Za půlnočním slunkem III.

Úterý 26. 6. 2012
Ráno jsme vstali brzo v domnění, že všude kolem je ještě klid. Nicméně dva místní zemědělci již nedaleko našeho stanu čile vyváželi na kompost. Tvářili se, že tam nejsme, a když viděli, že lezeme ze stanu, zalezli a už se neukázali. Zato se ukázala kočka, která otravovala už včera – co dělala v noci kolem stanu, si můžeme jen domýšlet podle zvuků, které jsme slyšeli. Teď ráno jsme však něco z toho měli čest i vidět – když jsme se chystali odjet, čekali jsme, až kočka vypadne z jízdní dráhy, ale ona místo toho vyskočila na kapotu před přední sklo. Chtěli jsme ji vyfotit, ale zdrhla na střechu. Nakonec se nechala vyfotit, jak okusuje anténu ;-).

Bob ji chtěl povozit, ale utekla. Ranní historky ze spacího místa na školním hřišti už završil jen kolem jedoucí cyklista, který přesedlal do žlutého autobusu a stylem připomínajícím závodníka F1 vyrazil nakládat děti, aby je odvezl do školy (bylo cca 7.45). My jsme stylem neméně závodním vyrazili směrem k Hoře křížů.

V našem průvodci teda psali Kopec křížů, ale výstižnější by asi bylo „brdek křížů“…vlastně dva brdky, abychom jim nekřivdili. Ale hora, to fakt ne. Perfektní na tomto poutním místě ale bylo zejména to, že jsme tu byli sami dva. Sami dva a mnoho tisíců křížů. Průvodce, který je zhruba deset let starý, udával, že 200 tisíc. Dnes je jich určitě více. Teda v jednu chvíli jsme si mysleli, že nejsme sami, protože jsme slyšeli mužské hlasy. Na hoře jsou různé cestičky a odbočky a není tam vidět, tak jsme předpokládali, že tam někdo je. Ale pak jsme zjistili, že je to nahrávka, která mluví z takových „hlavnějších“ křížů – bohužel jsme tomu nerozuměli, takže nevíme, co se tam říkalo. Tipujeme to ale na modlitby. Nemůže chybět kříž od papeže Jana Pavla II., který jej zanechal při své návštěvě Litvy v roce 1993. Díky brzkému vstávání jsme tu byli nejen sami, ale i bez placení parkovného a i bez otravných prodejců křížů a jiných suvenýrů. Vše otvíralo až od devíti. Jedinou nevýhodou bylo, že i záchod – tím trpí především Bobek, který chce na záchod téměř pořád a raději i preventivně. No nic, do Lotyšska pojedeme všichni s plnou nádrží – auto i my ;-)

První a zřejmě i poslední destinací, kterou v Lotyšsku navštívíme, je zámek Rundale. Prý Versailles severu, prý krása – tak to si nesmíme nechat ujít. Prvním pozitivem je, že jsme to našli (prý to není jednoduché, neboť zámek se nenachází v obci Rundale, ale v obci Rundalepils). Druhým pozitivem je, že parkoviště pro osobáky i autobusy zatím zejí prázdnotou. Dále už jen další pozitiva (daří se nám odmítnout nabízené jahody pomocí mezinárodního „ne, opravdu nemáme zájem“ doplněného důrazným opakovaným vrtěním hlavy) a sociální jistoty (kultivované WC, přiměřeně drahé vstupné, berou platební karty,…). Jediným zklamáním je nafasování jednorázových igelitových návleků namísto „bruslících“ pantoflí a několik turistických skupin, které se hrnou k prohlídce zámku – vesměs důchodci. Bobek to komentuje slovy: „Až budu důchodce s naslouchadlem a budu chtít jezdit v goretexové bundě obdivovat růžový mramor na zámku, řekni mi, ať už raději sedím doma!“ Jinak zámek byl opravdu tak trochu jako Versailles, ale stejně tak trochu jako Rájec-Jestřebí, Uherčice, Jaroměřice nad Rokytnou či Lednice – prostě hódně pokojů, obrazů, nábytku, porcelánu atd. Důležité na každém zámku je, objevit, v čem je unikátní, a tuhle informaci umět náležitě prodat. Zde jsme to neobjevili (možná to neumí prodat, možná jsme to nepochopili z lotyšských, ruských ani anglických popisků). Nedá se nic dělat, mizíme dál. Rigu objíždíme a uháníme na sever směr Tallinn. Mimochodem, v Lotyšku se hraje druhá nejlepší hokejová liga na světě – KHL (no nyní se už hraje i v Česku, ale ještě loni nehrála). Ale my jsme tu v létě, tak máme smůlu.

Silnice vede po pobřeží moře, tak na chvíli zastavujeme a kocháme se. Vypadá to idylicky – krásná písečná pláž, krásné jemné vlnky, krásně liduprázdno… ano, liduprázdno nejspíš kvůli teplotě vody. Jantar nebudeme hledat, protože i kdybychom ho našli, tak ho nepoznáme :-). Ochutnáváme vodu a zase se potvrzuje, že Balt je strašně málo slaný. Chytré zdroje tvrdí, že 4 g soli na litr. Průměr ve světě je prý 36. Středozemní moře má třeba 38.

Naši cestu do Estonska přeruší už jen touha po jídle, resp. po zpestření našeho „instantního jídelníčku“, proto nabíháme do místního supermarketu MAXIMA a kupujeme jogurt, buchty, ovoce a pivo. Asi bude hůř ;-) V Estonsku už nerozumíme ničemu, čteme si základní fráze z estonské konverzace, ale je to beznadějné. Tak se aspoň dozvídáme, že v estonštině můžou stát vedle sebe až čtyři stejné samohlásky – sice výjimečně a při složených slovech, ale i tak je to bomba! Větru dešti evidentně neumí poručit ani Estonci – po přejezdu hranice se počasí nelepší, ba dokonce se průtrže ještě zintenzivňují. Snad se pochlapí aspoň Finové!

Blížíme se k Tallinnu, a tak začínáme hledat místo na spaní. Po včerejší kapitole „Prohlídka litevského venkova“ pokračujeme kapitolou „Prohlídka estonského venkova“. Krajina vypadá příznivěji, leč všechny cesty evidentně nevedou do Říma, ale k estonskému domu. Takže co ušetříme na kempu, projezdíme při hledání místa na spaní. Ale stejně tu žádný kemp není, takže musíme vytrvat. A vyplácí se – nacházíme luxusní místo u rybníka, kde se nepíše nic o zákazu stanování (anebo se to píše estonsky a jistě chápete, že v tomto případě to opravdu netušíme). Zatím tu jen jedna rodinka rybaří, tak si užíváme sluníčka, které zrovna vylezlo, vaříme rizoto a jdeme se projít kolem rybníka, abychom zjistili, že malých šneků a komárů je tu opravdu hodně. Takže místo chození na záchod, chodíme dělat křupy křup (nezašlápnout šneky opravdu nelze…:-( )

Fotky

Z Bobova mobilu VII.

Moje nové (teda už více než měsíc nové) vietnamky. Skáče a běhá se s nima dobře :-)






Oprava antény v praxi. Opraváře známe a celou operaci přežil.

 I na ústředí Junáka fandili loni Kometě :-)

 Házenkáři Brno - Boba zajímalo hlavně levé křídlo.







V dračích lodích si nás dali už aji na plakát :-D

Italská snídaně.

 Květina v práci se měla dobře než se začala mít špatně :-)

Tablo ve stylu Bang. Např. Jacob de Lacost sežvejká i třídnici s pozdními příchody.

Muzeum Evy Vítečkové

Až bude někdy někdo zřizovat muzeum Evy Vítečkové, tak touhle tužkou - viz obrázek - se podepisovala :-)
Rád do muzea věnuji :-D

Dnes již legendární trojka Evy Vítečkové v čase 1:24

Policejní perly

Aneb vybraná dramata, která probíhala v listopadu 2012  na území města Adamova:

* Průvodčím ČD bylo oznámeno, že na kolejích železničního koridoru Blansko-Adamov se nachází osel a je nebezpečí, že by ho mohl zachytit vlak. Střážnici se ihned vydali kontaktovat osobu, která se o osly stará a tato zajistila odchyt zvířete a jeho bezpečné umístnění zpět do ohrady.

* Vystrašeného a zřejmě i promrzlého králíčka si všimnul strážník na ulici Sadová. Za pomoci příhlížejících se tohoto domácího mazlíčka podařilo odchytit a převézt na služebnu MP, kde mu byl poskytnut azyl. V dalších dnech se o něj strážníci pečlivě starali, a když se jim ani po několka pokusech nepodařil zjistit majitel, byl králíčkovi nalezen náhradní domov, kde bude dělat radost hlavně dětem.

Malé vítězství na katastrofálním ouřadě

Vybojoval jsem malé vítězství na katastr(of)álním úřadě Brno-město na Moravském náměstí. Potřeboval jsem kopii jedné veřejné listiny z katastru. Ve čtvrtek (přestože byly hodiny k nahlížení do katastru) mi řekli, že musím přijít v úřední dny (po, st, pá).
Dostavil jsem se tedy v pondělí 16:39. Na řadu jsem se dostal cca 16:50 (což není moje chyba), načež mi úřednice sdělila, že to budu mít připraveno ve středu. Že prý už mi to za 10 minut nikdo neudělá (vyhledání a okopírování 6 stran A4). Na důkaz toho zavolala kolegyni, která už tam nebyla a ráčila se mě přesvědčovat, že to tedy bude v úterý. Neuspěla, a a tak se nakonec zvedla sama, vyšla po schodech do patra, vyhledala, ofotila, poučila mě, že příště mám chodit dřív a já kolem 17:08 odcházel s dokumenty. Příště, když nebude dělat ofuky, tak může jít domů i v 17:00 :-)

Volební vizionář

V roce 2010 jsem se zúčastnil voleb na straně volební komise. Bylo to velké poučení. Jedním z bodů, které jsem zpochybňoval byla přítomnost člena volební komise u pevné telefonní linky. Máme rok 2012 a dějí se věci. Okrskové volební komise budou dostupné na mobilním telefonním čísle. Raděj nechci vědět kolik bude speciální "volební" tarif stát.

Na okruhu

Zatímco malé děti vyrazily s maminkami na hřiště, případně na jiné aktivity, velcí kluci nelenili a vyrazili také na hřiště - přesněji řečeno na motokáry. Tentokrát padla volba na venkovní okruh na automotodromu Brno. Ne, nejezdí se přímo na okruhu, ale uvnitř okruhu je ještě menší okruh o délce 423 metrů a na tom se utkalo našich pět motokár. Nejdřív jsme si dali dva klasické závody na nejrychlejší kolo a pak došlo i na závod s hromadným startem a napínavým předjížděním. Už se těším na příští závod :-)

Trieste IV.

Po slovinských jeskyních přišel čas na výlet po zrušené železniční trati do vápencového údolí Val Rosandra.

Cestou do Brna jsem se ještě podíval do Lublaně, která je zhruba poloviční jako Brno, ale pěkná.

V Itálii mě ještě zaujali komáři, kteří mi vlítli do pokoje. Přestože byly jenom dva, chytal jsem je skoro půl noci. Pořád mně bzučeli někde u hlavy. Nebýt to komáři, tak bych řekl, že je za to zabiju, ale u komárů je to docela běžný jev, tak jsem je nakonec zabil.

A zážitkem bylo také hledání pošty/poštovní schránky v Terstu. Nakonec jsem ale jednu schránečku našel a kupodivu to z ní došlo do Brna asi za 3 dny.

Fotky

Trieste III.

Před návštěvou Terstu jsem nějak netušil, jak rozsáhlý a zajímavý je tady okolní kras. On je tedy většinou na slovinské straně, ale hranice už dneska naštěstí nejsou, co bývaly...

Ve čtvrtek jsem se mrknul do italské obří jeskyně: Grotta Gigante. A stálo to za to. Ve skupině nás bylo asi 15, z toho většina italsky mluvících, pro ostatní to bylo v angličtině. Jeskyně je fakt obrovská a na závěr se vystoupí po schůdcích a tunelem až ke stropu :-) K vidění různé krápníky a také vědecké zařízení k měření otřesů zemské hmoty.

V sobotu přišla na řadu slovinská část. Rozhodoval jsem se mezi známějšími Postojnskými jeskyněmi a údajně úžasnými Škocjanskými jeskyněmi. Nakonec jsem zvolil ty méně známější.

Na srazu u vchodu do jeskyně jsem napočítal asi 100 lidí, uf. Nakonec se ukázalo, že průvodkyně budou dvě. Jedna pro slovinsky a německy mluvící, druhá pro italsky a anglicky mluvící. A také se ukázalo, že těch prvních je asi 70. Zbylo nás tedy v italsko-anglické skupině 30 a to už šlo. V té první skupině to teda musel být opruz, ale to je tak, když někdo jezdí na jeskynní zájezdy autobusem, že...

Nejdřív jsme postupovali suchou částí - Tiha jama s krápníky a pak se dostali k toku řeky Reky (v překladu zcela nečekaně Řeky). Ta se tady v jedné z obrovských propastí zanoří pod zem a objeví se až pěkně daleko u Jaderského moře. Je to něco na způsob podzemního toku mezi Rudickým propadáním a Býčí skálou, ale ve větším měřítku. Třeba most ve výšce 45 metrů nad řekou. Plazit jsme se rozhodně nikde nemuseli. Nakonec se vyjde ve Velké dolině s vodopádem. Pak jsem ještě pokračoval dále, kde se jde již bez průvodce a většina lidí tam ani nejde, takže super. Další pokračování podzemní vody.

Ve slovinské jeskyni se oproti italské nesmělo fotit, ale stejně občas blýskl nějaký ten blesk. A to tam byli skoro samí "civilizovaní" turisti.

Trieste II.

Tak zase pár postřehů :-)

Je tu plno malých aut a taky plno skútrů. No, když vidím ty úzký uličky a málo místa k parkování, tak to docela chápu. S naším autem tu docela zapadnu. Jako limuzína sice nevypadá, ale aspoň lidi blbě nečumí, zda se do toho fakt vlezu.

Už jsem použil občas i italštinu :-) Třeba když si chcu koupit něco k jídlu mimo supermarket, nebo lístky na autobus mimo automat :-)

Že mám mobil přihlášen skoro trvale do slovinské sítě, to už jsem si zvyknul - je to přece jenom tady za kopcem, ale že mi dnes došla sms, že mě vítají v Chorvatsku, to už je trochu moc. Přece jenom 20 km je 20 km, to by ti Italové, případně Slovinci mohli trumfnout. Ale je možný, že za to mohl větřík, případně, že Chorvati podnikli nějakou územní ofenzívu.

Chtěl jsem se svézt místní šalinkou, která pamatuje Rakousko-Uhersko, ale bohužel mám smůlu - teď nějakou dobu nejezdí a je nahrazena trapným autobusem.

Na přednost na přechodu pro chodce tady nelze spoléhat ani omylem. To znamená, že tak třeba patnáctkrát méně než v Brně.

Večer jsem viděl v centru Terstu plno běžců - ne 5 nebo 6, fakt plno. A bílých. Žádní dovezení Etiopané.

Prošel jsem se po cyklostezce na místě bývalé železniční trati. A mají tam i průchozí tunel osvětlený světly s čidlem pohybu, takže se to rozsvěcuje a zhasíná postupně. Ale když jede nějakej cyklista hodně rychle, tak to asi nestíhá.

Už jsem byl na 5 pracovních jednáních a zatím mi nikdy nenabídli nic k pití. A už si fakt myslím, že to není mnou nevýznamností. Ale prostě, že tady se nic pracovně nenabízí. My teda lidem v Brně vodu z kohoutku klidně natočíme.

Po dešti to v obytných čtvrtích Terstu vonělo jako na kočičím záchodě. Ale tolik čtyřnohých mazlíčků jsem tam teda neviděl, tak nevím. Ale je pravda, že pršelo po hodně dlouhé době, tak možná proto...

Zažil jsem tu, jak trošku foukal větříček. Ale nic vážného. A sníh se tu prý nedrží (jsem zjišťoval, co bude dál).

Existují cesty, kde se moc s pěšími moc nepočítá (třeba jako navazující chodníky). Ale žádná Amerika. Řekl bych, že jen o trochu hůře než v Brně.

Dober večer z Trstu

V neděli 9. 9. 2012 jsem vyrazil pracovně do největšího námořního přístavu Rakouska-Uherska - do Terstu. Protože jsem si rezervoval ubytování poměrně pozdě, tak do mých cenových a dalších požadavků (např. wifi a možnost zaparkování) nespadl žádný hotel v centru města. Tak jsem si vybral jeden pěkný na okraji (San Giuseppe della Chiusa), ze kterého to zase budu mít blízko do vědeckých parků nad městem.

Myslel jsem, že pojedu do Itálie, ale nakonec jsem skončil v Ricmanje - velká většina vesnice má jako mateřský jazyk slovinštinu. Recepční v hotelu teda slovinsky neumí, ale jinak mi všichni na ulicí odpovídají na moje "buona sera" "dober večer" :-) No, stejně jsem se tu italštinu zase nestihl naučit, tak to aspoň nebude komplikovaný.

1. fotbalová a 5. ve všem ostatním

Tak jsem byl o víkendu omrknout 1. fotbalovou ligu. Po roce se vrátila do Brna a byl jsem zvědavej, jak to bude vypadat. Samotný zápas nebyl úplně nudný. Brno se snažilo hrát aktivně, Teplice už od začátku používaly všechny zdržovací taktiky - po drobném faulu téměř umírající hráč, který náhle obživne jako pokropený živou vodou, pomalé rozehrávání odkopů od branky, atd.

Ale k tomu ostatnímu. Kdo čeká, že už se brněnský fotbal dostal na úroveň 21. století (co se týče servisu pro diváky a zázemí), tak se šíleně plete. Vedení klubu si možná myslí, že bude stačit přejmenovat prodej lístků na systém ticketingu, ale mně se to zdá docela málo.

Na stadionu bylo asi 5 a půl tisíce diváků. Klub jim nebyl schopen včas prodat vstupenky, takže většina diváků začátek utkání ani nestihla a obvykle se dostali dovnitř tak kolem 15. minuty. Jaké bylo potom jejich překvapení, když zjistili, že na stadionu je polovina míst volných. Podle prodeje vstupenek to vypadalo minimálně na 115 % kapacity stadionu (něco jako na Kometě při loňském play-off) a soupeře minimálně na úrovni Realu Madrid.

Samostatnou kapitolou je prodej občerstvení. Viděl jsem lidi, co odcházeli v průběhu prvního poločasu a vítězoslavně se vraceli s jedním hnusným pivem již v prvních minutách druhého poločasu. Nutno podotknout, že přestávka trvá zhruba 15 minut.

Bez komentáře raději nechám průměrnou inteligenci fanouška a vytříbený slovník a chování jako v ZOO.

No a představte si, že za 5 vstřelených gólů domácího týmu můžete na příštím domácím zápase dostat poukázku na 1 pivo Gambrinus (samozřejmě patřičně hnusné), které si můžete koupit v okolních hospodách za pouhých 5 Kč. Když uvážím, že 5 gólů vstřelí domácí tým tak maximálně jednou za sezónu, tak je to skutečně skvělá nabídka :-D

Koho všechny tyto trháky zaujaly, ať ihned vyrazí (nejlépe s celou rodinou) na další domácí utkání!

Bob

Za půlnočním slunkem II.

Pondělí 25. 6. 2012
Vstáváme ráno kolem 11:00 (což je kolem 10:00 českého času). Musíme přece dospat včerejší brzké vstávání. V průběhu pozdní noci, rána a časného dopoledne několikrát pršelo. Vždy takové přeháňky, ale pak už je vcelku pěkně, takže ani moc nezmokneme.

Jedeme do parku Grutas nedaleko Druskininkai, který zbudoval Litevec Viliumas Malinauskas, co zbohatl na obchodě s houbami. Hlavní atrakcí parku jsou komunistické sochy z éry bývalého Sovětského svazu, které se nacházely na území Litvy a po roce 1991 byly odstraněny. V parku je pěkná řádka pohlavárů všeho druhu, nejvíce ale jednoznačně vede soudruh Lenin. Pro zpestření je také zařazena ukázka železné opony, kterou soudruzi chránili lid před tím, aby jej zlý imperialista nenapadl. K vidění jsou i muzejní domky plné dokumentace – knihovny, oslavné básně, plakáty, medaile, stranické knížky, budovatelské obrazy apod. V návštěvní knize je i český zápis z předchozího dne, který mluví něco v tom smyslu, že je to dobré varování pro budoucí generace. Ideová náplň parku je doplněna o herní část plnou socialistických skluzavek, fitness prvků, kolotočů atd. Vše doprovází budovatelské písně z šedivých ampliónů. A v neposlední řadě je tu malá ZOO. Klokani, lamy, pštrosi, oslíci, medvěd hnědý, morčata, velbloudi a různí ptáci. Je tu taky možnost zakoupení nejrůznějších suvenýrů ze sovětské doby, ale bohužel si to nelze moc prohlédnout, tak kupujeme jenom nějaké pohledy.

Pokračujeme do hlavního města Litvy – Vilniusu. Na příjezdu nás vítá zúžení silnice ze 3 pruhů na 1 a pěkná zácpa. Ale my zas tak nikam nespěcháme, tak se to dá přežít. Do centra nejdeme (Bobek už tam byl při předchozí návštěvě Litvy), a tak se Vilnius jeví jako jedno velké bludiště nevábných přivaděčů, benzínových pump a šedivých domů. Jedeme směrem k Muzeu středu Evropy. Je už však moc pozdě a cena příliš vysoká, tak si to necháme na jindy. Stihneme ještě samotný střed Evropy, který v roce 1989 vypočetli francouzští vědci a zasadili jej zhruba 15 kilometrů severně od Vilniusu. V roce 2004 tu byl také vztyčen obelisk při příležitosti vstupu Litvy do EU.

Pokračujeme v přejezdu poblíž k Hoře křížů. Cesta po takové „skoro“ dálnici ubíhá rychle. Prokládají ji krátké intenzivní přeháňky. Hledání místa k noclehu je malý horor, ale nakonec najdeme pěkné místo v Meškuičiai a uleháme na kraji fotbalového hřiště. Oproti ránu se citelně ochladilo. Společnost nám dělají místní kočky, zejména jedna aktivní. Bobek taky viděl kunu.

Fotky

Za půlnočním slunkem I.

Neděle 24. 6. 2012
Králíci opět míří za půlnočním slunkem. Letošním cílem je projet Polskem, zastavit se trochu v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, přetrajektit se do Finska – omrknout Helsinky a pár národních parků, nahlédnout na norský sever s výhledem na Severní ledový oceán a vrátit se zpět do Finska a zpátky na jih domů. Zajeli bychom se kouknout i do carského Ruska, ale když bratři Slované dělají takové cavyky s vízy, tak mají smůlu a budou se muset bez nás zatím obejít. Původně jsme chtěli vyrazit už v sobotu, ale protože jsme se v pátek intenzivně ulejvali a nestíhali se balit, tak jsme odložili odjezd až na neděli ráno. Nakonec jsme se řádně rekreovali i v sobotu, ale sbalit jsme se přece jenom stihli.

Dobrovolně jsme vstali v pět ráno a něco před šestou hodinou vyrazili po dé jedna směrem na Ostravu. Cesta ubíhala v pohodě a kolem osmé jsme překročili řeku Odru a polské hranice. Zpočátku jsme měli trochu problém přemluvit telefonní navigaci, aby nás vedla tam, kam potřebujeme, ale časem to snad i pochopila. V mezičasech jsme se navigovali sami, však máme na to roky praxe. Katowice, Częstochowa a už jsme v hlavním městě našich severních sousedů.

Ve Varšavě se večer žádné utkání fotbalového Eura nehrálo, tak jsme projeli celkem bez problémů. Dokonce kolem fotbalového míče kdesi na křižovatce a kolem stadionu u řeky Wisly. Dále pěknou krajinou lesů, luk a jezer až na samý východ Polska. Přišlo mi to tam jako docela pěknej zapadákov, ale bylo tam fakt pěkně. Večer jsme se rozhodli strávit v kempu v litevském Druskininkai, na který jsme získali tip z internetu. Nejkratší cesta do Druskininkai by vedla přes Bělorusko, ale fotr Lukašenko by nám asi nedal víza, tak si trochu (ale opravdu jenom kousek) zajedeme severně a do Litvy zamíříme z Polska.

V Litvě se posouvá čas o hodinu dopředu, takže na místo dorážíme něco kolem 20.30 (tj. kolem 19.30 SELČ). Domluva v kempu probíhá raději jen v angličtině. Sice jsme v autě trochu studovali litevštinu, ale obávám se, že po úvodní naučené frázi z naší strany a odpovědi v rychlolitevštině bychom stejně museli přeskočit do angličtiny. Tak proč se zdržovat. Ta litevština nějak neleze do hlavy, i když jsou ty slova občas docela zapamatovatelná – např. špinavý je nešvarus. Kemp je jinak moc pěkný, ubytovat se tu lze i v tee-pee.

Cestou jsme nezajeli žádné zvíře, nevběhla nám do cesty žádná kráva – kolem silnic se jich potulují mraky nepřivázaných, ani psa, co chtěl spáchat rituální sebevraždu skokem pod naše auto, jsme nepřejeli, a tak se zatím máme dobře. Počasí výborné, žádná policejní hlídka nás nestavěla, fotky ze stacionárních radarů snad také nedorazí. Ujeto cca 1000 km. Silnice v Polsku nebyly tak hrozné, jak jsme očekávali. Místy šlo jet dokonce přes stovku, ale na druhou stranu dost velký kus cesty před Varšavou probíhaly stavební práce a jelo se tam pomalu.

Do neznámých hor

Původně jsme chtěli jet do Rumunska, ale bylo málo zájemců, kteří chtěli shlédnout v námi vybraném termínu ovce, ostré pastevecké psy, případně se zaposlouchat do vytí vlků a bude-li skutečně štěstí, tak spatřit medvěda.

Nastal tedy čas pro čistě králičí výlet do méně známých Rychlebských hor a následný výstup na Králický Sněžník, na jehož úbočí pramení řeka Morava.

Jako výchozí bod jsme si stanovili Javorník. Přestože jsme tam z domu dojeli pouze dvěma vlaky (s jedním přestupem), tak nás průvodčí (různí) kontrolovali asi pětkrát, protože se neustále měnili :-) V Javorníku byla také poměrně zajímavá obsluha při obědě. Taková ta blondýna, co zezadu vypadá tak na 20 a když se otočí, tak člověk zjistí, že je jí o pár desítek let víc. To by až tak nevadilo. Spíš vadilo, že nebyla moc schopná a inteligentní a nezvládala nápor turistů - celkem asi 7 lidí v poledne. Takže se čekalo dlouho na objednání, pak prohazovala objednávky mezi stoly, nosila nejdřív druhý jídlo a pak až polévku apod. A to to bylo ještě menu, kde by člověk čekal, že to mají předpřipravený. Ale co. Hlavně, že jsme se najedli. Bylo to dobrý :-)

A pak už se šlo do terénu. Až na místě jsme zjistili, že se nacházíme v sedmém nejvyšším pohoří Česka. To by člověk ani neřekl. Málokdo vůbec tuší, kde Rychlebské hory jsou, a ejhle ony jsou hned sedmé nejvyšší v Česku. Schválně se zkuste zamyslet, kterých šest pohoří je vyšších. A nezapomeňte taky na Králický Sněžník, který je podle chytrých zdrojů třetím nejvyšším pohořím Česka. První den soustavně svítilo sluníčko, a tak jsme se při výstupu na Vysoký kámen řádně zapotili. Výhledy byly nádherné a hlavně to bylo docela bez lidí. Následoval přesun na Borůvkovou horu s poměrně novou rozhlednou. Tady už lidi byli, protože se jedná o turistický trhák celého kraje. Bohužel tu ale nebyly žádné borůvky. Pokračujeme dále, seběhneme do Travné, před tím se ještě zastavíme u kapličky s radioaktivním pramenem a roztomilými koťaty. Následuje výstup nad Travnou přes louku posetou kravami a hledání místa na spaní.

Dalšího dne pokračujeme stále po česko-polské hranici. Procházíme místy, kde se nelegálně překračovala za minulého režimu hranice, kde se předávaly samizdaty apod. Kousek cesty jdeme také Polskem. Potkáváme polský pár z nedaleka, který nám radí dobré možnosti ubytování na české straně. Nakonec nevyužijeme ani jedné - prostě jsme na těch místech byli moc brzo na to, abychom už šli spát. Každopádně domluva probíhá docela v pohodě v česko-polštině. Na hranicích také potkáváme závodníky nějakého MTB maratonu. Procházíme také oblastí s vysokou hojností borůvek, tak si neodpustíme puding na večeři i na snídani. Večer se přiblíží něco jako bouřka, tak rychle hledáme místo na spaní. Nakonec je bouřka někde jinde a u nás jen tak středně prší, ale protože jsme si to rozložili přímo pod buky (na polské straně hranice), tak na nás skoro ani neprší. Spánek nám zpestřuje dunění srnčích kopyt, ale jejich stezka tentokrát evidentně nevede přímo přes náš stan - jako kdysi u Červeného Kostelce, takže je to pohoda.

Přeplazíme se přes Smrk (tedy přesně ne přes samotný vrchol, protože ten je dál od cesty) a míříme na Paprsek - do turistického centra celé oblasti. A po obědě (borůvkové knedlíky, smažený řízek, kofola, pivo) se už zase těšíme do bezturistické zóny - k Medvědí boudě a do Kladského sedla. Cestou potkáváme jiné Poláky, kteří se nás ptají, jak je daleko k ubytování. Bohužel ještě nepochopili, že by bylo nejlepší, kdyby mluvili polsky a my česky, a tak neustále přeskakují mezi polštinou - ruštinou a němčinou, tak je to docela vtipný. My sice všechny tyto jazyky na potřebné úrovni ovládáme, ale i tak nestačíme tak pohotově reagovat ;-) Večer si to rozložíme již na úbočí Králického Sněžníku, když se opakuje opět stejný scénář s bouřkou a následným deštěm. Akorát tentokrát nespíme pod buky, ale pod smrky.

Ráno nás budí ovce (docela překvapení, čekali bychom je v Rumunsku, ale tady...), ale stejně jsme chtěli vyrazit brzo, abychom stihli poslední vlak a dojeli ještě dnes domů. Nakonec nahoru vyběhneme poměrně rychle a taky rychle dolů, cestou nasbíráme nějaké borůvky - míň než jsme chtěli, ale dole už žádné nejsou. Nahoře za pár let taky žádné nebudou, pokud neskončí nájezdy ohřebenovaných polsky mluvících tlup.

Při sestupu dolů jsme odolali nákupu chaty Orlí hnízdo, taky dalším borůvkovým knedlíkům, o pár minut nestihli autobus, o kterém jsme stejně ani netušili, že jede, a stejně by nám s následným vlakem byl k ničemu.

Skončili jsme po zhruba 80 pěších kilometrech ve Starém Městě pod Sněžníkem, dokoupili nezbytné ledňáčky, pití, něco na čtení a vydali se vlakem na cestu domů.

Fotky

Neviem po slovensky

Všude píšou, že už dnešní mladí nerozumí slovensky. Já teda taky rozumím jen trochu. V rodině (hlavně teda Bobkově) jsem dost mimo. Íver, sinka a podobná slova mi většinou nic neříkají.

V práci máme jednoho z ajťáků Slováka. Nedávno přišel a ptal se mladší kolegyně (cca 28 let staré) kolik že tam máme tlačiarní, aby mohl nastavit přístupy přes síť. A ona na něj - jako zcela vážně, že čeho? :-D Prostě vůbec netušila, co jsou to ty tlačiarne. Tak to já ještě naštěstí tuším :-)

Bob

Molová epidemie a vlakové ztráty

Tak jsem zase zapomněl něco ve vlaku. Tentokrát boty v igelitce. Minule to byla raketa na squash. Prostě a jednoduše platí, že si nemůžu dávat nic do odkladiště pro zavazadla, pokud nejsem pod kontrolou. Protože si tam obvykle nic nedávám, tak na to pak při vystupování zapomenu. To jak člověk pomyslí na práci a hrozně se těší, že začně utíkat z vlaku. A pak musí volat Českým drahám, aby mu to dali do ztrát a nálezů. Tentokrát je teda musím pochválit, že to zvládli najít a uložit rychle a bezproblémově. Sice mě to stálo 50 Kč jako poplatek za vydání zapomenuté věci, ale ty boty za to ještě stály :-)

Doma nás v uplynulých dnech čekal další zákeřný útok. Ve spížce se vylíhlo útočné molí potravinové komando. A tak nezbývá než je hubit krutou fyzickou silou a také pomocí nástražného lepicího systému. No nezávidím těm molům, smrt přilepením není asi nejhumánnější (ale nejde o lidi, že), ale začali si sami, tak to mají. Já jsem je nezval. Navíc teď musím pořád počítat počet mrtvol :-)

Bob

Něco ještě z podzimu

V rámci plnění restů, zveřejňuji článek, který byl ve své hrubé podobě nachystán již na podzim. Zbývalo jej již "jen" dokončit.

Po dlouhé době jsem zase ujel na kole přes 100 km (přesně 108 km) a nebylo to úplně po rovině a nezemřel jsem :-)
Začlo chladnější období roku a my chodíme opět do sauny. A je brzo tma. Srnky už skáčou do silnice v časech (19:45, 20:30), kdy o ně v létě člověk ani nezavadí.
Změnili jsme práce, a tak teď Bobek vstává dřív do práce než já. Předtím to bylo naopak.

Na jednom sportovním odpoledni s kolegy z předminulé práce jsem hrál pingpong levou rukou a šlo to docela dobře :-) Tak to asi budu zkoušet častěji. A taky jsem se dozvěděl, že jsem při odchodu vymazal celej společnej disk plnej nejcennějších souborů. Sice pěkná blbost, ale stejně: "bacha na mě!" No a koneckonců pokud by byl některej zaměstnavatel tak blbej, že by si nezálohoval data, tak to je fakt bez komentáře...

V Praze jsem byl letos už víckrát než za uplynulých 5 let. V Pendolinu nám hráli Vltavu. Už hrát nebudou, protože v rámci rovného konkurenčního boje byla všechna Pendolina odvolána na trať Praha-Ostrava a zdraženo jízdné na ostatních tratích. Na druhou stranu musím říct, že jsem na zpáteční cestě do Brna přijel vlakem o 7 minut dřív - to se mi ještě asi nestalo. V Praze jsem se večer nudil, tak jsem vyrazil na koncert Martiny Trchové a Adama Kubáta. Stálo to za to.

Bob

Silvestr 2011

Na Silvestra 2011 byli králíci u kamarádů na chatě/chalupě/domečku (já nevím, jak se to oficiálně jmenuje) v Býkovicích. Kromě obligátních her - to by člověk neřekl, že známý medvěd může být třeba Pú a slavný pirát Jack Sparrow - byly na programu i výlety.

Vydali jsme se na rozhlednu na nedalekém kopci Malý Chlum. Měli jsme "novou" mapu z roku 1992. Docela nedávno. To by člověk ani neřekl, jak ten čas rychle letí. A že v terénu jsou některé "nové" značky. Bylo tam lidu jak na Svoboďáku. Ve 12:00 mi dorazila sms, že "Na ostrovech Tonga a Vanuatu už bouchá šampaňské...", takže se již mohlo začít slavit.

1. 1. 2012 jsem vyhodil pro stáří a celkovou sešlost způsobenou špatnou péčí fialku, kterou jsem měl asi 30 let (možná jen 25, ale i tak je to dost).

A to je asi vše, co mi ze Silvestra utkvělo v paměti a rád bych to sdělil světu :-)

Bob

Tak různě

Jeli jsme onehdá přes Bílovice nad Svitavou. Celá obec byla slušně zaplněna lidmi a ke kostelu mířila celá procesí. Konal se tam "nějaký" pohřeb. Až časem jsme zjistili, že to byl pohřeb starosty obce. Tak toho se asi v Brně nedočkáme, že by takové davy vyrazily do ulic. Snad až bude hrát zase Kometa finále ;-)

Stal jsem se lehce závislý na lišejníku islandském. Je to přírodní antibiotikum a docela to pomáhá proti bolení v krku. Vyzkoušel jsem to a teď už nemůžu nijak. Chutná to sice jako smradlavé ponožky, které stály v rohu plesnivé místnosti, ale celkem to učinkuje :-)

Myslel jsem si, že je správně oslovení pane správče. Ale v muzikálu Divá Bára mě vyvedli z omylu. Správně je pane správce, což potvrzují i pravidla.

Ó, my se máme

Ó, my se máme :-D

Praha a Karlštejn

Bob ještě nikdy nebyl na Karlštejně a ani jeden králík nebyl v lomech poblíž. Tak jsme vyrazili na přelomu dubna a května do Prahy. V neděli jsme navštivili slavnou Müllerovu vilu od architekta Adolfa Loose. Cestou k ní Bobka zaujala věž jednoho kostela, ke kterému jsme se posléze také vypravili. Skutečně, když vidíte věž superznámé stavby z méně obvyklé strany, tak můžete mít pocit, že je to něco jiného :-) Pak jsme se ještě vypravili omrknout pár hrobů známých osobností a vyrazili na naši loď s výhledem na Vyšehrad.

V pondělí jsme vyrazili obhlídnout Karlštejn z venku (pondělí=zavírací den) a následně do lomů v okolí. Zatímco Karel IV. jezdil na Karlštejn na koni (předpokládám), králíci vyrazili rovnou na slonovi (příměstská souprava City Elephant). V lomech to bylo super. U Malé Ameriky na Boba zaútočila imperialistická vosa. Zákeřně vnikla nohavicí do kalhot a než byla vytřepána ven stihla uštědřit dva údery. Naštěstí se celý boj odehrál pouze v oblasti lýtka :-D, a tak nedošlo k žádným velkým škodám. Pak jsme se ještě podívali do Sv. Jana pod Skalou a vrátili se k Berounce a do Srbska na vlak.

V úterý nastal čas pro návštěvu Karlštejna. Rozhodli jsme se pro druhý okruh, kde je jednak výrazně méně lidu a také je tam zahrnuta Kaple sv. Kříže.

Fotky

Pár starších věcí

Pár starších věcí:
Dočetl jsem deníky Nicka Twispa (Mládí v hajzlu, autor C. D. Payne) a zjistil jsem, že:
V Americe mají taky Moskvu - někde ve státě Idaho. Tak se tam třeba někdy podíváme :-) Překladatelka je asi Moravanka - píše "rožnout" světlo.

I v roce 2011 jsem se zúčastnil Strojařských schodů. A opět jsem zjistil, že do schodů běhat neumím. Myslel jsem si, že v roce 2010 jsem byl pomalej, protože jsem byl nemocnej, ale ukázalo se, že i v posledním ročníku jsem byl pomalej a to jsem ani nebyl nemocnej :-)

Byl jsem na hokejovém finále. Kometa sice prohrála, ale atmosféra byla výborná. A kdo ví, kdy bude zase v Brně k vidění předávání poháru pro vítěze hokejové ligy.

V Praze jsme mrkli na výstavu Trochu lepší svět: století skautingu. Bylo to dobrý. Aji kvůli tomu, že tam bylo plno věcí týkajících se střediska Dvojka Brno.

Akce Bongo pro dospělé je fakt dobrá. Kdo tam ještě nebyl, jako by ani nebyl :-)

Po jednom z volejbalů proběhla fenomenální rozlučka, což nelze doložit fotkami, ale lze doložit alespoň účtenkou :-) Někteří (spíše některé, že) si ještě dodnes nepamatují, jak se vlastně dostali domů...

Panáčci s blikajícími klacky

V úterý kolem deváté večer mě v Králově Poli stavěli panáčci od PČR s blikajícími klacky. Nejdřív jsem si myslel, že mně chtějí přišít nějaký přestupek - i když mě teda žádnej zrovna nenapadal ;-), ale ukázalo se, že si chtějí jen ověřit, zda jsem náhodou nepil alkohol. Tak to mi spadl kámen ze srdce, alkohol totiž zásadně při řízení auta nepiju, takže jsem se ani nemusel dívat na dispej alkoholtesteru, takže mi pan policeman musel připomenout, že se mám podívat, že mám 0,0 promile :-) Taky jsem si domyslel, že je to asi kvůli Kometě, která zrovna dohrála zápas a fanoušci alkoholici se začali vracet domů.

Pak jsme si ještě popovídali o špatném sežízení semaforů v úseku kolem Mojmírova náměstí. Pan policeman taky říkal, že je to tam blbě a že se mám obrátit na odbor dopravy MMB.

Úředníkům jsem poslal mail a zatím žádná odpověď, tak uvidíme...
Někdy mám pocit, že s těmi policemany je lepší rozhovor než s úředníky :-)

Bob

Zase v ráji

Již podruhé během posledních 200 dnů se králíci vydali do ráje. Poprvé to byl ráj slovenský, tentokrát dostal přednost ráj český.

V pátek jsme se mrkli do Prachovských skal. Oceňoval jsem zejména, že bylo mimo sezónu a nebyli tam skoro žádní lidi. V létě to musí být masakr a to já teda nemusím.
Bobek si ráje moc neužil, protože byl nalomenej nemocí. To má nejspíš z toho, že málo píše na blog.

Sobotní ráno se Bobek probudil K.O., tak musel Bob vyrazit na výlet sám a Bobek zaujal strategickou pozici v posteli. Jel jsem se podívat na známé naleziště polodrahokamů na legendární hoře Kozákov (nejvyšší vrchol Českého ráje). Chvíli jsem se rozkoukával v místním polodrahokamenovém muzeum pana Josefa Votrubce, ale při praktickém hledání v lomu už jsem tak úspěšný nebyl :-) Asi to bude tím, že jsem neměl s sebou kladívko jako ostatní hledači...
Následoval přesun do Besednických skal. Plno vyhlídek, krásná skalní bludiště a opět nemnoho turistů (sice sobota, ale přece jenom ještě dost na začátku turistické sezony).
Zpět domů a večer sauna stejně jako předešlého dne.

S troskou na Troskách. Tak by se dala stručně charakterizovat neděle. Další program jsme zrušili a odložili na jindy.

Fotky

Venkovan v hlavním městě

Na začátku jara se králíci vydali do Prahy. Bob hned dvakrát, Bobek jednou, ale každopádně měli oba samostatný program :-) Zatímco se Bobek vzdělával, Bob se hlavně bavil.

Páteční vlak do Prahy byl hodně narvaný, a tak cesta proběhla ke spokojenosti všech v jídelním voze. Už dávno totiž neplatí, že ceny jsou x násobkem běžných cen. Teda ony pořád jsou x násobkem, ale to x už zdaleka nedosahuje ani čísla 2.

Po příjezdu do Prahy následovala Matějská. Hitem dne se stala atrakce Booster MAXX. Sám bych nikdy na tu atrakci nevlezl. Ale dotlačili mě k tomu - když musíš, tak musíš... A tak už jsme lítali - hlavou dolů, hlavou nahoru. No, nakonec to bylo docela dobrý. Ani jsem nebyl zelenej :-D Kromě toho výškový kolotoč a párkrát horská dráha. Ale ne ta historická, na kterou už má člověk strach vlézt, aby se nerozpadla.

Booster MAXX 1
Booster MAXX 2
Řetízkáč
Horská dráha

Akorát my jsme teda jezdily za světla a nemluvili jsme u toho sprostě :-D

Tenis v hospodě - viděli jsme prohospodařené 3 matchbally Radka Štěpánka v souboji s Janko Tipsarevičem a kino žena a muž :-) To se ani nedá popsat. Jeden mladý pár si vyrazil na romantickou večeři a asi hodinu se spolu ani nebavili. A to se ani mladík nedíval na tenis, prostě se každý dívali jinam.

V sobotu jsme vyrazili do O2 arény na tenisovou čtyřhru naživo. Byla to jasná výhra za 3 hodiny (na antuce to jde fakt pomalu). Zajímavé bylo, že se skandovalo "Česko", přestože se všude psalo "Česká republika". Tak já to fakt nechápu, kdy už konečně začnou psát Česko. Ti odvážnější už to teda píšou :-)

Davis Cup 2012: Česko-Srbsko, čtyřhra

Pár fotek

Bob

Jaro...

Na brněnské přehradě ještě ani neroztál led a Bob už vyrazil na první jarní cyklovýlet. Ne, že by byl sám od sebe tak aktivní, ale někdy není špatné mít kamarády, kteří vám výlet zorganizují. Sám bych to zabalil obvykle tak v půlce, protože by to byl moc velkej kopec, nebo bych už neměl síly, případně by taky mohlo být dost vedro nebo foukat silný vítr. Takhle, když jedu s ostatníma, tak to prostě ujedu :-)

Nejhorší částí celého výletu, bylo jako téměř obvykle, úvodní dofouknutí kola. Nevím, jaké jsou všechny výhody galuskových ventilků, ale já vím rozhodně o jedné velké nevýhodě. Téměř nikdy mi to nejde pořádně dofouknout. A semtam se mi rovnou podaří ventilek při nafukování zničit. Zrovna tak dneska - takže jsem si ještě zopakoval výměnu duše. Někdo by mohl rýpavě namítnout, že je to rukama. Přemýšlel jsem o tom. Ale můžu zcela nezávisle zodpovědně prohlásit, že je to fakt materiálem :-)

A pak už se jenom jelo. Mrkli jsme do Křin, Bukoviny, Bukovinky, pak směrem na Račice-Pístovice a pak podél Říčky na Hádek a do Ochozu. Luxusní sjezd přes Kanice a Řícmanice do Bílovic. A pak už jen podél řeky domů. Najeto necelých 55 km, maximální rychlost asi 52 km v hodině.

Úspory netradičně

Skutečně, některé tipy jsou lehce extrémní (4, 8, 9, 13). Ale znám pár lidí, kterým by se mohly líbit. Zvlášť, když jim pak vylítávají stovky nebo tisícovky takzvaně komínem...

Důkaz

Zde je důkaz, že Bobek nesedí pořád u počítače, ale byl letos i na běžkách. Přestože tedy máme důkaz, že nesedí pořád na počítači, tak dotlačit ho k tomu, aby něco napsal na blog, je úkol téměř nadlidský (i nadkráličí).

Bob

Mezi slepými králem

V neděli jsem si vyzkoušel na vlastní kůži jaké to je, když je jednooký mezi slepými králem. Zkouška proběhla na bowlingovém turnaji, kterého se zúčastnilo 19 týmů. Ano, vyhráli jsme, ale ty výkony... Skoro žádný striky (všechny kuželky shozeny prvním hodem), sem tam nějaký spare (všechny kuželky shozeny dvěma hody). Koule se pořád kutálely moc doleva. Na vítězství to sice stačilo, ale normálně hážu/hážeme mnohem víc. Do příště to bude chtít teda ještě trochu potrénovat :-)

Bob

Beati monoculi in regione caecorum

Telefonát z finančního úřadu

Tak mi dneska volalo na služební mobil skryté číslo. Proti skrytým číslům mám skoro všechno. I proti neznámým číslům. Při prvním pokusu jsem skryté číslo típnul. Při druhém pokusu jsem je vzal, ale samozřejmě jsem se nepředstavoval.
Na druhé straně byl nějakej Lojza (pracovní jméno) z finančního úřadu (neřekl, o který finanční úřad se má jednat) a hledal pana Txxxxxe.

Tak jsme mu řekl, že nejsem pan T. A on teda, kdože teda jsem. Tak jsem mu řekl, že neřeknu. A on, zda bych mu nemohl dát telefonní číslo pana T. Nemohl, protože ho neznám. A on, zda tady pan T. opravdu není. Pak ještě chvíli přemýšlel, co bude teda dělat a nakonec to nějak ukončil. Ne, že by se třeba omluvil za mylné volání.
No, byla to veselá historka :-)

To je tak, když finančák volá ze skrytých čísel a myslí si, že jim budu dohledávat čísla "normálních" lidí. Ja bych to sice pravděpodobně zvládl, ale zadarmo ani kuře nehrabe :-D

Bob

Bratře už to nehul!

Fotka

Tak ten třetí zleva na fotce jsem prý já, říkal můj bratr (ne Bobek). No, tak já nevím... Bratře, už to nehul, máš výpadky paměti!

Na obranu nutno dodat, že bratr viděl fotku jen v papírovém vydání. A neviděl tak další fotku, která jasně dokazuje, že to nejsem. V době otevírání vily jsem byl navíc prokazatelně v práci :-)

Nový klobouk

Jo, to by asi chtělo. No, i když teď už se otepluje, že i myši běhají po venku - zrovna jsem dneska jednu viděl na železniční zastávce :-)

Bob

Jsem snad žabovřesecký občan?

Dočetl jsem se v jedné chytré knize, že se prý řekne "do Žabovřesek" a "žabovřesecký". No, pomyslel jsem si hned, že je to pěkná blbost. Tady v Brně rozhodně většina lidí řekne "do Žabovřesk" a "žabovřeský".
Naštěstí existují jiné moudré zdroje, které toto potvrzují.
Ale je možné, že v některých z dalších českých Žabovřesk žijí žabovřesečtí obyvatelé. I když např. v těch jihočeských také píší "v okolí Žabovřesk".

Bob

Zamrzla nám voda

To, že je letošní zimu hodně chladno, tedy alespoň posledních 14 dnů, poznali na vlastní kůži i králíci.
Tak si představte, že nám doma zamrzla voda. Naštěstí ne ta ve vodovodu, takovou zimu doma zase nemáme, ale voda minerální ve spížce.
Další potěšující zprávou je, že alkohol na stejném místě nezmrzl, je pouze ledově vychlazen :-)
Každopádně již byla provedena operace zateplení průduchů z venkovního prostoru do spížky.