Na okruhu

Zatímco malé děti vyrazily s maminkami na hřiště, případně na jiné aktivity, velcí kluci nelenili a vyrazili také na hřiště - přesněji řečeno na motokáry. Tentokrát padla volba na venkovní okruh na automotodromu Brno. Ne, nejezdí se přímo na okruhu, ale uvnitř okruhu je ještě menší okruh o délce 423 metrů a na tom se utkalo našich pět motokár. Nejdřív jsme si dali dva klasické závody na nejrychlejší kolo a pak došlo i na závod s hromadným startem a napínavým předjížděním. Už se těším na příští závod :-)

Trieste IV.

Po slovinských jeskyních přišel čas na výlet po zrušené železniční trati do vápencového údolí Val Rosandra.

Cestou do Brna jsem se ještě podíval do Lublaně, která je zhruba poloviční jako Brno, ale pěkná.

V Itálii mě ještě zaujali komáři, kteří mi vlítli do pokoje. Přestože byly jenom dva, chytal jsem je skoro půl noci. Pořád mně bzučeli někde u hlavy. Nebýt to komáři, tak bych řekl, že je za to zabiju, ale u komárů je to docela běžný jev, tak jsem je nakonec zabil.

A zážitkem bylo také hledání pošty/poštovní schránky v Terstu. Nakonec jsem ale jednu schránečku našel a kupodivu to z ní došlo do Brna asi za 3 dny.

Fotky

Trieste III.

Před návštěvou Terstu jsem nějak netušil, jak rozsáhlý a zajímavý je tady okolní kras. On je tedy většinou na slovinské straně, ale hranice už dneska naštěstí nejsou, co bývaly...

Ve čtvrtek jsem se mrknul do italské obří jeskyně: Grotta Gigante. A stálo to za to. Ve skupině nás bylo asi 15, z toho většina italsky mluvících, pro ostatní to bylo v angličtině. Jeskyně je fakt obrovská a na závěr se vystoupí po schůdcích a tunelem až ke stropu :-) K vidění různé krápníky a také vědecké zařízení k měření otřesů zemské hmoty.

V sobotu přišla na řadu slovinská část. Rozhodoval jsem se mezi známějšími Postojnskými jeskyněmi a údajně úžasnými Škocjanskými jeskyněmi. Nakonec jsem zvolil ty méně známější.

Na srazu u vchodu do jeskyně jsem napočítal asi 100 lidí, uf. Nakonec se ukázalo, že průvodkyně budou dvě. Jedna pro slovinsky a německy mluvící, druhá pro italsky a anglicky mluvící. A také se ukázalo, že těch prvních je asi 70. Zbylo nás tedy v italsko-anglické skupině 30 a to už šlo. V té první skupině to teda musel být opruz, ale to je tak, když někdo jezdí na jeskynní zájezdy autobusem, že...

Nejdřív jsme postupovali suchou částí - Tiha jama s krápníky a pak se dostali k toku řeky Reky (v překladu zcela nečekaně Řeky). Ta se tady v jedné z obrovských propastí zanoří pod zem a objeví se až pěkně daleko u Jaderského moře. Je to něco na způsob podzemního toku mezi Rudickým propadáním a Býčí skálou, ale ve větším měřítku. Třeba most ve výšce 45 metrů nad řekou. Plazit jsme se rozhodně nikde nemuseli. Nakonec se vyjde ve Velké dolině s vodopádem. Pak jsem ještě pokračoval dále, kde se jde již bez průvodce a většina lidí tam ani nejde, takže super. Další pokračování podzemní vody.

Ve slovinské jeskyni se oproti italské nesmělo fotit, ale stejně občas blýskl nějaký ten blesk. A to tam byli skoro samí "civilizovaní" turisti.

Trieste II.

Tak zase pár postřehů :-)

Je tu plno malých aut a taky plno skútrů. No, když vidím ty úzký uličky a málo místa k parkování, tak to docela chápu. S naším autem tu docela zapadnu. Jako limuzína sice nevypadá, ale aspoň lidi blbě nečumí, zda se do toho fakt vlezu.

Už jsem použil občas i italštinu :-) Třeba když si chcu koupit něco k jídlu mimo supermarket, nebo lístky na autobus mimo automat :-)

Že mám mobil přihlášen skoro trvale do slovinské sítě, to už jsem si zvyknul - je to přece jenom tady za kopcem, ale že mi dnes došla sms, že mě vítají v Chorvatsku, to už je trochu moc. Přece jenom 20 km je 20 km, to by ti Italové, případně Slovinci mohli trumfnout. Ale je možný, že za to mohl větřík, případně, že Chorvati podnikli nějakou územní ofenzívu.

Chtěl jsem se svézt místní šalinkou, která pamatuje Rakousko-Uhersko, ale bohužel mám smůlu - teď nějakou dobu nejezdí a je nahrazena trapným autobusem.

Na přednost na přechodu pro chodce tady nelze spoléhat ani omylem. To znamená, že tak třeba patnáctkrát méně než v Brně.

Večer jsem viděl v centru Terstu plno běžců - ne 5 nebo 6, fakt plno. A bílých. Žádní dovezení Etiopané.

Prošel jsem se po cyklostezce na místě bývalé železniční trati. A mají tam i průchozí tunel osvětlený světly s čidlem pohybu, takže se to rozsvěcuje a zhasíná postupně. Ale když jede nějakej cyklista hodně rychle, tak to asi nestíhá.

Už jsem byl na 5 pracovních jednáních a zatím mi nikdy nenabídli nic k pití. A už si fakt myslím, že to není mnou nevýznamností. Ale prostě, že tady se nic pracovně nenabízí. My teda lidem v Brně vodu z kohoutku klidně natočíme.

Po dešti to v obytných čtvrtích Terstu vonělo jako na kočičím záchodě. Ale tolik čtyřnohých mazlíčků jsem tam teda neviděl, tak nevím. Ale je pravda, že pršelo po hodně dlouhé době, tak možná proto...

Zažil jsem tu, jak trošku foukal větříček. Ale nic vážného. A sníh se tu prý nedrží (jsem zjišťoval, co bude dál).

Existují cesty, kde se moc s pěšími moc nepočítá (třeba jako navazující chodníky). Ale žádná Amerika. Řekl bych, že jen o trochu hůře než v Brně.

Dober večer z Trstu

V neděli 9. 9. 2012 jsem vyrazil pracovně do největšího námořního přístavu Rakouska-Uherska - do Terstu. Protože jsem si rezervoval ubytování poměrně pozdě, tak do mých cenových a dalších požadavků (např. wifi a možnost zaparkování) nespadl žádný hotel v centru města. Tak jsem si vybral jeden pěkný na okraji (San Giuseppe della Chiusa), ze kterého to zase budu mít blízko do vědeckých parků nad městem.

Myslel jsem, že pojedu do Itálie, ale nakonec jsem skončil v Ricmanje - velká většina vesnice má jako mateřský jazyk slovinštinu. Recepční v hotelu teda slovinsky neumí, ale jinak mi všichni na ulicí odpovídají na moje "buona sera" "dober večer" :-) No, stejně jsem se tu italštinu zase nestihl naučit, tak to aspoň nebude komplikovaný.