeven, i když cyklotrasa nebyla značená.
"Tak jsem u soutoku. Diky, ted uz to snad bude znaceny." (SMS Bobovi)

Nebudu vás napínat - nebylo. Příjezd ke Svitavě hledán skoro hodinu, slunce zapadalo a začalo se šeřit. Bobek bloudí v areálu Agro Brno Tuřany (zelí, zajíci, bažanti, nespočet hlodavců, zelí, zelí, zelí...), posléze bloudí v Holáskách a Tuřanech, střídavě jezdí tam a zpět, zoufale telefonuje a VELMI sprostě nadává.
"Hm, ted bloudim u Holasek. Neni to vubec znaceno. Blikacka nejde pridelat." (SMS Bobovi)

Nakonec Svitava objevena po konzultaci s místními obyvateli, bohužel stezka je na druhé straně než měla podle mapy být - most v nedohlednu, vracet se už nemá cenu, tak se Bobek i s novým kolem prodírá kopřivami a trávou k nejbližšímu mostu a vynořuje se u Makra.
Pak už to celkem šlo, opravdu ale jen celkem... Tma se blíží a Bobek zvažuje, kde a u koho v Brně si kolo nechá. Nakonec se ale rozhodne nevzdat.

No nebudu to protahovat, v Obřanech byl Bobek v 19:15 - to už bylo šero, stará blikačka na nové kolo nešla přidělat, přední světlo si Bobek naivně nevzal vůbec. Ještě štěstí, že silnice Bílovice - Adamov je pro auta zavřená, cesta potmě byla vskutku zajímavá. V Bílovicích Bobek najel na chodník aniž by si toho všiml (no potmě si nešlo všimnout) a pak jelikož neviděl obrubník, tak z něj spadl. Nové kolo má tedy i první šrám :-(

Příjezd do Adamova cca ve 20:00, ujetých km cca 38, stupeň nasranosti takový, že tento zápis musel být odložen o dva dny, jinak by byl nezveřejnitelný.

Tímto Bobek děkuje všem sponzorům, kteří již několik let vytrvale přispívají na nové kolo. Nové kolo již po první jízdě (která měla být podle pana prodavače taková lehčí, "zajížděcí", pomalejší a cca 10 km dlouhá) nevypadá jako nové, ale zase už snad přežije celkem všechno ;-)

Následovat bude zábava při nákupu kytary, těšte se.

úterý 22. září 2009

Polární výprava: Švédskem za Malou mořskou vílou

Středa 15. 7. 2009 a králíci míří západním Švédskem na jih. Z dálnice si na chvíli odskočíme do Göteborgu, ale už nějak nemáme moc náladu prohlížet další město, tak je to jenom taková krátká vyhlídková jízda autem. Zrovna se konal mezinárodní fotbalový turnaj mládeže Gothia Cup a my zrovna projížděli kolem stadionu Ullevi.

Ale zpět na dálnici a dále na jih. Místy se tu může i 120. Kolem dálnice je vidět hodně větrných elektráren. Chtěli jsme si v hypermarketu ICA koupit takovou dobrou zmrzlinu, kterou už jsme si koupili v Uppsale, ale nenašli jsme hypermarket této značky a v jiném ji neměli. Tak nic. Místo toho jsme si ale dali v IKEA masový kuličky.

Navštívíme také románskou katedrálu v jihošvédském Lundu. Uvnitř ní je orloj, který umí odpočítat a změřit kdeco. V podzemí jsou katakomby. Lund leží v rovině a kol je tu hromada. Ale v Kodani jich bude ještě mnohem víc.

Ještě něco ke švédským benzinovým pumpám. U nás je většinou jedna strana označena jako vjezd a druhá jako výjezd. Takže se auta většinou řadí z jedné strany a druhou vyjíždějí. Ne tak ve Švédsku. Tam to označení není. Takže to jednak komplikuje průjezd benzinkou, jednak (v případě fronty) není zcela jasné, kdo je na řadě. Sami jsme byli svědkem situace, kdy si dva švédští borečci z protilehlých stran fronty málem dali do budky, když se nemohli shodnout, kdo je zrovna na řadě. Skončilo to jenom nějakými tupými údery do jejich vozidel.

Do Dánska se dostaneme přes Öresundský most. V Kodani zamíříme do centra města, kde po jistém čase najdeme místo k zaparkování. U parkoviště je zrovna půjčovna městských kol zdarma. Jenom za zálohu 20 DKK (stejné jako vozík v obchodě). Bohužel je tam volné jenom jedno kolo, tak musíme hledat další stanoviště, kde bude volné druhé. Kola jsou docela rozpůjčovaná, ale zhruba za půl hodiny nalezneme další místo. Je tam jedna Češka, co si taky půjčuje kolo.

Kolo není valné kvality, ale na popojíždění v rovinaté Kodani je naprosto ideální. Je to mnohem pohodlnější a rychlejší než chodit pěšky. Navíc v Kodani jezdí na kole strašně moc lidí a automobilisti už s vámi počítají. Městské kolo je navíc vybaveno přehlednou mapkou nejdůležitějších míst vhodných k návštěvě.

Do zábavního parku Tivoli nejdeme. Neplatí se totiž za atrakci, ale nějaké paušální vstupné. A my tu rozhodně celý den nebudeme. Mrkneme ale na Malou mořskou vílu, do zahrad královského paláce a na přístav Nyhavn. Stavíme se také ve "fakt husté" Christianii.

Už se nám chce domů, a tak uháníme Dánskem na západ. Čeká nás ještě jeden velký most. Most přes Velký Belt. Jeho pylony jsou nejvyšším místem v Dánsku vůbec.

V Hamburku projíždíme tunelem pod Labem a zamíříme na Berlín. Vypijem pár redbullů a jede se dál. Mezitím nastane čtvrtek 16. 7. 2009. Trochu se prospíme kdesi na odpočívadle. Ale nedá se to. Bobek neumí spát v autě na sklopeném sedadle, pořád se převaluje a natřásá autem, takže se nedá rozumně spát. Tak se raděj budím a jedeme dál.

Ústí nad Labem nás vítá krásnou smogovou čepicí. Je vidět již z daleka. Pokračujeme proti proudu Labe do Lovosic. Pak po dálnici do Prahy. Průjezd Prahou je humorný. Hlavní trasa je ucpaná, tak z ní sjíždíme a projedeme městem po nějaké alternativní trase s heslem "stále na jihovýchod". Nakonec to určitě vyjde rychleji než se šinout v koloně.

Na dálnici D1 mezi Humpolcem a Jihlavou se někdo asi kochal a je tu havárka, ke které letí i vrtulník. Takže se to tady trochu zpomalí, ale nakonec dorazíme domů v pořádku.

Fotky

pondělí 21. září 2009

Ufobal na Kratizně

Ufobalový turnaj, který se tradičně konal v Nížkově, se letos přesunul na Kratiznu nedaleko Hodic. Bylo tam hezky, počasí taky vyšlo. Bez deště, skoro bez větru a dost často i sluníčko.

Na 29. ročníku turnaje nechyběl ani tým Telefonní číslo, jehož součástí je známé králičí duo Bob a Bobek. Obsadili jsme 13. místo ze 16 týmů s bilancí 3 výhry, 1 remíza a 5 proher (skóre asi 25:32).

Při slavnostním vyhlášení výsledků dostávali někteří hráči upomínkové kartičky za vstřelení stovek gólů. Králíci (Bob a Bobek dohromady) se již také pomalu, ale jistě blíží první stovce. Do letoška jsme měli 32 gólů, ale nyní jich máme již 35 :-D Podrobné výsledky budou snad časem tady. Co se týče povzbuzování tak nechyběly bubny a heslo "Dobře Bobře" (Bobr hraje tuším za Mazurské šavle).

Vila Stiassni

V pátek jsem se byl podívat v rámci Dnů evropského dědictví ve vile Stiassni v Brně - Pisárkách. Nalézt ji můžete na adrese Hroznová 14. Dříve se jí také říkalo vládní vila podle toho, že tam spali nejrůznější papaláši - například Fidel Castro.

Vila byla postavena ve 30. letech 20. století podle návrhu architekta Ernsta Wiesnera. Majitelem byl významný brněnský textilní průmyslník Alfred Stiassni. Vilu si však příliš neužil, roku 1938 emigroval, v roce 1939 byla budova zabavena Gestapem. A pak už jen chátrala. Roku 1982 došlo k částečné obnově vily. V roce 2009 převzal vilu do správy Národní památkový ústav, který plánuje rozsáhlou rekonstrukci objektu.

Více o vile

Pár fotek z vily

Bob

pátek 18. září 2009

Polární výprava: Z plání do Oslího města

V pondělí 13. 7. 2009 vyrážíme dále po silnici č. 51 a pak po trase Gol, Ål (čti ól), skoro do Hol, tam už ale nedojedeme, neboť se držíme silnice č. 7 do Geilo. A tam už pomalu začíná slavná Hardangervidda - největší náhorní plošina severní Evropy. Cestou autem jsem potkali na silnici: kráčející ovce, kráčející krávy a ležící ovce. Nejhorší jsou asi ty ležíce ovce. Člověk je objíždí a neví, zda se už ovečka nenaležela dost a nehodlá zrovna vstávat.

Poprchá, ale Hardangerviddu (ještě dodnes to slovo neumím pořádně vyslovit) si ujít nenecháme. Tak se pěkně teple a nepromokavě oblečeme a vyrazíme. Opět uplatníme rukavice i čepici. V plánu máme takový menší výletek na pár hodin. Přeskakujeme po kamenech potoky a jdeme travnato-kamenito-vodní krajinou. Stromy tu nejsou. Na to už jsme moc vysoko. Bobek má s kameny ze začátku problémy, ale když zjistí, že tu opravdu žádné mosty přes tyhle potůčky nejsou, tak to hrdinně přeskáče.

Vracíme se stejnou cestou do Geilo. Když jsme jeli v poledne, tak byl benzin na jedné benzince za 11,97 NOK, teď je za 12,33 NOK. Takže tady se mění ceny i v průběhu dne. Také platí, že kartu Maestro norské (ani švédské) automatické benzinky většinou neakceptují. Ale my máme i jinou, takže ok. Cestou směr Oslo vícekrát prší, několikrát i více než jen zahradní deštík, ale nevadí, když jsme v autě.

Před Oslem za Oslem nikdo nesmí spát,... Ale my to porušíme. Spíme na luxusním místě - trávníček skoro jako na golfovém hřišti - kousek před Oslem u nějaké instituce s placeným parkovištěm (8-17 hodin). To nám ale vůbec nevadí, v našem čase přes noc je parkování zdarma a navíc tu skoro nikdo není. Tipujeme o jakou instituci se jedná. Krematorium? Poliklinika? Kolem občas projdou nějací lidé, nejčastěji pejskaři, ale prošli i jedni Češi. Asi si mysleli, že jim tady nikdo nebude rozumět. Nakonec, druhého dne ráno, se ukazuje, že je to nějaké muzeum umění či co. Mají to napsáno jenom norsky, takže jsme přesně nevěděli. Ale už jsem si to zjistil na netu.

Úterý 14. 7. 2009: Oslo (norsky se to prý čte ušlu). Ráno dorazíme do Osla. Je to fakt skoro za rohem, takže jsme v podstatě rovnou v centru. Zaparkujeme někde v širším centru (poblíž Frognerova parku) normálně na ulici - je tam místo zdarma. Bobovi se chce ale hrozně na záchod a zrovna tam nejsou žádný záchody, ale naštěstí pomůže nějaká kavárna. A pak už můžeme vyrazit na poloostrov Bygdøy.

Pro dnešek jsme si vybrali Kon-Tiki muzeum. Bohužel otevírá až v 9:30, tak musíme ještě chvíli počkat. Jsme opět rádi, že jsme tam brzo. Protože už asi za hodinku začnou vstupovat do muzea autobusové zájezdy. Mají na prohlídku vždycky tak 30-60 minut (včetně času na záchod a na svačinu), takže muzeum obvykle proletí jako lavina. Zejména jedni, které jsme odhadli na Izraelce... Nám se v muzeu líbilo. Prohlídli jsme si nejrůznější plavidla, která se plavila po oceánech a dozvěděli se o životě Thora Heyerdahla. K vidění je také soška Oskara, kterou získal v roce 1951 za dokument o plavbě v Pacifiku na balzovém voru Kon-Tiki.

Ještě k dopravě po Oslu. Chtěli jsme si půjčit kolo, ale nešlo to. Musíte mít nějakou speciální kartu, kterou ale zase koupíte jen v úplném centru. Pak jsme si chtěli taky koupit lístek na autobus, ale není moc kde. Takže nezbýval než nákup předraženého lístku u řidiče. Byla to asi naše nejdražší jízda v životě :-D Tuším asi 120 Kč na osobu na 12 minut jízdy :-) A to jsme pak u toho muzea stejně ještě čekali, takže jsme to klidně mohli jít pěšky...

Odpoledne se vydáváme na prohlídku centra. Shlédneme výměnu stráží u královského paláce. Skutečně šaškárna. Na hlavní ulici potkáváme velké množství pouličních umělců. O prázdninách to tam fakt žije. Dostáváme se k oselské radnici. Velký okamžik zejména pro Boba. Se zkušenostmi z oselské radnice se jistě v Brně neztratí. Málem jsem však další cenné zkušenosti z oselského úřadování nenačerpal. Ochranka na radnici chtěla Boba v půlce prohlídky vyhodit (prý ještě jednou a budu muset jít ven), protože prošel otevřenými dveřmi. Ale pán z ochranky tvrdil, že ty dveře mají být zavřené a nesmí se jimi chodit. No, asi takové normální poměry na oselské radnici.

A pak do Frognerova parku, jehož součástí je Vigelandův sochařský park. Čtěte více: Zvláštní svět Gustava Vigelanda. Na české poměry je zajímavé, že se může po sochách volně lozit, dotýkat se jich a podobně. V parku jsme taky viděli hrát Kubb. Kdyby si někdo chtěl zahrát, tak vězte, že máme hru doma a můžeme si s váma zahrát. Stačí se domluvit.

V Oslu se platí za vjezd do širšího centra města. Jsou tam nějaké automatické kamery, co snímají registrační značku auta. Měli jsme dobrou vůli to zaplatit, ale žádné místo k placení jsme nenašli. Píšou, že je to na stanicích Esso, ale tam fakt žádná nebyla. Teda aspoň ne tam, kudy jsme jeli my. Výzva k zaplacení mýta zatím žádná nedošla. A kdo prý nezaplatí, tak mu pak dojde faktura domů. Prý zhruba do tří měsíců. Tak ještě mají čas. Tak uvidíme.

Pokračujeme směrem do Švédska. Cestou na norské dálnici byla místa, kde se mohlo legálně i stovkou :-) Opět začínáme tušit jak vypadá tma. Spíme kousek od Stora Höga. Z lesa nás kontrolovalo nějaký menší zvíře (jezevec?) ale pak zase odešlo.

Fotogalerie

čtvrtek 17. září 2009

Polární výprava: Na severní střeše

Spiterstulen, neděle 12. 7. 2009 brzo ráno. Je krásně, jasno, svítí sluníčko, a tak může začít výstup králíků na nejvyšší horu široko daleko. Galdhøpiggen je nejvyšší horou národního parku Jotunheimen, ale zároveň i nejvyšší horou Norska a dokonce nejvyšší horou celé severní Evropy. Jako správní horolezci začínáme ráno. Což se později ukáže jako rozumný tah, neboť se tak vyhneme největším davům turistů.

2 469 metrů vysoká hora však nebyla za nejvyšší považována vždy. Hora dlouho o své prvenství bojovala s nedalekým vrcholem Glittertind, jehož špičku pokrývá ledovec. Ten se však zmenšil, a tak už dnes není žádných pochyb, kde leží ta pravá střecha severní Evropy. Jak na Galdhøpiggen?

Spiterstulen leží ve výšce asi 1 100 metrů nad mořem, takže nás čeká zhruba 1 400 výškových metrů. Potkáváme dva volně žijící soby. Také nás docházejí a posléze předcházejí dvě rezavé Norky (Švédky?), které neustále melou pantem. Ale jejich fyzická kondice je obdivuhodná. Pusa se jim sice nezastaví, ale nohy také ne. V tichu těch hor to působí úplně rušivým dojmem. Cestou se počasí zhorší. Už není tak krásně vidět a jdeme často v mraku. Pozorujeme okolní ledovce. Na ledovci je také vidět dav těch, kteří volí jinou výstupovou cestu (přes ledovec s průvodcem). Na vrcholku jsme asi za 4 hodiny 20 minut. Popisy cesty hovoří o 4 hodinách, takže to není zas tak špatný výkon. Je tam krásně vytopená chata (to jsme teda nečekali) s možností zakoupení nejrůznějších věcí. Mají tam i grog - údajně za 150 NOK - trochu drahé pro nás :-)

Na vrchol jsme dorazili právě včas. Posedíme asi 30 minut a už se začínají valit davy turistů. Zejména těch, kteří postupují po ledovci od chaty Juvasshytta. Je čas na cestu zpět. Počasí se vylepšilo, takže začíná být pěkně vidět. Sestup dolů je místy únavný. Skáčeme z kamene na kámen jako kamzíci. Lepší je to tam, kde je alternativní cesta přes sněhové pole. Tam to ubíhá podstatně rychleji. Sice občas ležíte rozpláclí ve sněhu, ale ta rychlost stojí za to. A sníh je měkoučkej, takže zranění nehrozí.

Vrátíme se na tábořiště. Spácháme hygienu, uvaříme, sbalíme se a vyrážíme dál. Zpátky do Lomu. Cestou potkáváme na silničce krávy, co se moc netváří, že by hodlali uhnout. A pak dál po vyhlídkové silnici číslo 51 k jezerům Gjende a Bygdin. Tady zase okupují silnici ovce. Máme vypozorováno, že když je značka "Pozor, kráva s teletem", tak to znamená, že budou ve skutečnosti ovce.

Fotky

úterý 15. září 2009

Polární výprava: Trollové a olympiáda

Pátek 10. 7. 2009. Trollové se zlobí: je zima, zataženo a občas mrholí. Ale na záchodě na silničním odpočívadle je teplo a spousta místa - dalo by se tam aji spát. (Nepředstavujte si klasický hnusný český odpočívadlový záchod, tady je všechno v nerezu.) Tak se na ty trolly zajedem podívat! Domovem pižmoňů Dovrefjell jenom projedeme. Vzhledem k dnešnímu počasí by to fakt nemělo smysl.

Míříme do údolí Romsdal. Tam je prozměnu mlha a mraky. Nejvyšší skalní stěnu v Evropě (Trollvegen) nevidíme, ale zato tam mají vtipný obrázek na záchodě.

Na Trollím žebříku je viditelnost taky slabá, ale občas vidíme o serpentinu níže nebo výše. Cestou se míjíme s pár autobusy, jinak se nic zvláštního nestalo. Nahoře nás pobaví značka s maximální rychlostí 50 km/h. Víc se v těch serpentinách fakt jet nedá. Je mlha, vyhlídka nestojí za nic, tak si Bobek aspoň kupuje čepici.

Na druhé straně hřebenu začíná údolí Valldal, které je poseto jahodovými plantážemi. Po nich se pohybují sběrači v různobarevných pláštěnkách - byla by to hezká fotka (bohužel jenom byla, nevyfotili jsme to). Jahody prodávají hned u plantáže. Většinou děti. Dospělí se věnují spíše sběru. Dojedeme do Sylte. Tam nakupujeme v místním supermarketu. Atrakcí obchodu je polská skupinka. Kupuje asi 60 chlebů a všechny si je krájí na kráječi (zhruba půl hodiny). To víme docela přesně - chtěli jsme si taky nakrájet chleba. Taky zlikvidují izolepu u kráječe, kterou se zalepují pytlíky s nakrájeným chlebem. A pak u pokladny ještě reklamují špatně napočítanou cenu chleba. Jeden chleba měl stát asi 5,50 a oni jim napočítali 5,90 (nebo tak něco).

Přetrajektíme se z Linge do Eidsdalu a pokračujeme opět serpentinami nahoru. Zastavujeme u benzínky, která se s námi baví česky. Na základě rozpoznání české platební karty háže všechny dotazy (Zadejte číslo stojanu, na kterém chcete tankovat, apod.) v češtině, včetně účtenky. Majitel to ale asi úplně nechápe, protože se nám pořád snaží ochotně pomáhat, co máme zmáčknout atd.

Dojíždíme do Geirangeru. Je to skutečně turistický trhák. Na vyhlídce nás upoutá jedna Norka. Parkuje v opačném směru než všichni ostatní a na poměrně úzké silnici ještě řádný kus od okraje, aby znepříjemnila všem ostatním výjezd. Ale vůbec jí to nevadí a na fjord se dívá velmi spokojeně.

Opět plno serpentin a ujíždíme po silnici do Lomu. Cestou vaříme u odpočívadla u jezera. Zde nejsou záchodky, a tak musíme cestou k vodě (chceme si umýt ešus) přeskočit nejedno lidské hovno. Taky si tu zřídíme autokino. Odpočíváme v autě (je docela zima) a pozorujeme Fina, který si koupil gril. Vyndává ho z krabice a už griluje nějakou flákotu masa. Finka ho pravidelně chodí z obytného auta kontrolovat, zda to dělá dobře. V Lomu si prohlédneme dřevěný kostelík. Pouze z venku, protože je už pozdě a vevnitř je zavřeno.

Noc na sobotu 11. 7. 2009 jsme přečkali ve stanu kousek za silničním tunelem. Nějak tady (konkrétně tady v okolí Lomu) není moc místa, kde by šlo stanovat. Buď je to v kopci, nebo je to oplocený, nebo je tam barák. Ale nakonec se za tunelem spí dobře. Taky vidíme z auta lišku. Protože není ráno pěkný počasí, abychom mohli vyrazit do hor, volíme náhradním variantu a jedeme do Lillehammeru. Lillehammer znamená kladívko.

V roce 1994 se v Lillehammeru konaly XVII. zimní olympijské hry. Králíky bohužel nikdo nepozval. Ale kdyby pozval, tak to pro Čechy dopadlo nejhůře stejně, možná i lépe. Česká výprava tehdy získala nula zlatých, nula stříbrných a nula bronzových medailí. Ano, víme, není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. A proto ještě jednou škoda.

V Olympijském muzeu strávíme celé dopoledne. Líbí se nám tam. Není to muzeum pouze o lillehammerské olympiádě, ale o všech, ať letních či zimních. Můžete tam tedy potkat třeba Emila Zátopka nebo Kateřinu Neumannovou. Odpoledne se vydáme na obhlídku areálu skokanských můstků. Tam se konal také zahajovací ceremoniál celé olympiády. Mrkněte na video. V čase 5:55 se skokan na lyžích rozjíždí s pochodní z velkého můstku.

Tam jsme odchyceni jednou Němkou (cca 65 let), která se nudí a chce si povídat. Přítel totiž šel nahoru na můstky (tam my chceme taky). Myslí si, že je nám tak 20-25 let a že Bob je učitel (to bude asi tím inteligentním výrazem). Němka je ze Saska a do Česka jezdí tankovat a nakupovat mléko. A v Norsku, říká, je draho, kupují si tu jen chleba, jinak si všechno vezou. Nakonec dojde i na objímání a líbání a jsme propuštěni. Vyšplháme na můstky, trochu se projdeme v okolí běžeckých tratí, hodíme si dole jeden stylový doskok s telemarkem a míříme zpět do Lomu. Předpověd počasí totiž slibuje, že by zítra mělo být hezky. Dnes odpoledne už taky bylo celkem slušně. Z Lomu jedeme dál do pohoří Jotunheimen, konkrétně úzkou silničkou na horskou chatu Spiterstulen. Ve skutečnosti se nejedná o horskou chatu, ale o celý komplex budov včetně tábořiště. Za vjezd se platí mýtné (50 NOK).

Fotky