Mladík

Občas se mi snaží někdo namluvit, že už jsem krutě starej (třeba Bobek). Přes padesátiprocentní úbytek vlasů na hlavě, počínající stařeckou demenci, nižší výskok nad volejbalovou sítí a listování dokumenty pečovatelské služby (pravda to poslední z pracovních důvodů) a další přitěžující faktory, si to rozhodně nenechám namluvit.

Včera jsem si kupoval v DPMB šalinkartu na příští rok. Prodavačka mi něco vysvětlovala - že si musím koupit novou průkazku apod. A po mě šla na řadu paní (tak 45 let mladá/stará) a říkala: "Já bych chtěla také novou průkazku, jak jsem slyšela, že jste se o tom bavila tady s mladíkem." :-D :-D :-D

Bob

Část Moravy?

Luštil jsem křížovku a ptali se na část Moravy. A "správná" odpověď? Slezsko! No tak nevím...

České Slezsko

Bob

Zpřísnění režimu nutné!

Nechci se mstít, ale události minulých dní jasně naznačují, že zpřísnění Bobkova životního režimu bude naprosto, ale naprosto nutné! :-D

Zatím jsem navrhl několik opatření, jejichž cílem je zvýšení Bobkovy kázně a také respektu ke starším králíkům. Bobkovy benefity (jak je dnes moderní říkat) se upravují následovně:

* maximálně dvě hodiny denně (pracovní čas se nepočítá) na Facebooku – uvidíme, zda Bobek vydrží tuto sníženou časovou dotaci;
* maximálně tři láhve bílého vína na týden – příliš mnoho alkoholu snižuje pracovní výkonnost;
* maximálně jedna masáž (přijatá) měsíčně – více masáží jenom za odměnu;
* povolení k opuštění klobouku přes noc – maximálně na jednu noc týdně.

Bude to krutý, ale na výchovu mladších králíků není nikdy pozdě! :-)

na Žďár!

Bob neustále otravuje... už nejen kvůli vstávání, ale i kvůli psaní na blog. Evidentně jeho metody ale nemají moc velký úspěch - donutí mě napsat tak jednou ročně (a možná ani to ne). Ale tedy k věci, napíšu to stručně, ať to mám za sebou ;-)


Předminulý víkend absolvován minipuťáček do Žďárských vrchů s dvěma muži, tedy o zábavu postaráno už při samotné domluvě. Týden před akcí se počet účastníků pohyboval mezi dvěma a pěti, měnil se zhruba třikrát denně. Nakonec jsme jeli tři. Místo odjezdu v pátek jsme odjeli v sobotu. Sobotní úvodní bojovka "kdo koupí lístky" dopadla dobře (vlak jel v 8:16, SMS v 8:06 "Romčo, kup lístky, přijedu 8:10", SMS v 8:08 "Pavli, kup lístky, přijedu v 8:15" :-))). Druhá bojovka "na Žďár z Brna i Prahy" skončila překvapivě bez komplikací (výpravy z Prahy i Brna se setkaly). Spolucestovatelé představovali navzájem tak trochu opaky - jeden si stěžoval, že chodíme málo, druhý zas, že moc, jeden měl hlad, druhý nám pořád vnucoval jídlo, jeden se koupal v rybníce, druhý o tom významně přemýšlel, jeden chtěl dobývat vrcholy, druhý radši ležet na louce, jeden kouřil, druhý mu nadával... pravda oba vykládali skoro pořád vtipy - znají jich nekonečně mnoho, včetně těch nemravných, které mi odmítali říct.

Přemýšlím, co se událo zásadního... Tak asi takhle:
- nějaké kilometry jsme ušli
- tradičně jsme minuli všechny krásná místa na spaní, abychom to hrozně křivé asi 5 metrů od cesty hledali potmě
- počasí vyšlo skvěle, v jednu chvíli bylo až 26 stupňů ve stínu, což některé zlákalo ke koupeli v Mílovském rybníce
- v noci jsme nezmrzli, ale jen těsně
- nejvyšší vrchol široko daleko jsme dobyli v 10 hodin a 10 minut (ano, bylo to 10. 10.)
- v Tisůvce jsme nebyli, na Tisůvce ano
- bylo to fajn
Fotky z akce v králičí fotogalerii.

Na závěr tohoto příspěvku přidávám zážitky z průběhu týdne. Jednak mi chutná Tatranský čaj a druhak doporučuju zajímavou textařku a písničkářku Ladu Šimíčkovou ;-)

Bobek

Volby z druhé strany

Poprvé jsem se letos zúčastnil voleb z pozice toho, kdo výsledky sčítá a zapisuje.
Musím říct, že to bylo poučné.

Tak nějak bych řekl, že organizace voleb odpovídá celkovému stavu veřejné správy v Česku. To jest málo muziky za hodně peněz. Komise jsou zbytečně předimenzované a spousta lidí se tam nudí - však to znáte. Lidé jsou potřeba jen při sčítání, ale ani tam jich není potřeba tolik, když se to vhodně zorganizuje. Program pro zápis výsledků není zrovna uživatelský příjemný - asi to byla velmi dobrá zakázka - a rovněž např. nesčítá hlasy za všechny strany dohromady - takže se to musí dosčítávat bokem a do zápisu dopisovat. Pak se výsledky uloží a jede se s nimi k předání dat. V době internetu...

Volební pokyny jsou zbytečně obsáhlé (pořád se to v různých formách opakuje), zmatené a často protichůdné. Obsahují perly typu, že komise nesmí opustit (při cestě s přenosnou urnou) území svého okrsku apod. Např. naše komise vůbec nesídlila na žádné ze "svých" ulic. Takže jsme vlastně území opustili hned při zahájení své práce. Dále je znemožněno volit lidem, kteří se při parlamentních volbách zapsali na zastupitelském úřadě v zahraničí a nepožádali o vyškrtnutí. Při parlamentních volbách to má logiku - mohli by volit dvakrát. Ale tentokrát? V cizině volit nemůžou, protože se tam žádné volby nekonají. Tak proč jim neumožnit volit na jejich domácí adrese?

Život si dále komplikují komise sami sobě. V naší škole to byla například paní zapisovatelka z okrsku č. 46. Tato samozvaná ředitelka Zeměkoule, organizátorka vesmírného pořádku a pro mě legendární postavička rozhodla (mně tvrdila, že někdo na úřadě rozhodl, ale v pokynech to nebylo, takže si musím myslet, že si to vymyslela), že se komise v naší škole budou střídat na hlídce u pevné linky kdesi nahoře ve sborovně, kdyby někdo volal něco důležitého. Řekl jsem jí, že mají na nás mobil, takže si myslím, že to není nutné. Nepochopila to. Popravdě jsem ani nečekal, že by to pochopila. Navíc tu službu stejně neměla úplně dořešenou. Co když někdo zavolá, hlídač poběží zprávu sdělit ostatním komisím a zrovna někdo zavolá znova. Ale prý se to tak vždycky dělalo :-D Nepřekonatelný argument - alespoň na úřadě jakéhokoliv typu a velikosti.

O praktikách při zavírání a otvírání volebních místností přes noc, kvalitě některých členů komise a dodržování volebního zákona tak nějak obecně bych se z pochopitelných důvodů nezmiňoval. Závěrem bych konstatoval, že přes všechna uvedená selhání si stále myslím, že procento chybovosti v naší komisi bylo ve srovnání s ostatními poměrně malé. Když jsem tak slyšel, že někteří ani nevěděli jaká jsou pravidla pro sčítání. Další zapomněli přenosnou urnu v hospodě (kam zašli cestou od voličů na oběd), jiné komise zase do zápisů psali stížnosti na svoje vlastní členy.

Volbám zdar a nesmyslné byrokracii zvláště! Další volby jsou zatím očekávány v roce 2012 (krajská zastupitelstva a třetina Senátu), takže je dost času na uzdravení mysli.

Bob

Strojař ze mě asi nebude...

Zúčastnil jsem se Strojařských schodů 2010: 16 poschodí, 320 schodů, 35 zatáček, 60 metrů převýšení. Splnil jsem svoje předsevzetí - přežil jsem a nebyl jsem poslední.

Číslo mého umístění bylo bohužel vyšší než moje startovní číslo. Vítěz fakt asi celou dobu běžel :-D, já jsem odpadl něco za polovinou, ale na svoji obranu musím říci, že mi nějak nešlo štěstíčko naproti. Jednak mi úplně nevyhovuje pravotočivost schodů (já raději levotočivé, ale s tím asi nic neudělám) a také mě přemohla nějaká rýma a kašel, což zrovna na kondici nepřidá. A navíc jsem jaksi zapomněl trénovat :-)

Potěšitelné naopak je, že jsem se nahoru doplazil dříve než všechny ženy kromě jedné. A ta jedna byla rychlejší jenom těsně. Já to prostě říkám pořád, že ani nejlepší ženy na podprůměrný muže v některých věcech nemají :-).

Takže správnej strojař ze mě asi nebude, ale na těch schodech prostor pro zlepšení ještě je. Uvidíme (třeba) za rok.

Psali v novinách

Bob

Dálnici do centra Brna!

Konečně se někdo zamyslel nad nutností dálnice v centru Brna :-)

Nejlepší sobáš

Předminulý víkend jsme absolvovali nejlepší sobáš v našem životě. Výzdoba laděná do zelena, umístění v krásném prostředí Vysokých Tater.

Podávalo se Cinzano bianco, prosciutto s melónom, slepačí vývar s mäsom a domácimi rezancami, medailónky z kuracích pŕs, sviečkovice a bravčovej panenky, opekané zemiaky a ryža. A pak už dle chuti. Nevěstě to slušelo a ženichovi také :-) Snad jenom Halina Pawlovská chyběla. A teď už nezbývá jen doufat, že to neskončí česko-slovenským rozvodem :-)

Již v předvečer probíhal košt slivovic - zhruba od ročníku 1987 do ročníku 1994. Všichni přežili, a tak byl i následující dny hotelový bazén se skluzavkou a vířivka stále v obležení :-)

Snad jen to počasí moc nevyšlo, ale uvnitř to až tak zase nevadilo. A navíc, vidět sníh na konci prázdnin není zase úplně k zahození.

Odkazy na fotky ze svatby nedáváme, protože jsme vzhledem k přetlaku kvalifikovaných fotografů nefotili. Takže jen zasněžené Tatry, kam jsme se vypravili s předstihem. Nakonec celé úterý a středu vytrvale pršelo, zhruba od 1700 metrů nad mořem sněžilo. Místy až metr sněhu. Ve středu taky foukal silný vítr. Plánovaný výstup na Rysy jsme museli odložit na jindy. Pod Gerlachovským štítem umrzli dva lidi. Občas spadla lavina. Jednu malinkou jsme viděli padnout u Popradského plesa. Hluk dělala ale jako veliká. No zatím si neumíme přestavit, jakej hluk dělá ta skutečně veliká.

A ještě jedna zajímavost, člověk někdy musí až do Tater, aby na cestě mezi Štrbským a Popradským plesem potkal kamarádku z Brna, kterou asi 5 let neviděl :-)

Melasa

Sejdou se čtyři inženýři na večírku a popíjejí vodku, která obsahuje líh z melasy. Žádný z nich ale přesně neví, co ta melasa je. Tak my jim to řekneme. Melasa

Můj spolužák

Už jsem vám říkal, že Petr Kolman je můj bývalý spolužák? :-)

video čísla jedna

video číslo dva

Slogan jako Brno

Není to sice nejnovější, ale střelený je to dost, aby to stálo za připomenutí...

Studie City Identity a verbálních priorit města Brna

Žít Brno? Dvě slova, 600 tisíc a vlna kritiky

Servisní prohlídka pojistné smlouvy

Dnes něco po poledni mi volala jedna hodná paní z pojišťovny - jméno pojišťovny raději neuvedla a nabízela servisní prohlídku mých pojistných smluv. Když jsem se ptal, co taková servisní prohlídka (což je fakt pojem, který jaksi s pojistnou smlouvou nemá nic společného) obnáší, tak navrhla, že by se za mnou zastavila ve tři odpoledne domů. To jsem bohužel musel odmítnout :-) Pak ještě zkoušela nějaké náhradní termíny - jako dnes večer, apod. Paní ještě asi neví, že místo u mě v kalendáři se blokuje minimálně několik dní dopředu :-D Rozhovor ukončila větou: "Asi se tedy nedomluvíme, že?" Rozená obchodnice :-D

Byl jsem se ostříhat. V rámci nezávazné společenské konverzace mi byl položen dotaz, zda mi už začala škola. Tak takhle mladě my králící vypadáme :-)

Bob

Každému podle jeho zásluh...

Že by konečně zaměstnanci ve veřejném sektoru začali dostávat peníze podle toho, co dělají (pokud někteří vůbec něco užitečného dělají) a ne podle toho jak dlouho na svém místě hnípají?

Uvidíme...

Volnost byrokratů

K tématu: Vstanou noví úředníci

Drobnosti

Z trochu jiného soudku
Kupoval jsem ve vinotéce pár kapek vína. Po zaplacení požadované částky hlásí prodavačka, že mě natáhla o 60 korun. A hrozně se omlouvá a vrací peníze. Vůbec jsem si toho nevšimnul, pátek odpoledne je pátek odpoledne.
Tak i takoví čestní lidé ještě žijí mezi námi :-)

Uklízím si trochu v kanceláři
Nikdy bych si nemyslel, kolik nejrůznějších „důležitých“ dokumentů mohou někteří lidé skladovat. Např. Sbírky zákonů z roku 1993 (tak třeba částka 14 obsahuje Vyhlášku ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky o školním stravování), Finanční zpravodaje z roku 1996 a podobné historické dokumenty. V době internetu a elektronických právních předpisů...

Na táboře

V minulých dnech jsme byli na táboře pro zrakově postižené. Tedy přesněji pro děti se zrakovou vadou. Já (Bob) sice nějaký ty zrakový vady taky mám – např. naprosto špatně vidím věci, které by bylo potřeba doma opravit, pak mám taky velké oči, co se týče aktivit, které se dají stihnout za jeden den, atd. No ale to už jsem trochu odbočil.

Chtěl jsem napsat pár věcí, které mě zaujaly. Mám prý podobný (skoro stejný) hlas s jedním dalším vedoucím. Takže se stávalo, že nevidící připsali všechny moje dobré skutky na jeho účet. Pak se má člověk snažit, když to okolí ani neocení.
Jeden den se hrála hra po Brně, kdy děti měly za úkol zjišťovat nejrůznější věci. Já jsem se jí účastnil jako skrytý doprovod, ale i tak jsem pochytil plno zajímavostí. Např. většina lidí si asi nedovede přestavit, že existují i jiné možnosti zjištění autobusového spojení než běžet na Zvonařku. Informační centrum, internet ani telefon jim asi nic neříká… Škoda. Dvě prudce inteligentní dámy zase nebyly schopny zjistit číslo tramvaje, která jede zadaným směrem. Pro většinu zaměstnanců Magistrátu města Brna pohybujících se ve městě v pracovní době jsem neviditelný. To jsem věděl i předtím, ale při hře se to opět potvrdilo. Pokud do nich přímo nevrazíte, tak si můžete být jistí, že vás neuvidí.

Někteří lidé jsou hodně ochotní – pro účely hry až moc. Jiní zase bravurně uskakují před bílou holí, přestože vypadají velmi unaveně. Ale únava je zase ihned opustí, když tramvaj zastaví a je třeba vyběhnout po schůdcích a zabrat to nejlepší místo. Ale to už je opět jiné téma.
Jiný expert si pro změnu myslí, že nabídku fléten lze omrknout v předprodeji vstupenek na koncerty. Docela komické :-)
Sranda je, když můj svěřenec osloví cizince. Ten mu chce pomoci, ale neví jak. Ale aspoň se snažil, což se o některých domorodcích říct nedalo. Zvyk je železná košile, a tak většina vidících ukazuje při vysvětlování cesty rukama kudy jít, apod.
Tábor jsme přežili a možná se tam ještě někdy uvidíme :-)

Ať nežije dress code!

Ještěže nemáme v práci dress code :-)

Ani nazí, ani oblečení

Pa pa Ameriko

Pokud mě zítra na letišti po dnešním komářím útoku poznají a vpustí mě do letadla, tak jsme ve středu večer brněnského času doma :-)
Místopřísežně prohlašuji, že za celou dobu pobytu byli nejotravnější komáři tady - pár mil od Chicaga.
Na víkend nám ale nic neplánujte, už tam něco máme...

Nedaleko měsíčních kráterů

Dnes ráno jsme opustili území žlutého kameňa (Yellowstone) a zamířili do státu Idaho. Teď jsme necelých 20 mil od Měsíčních kráterů.
Počasí je stále dobré, na horách bylo v noci chladno, ale jinak je sluníčko na denním pořádku.
Dnešní večer strávíme oslavou Dne nezávislosti - na pořadu je i ohňostroj. Kromě toho jsme v kempu dostali koláčky na uvítanou a očekává se, že se dostavíme na společnou "zábavu" spojenou s pojídáním zmrzliny.

Míříme na západ

Dnes jsme opustili naše dočasné bydliště na západním břehu Michiganského jezera, kde nás po čtyři dny hostili kamarádi. Doufáme, že našimi kamarády zůstanou i nadále. Nafasovali jsme jedno japonské vozítko značky Toyota Corolla, rok výroby 2010, a míříme na západ. Zrovna teď se nacházíme ve státě Minnesota, poblíž hranic s Iowou a Wisconsinem.

This is America

Přiletěli jsme v pořádku, poprvé v životě vstoupili na mimoevropskou půdu, imigrační úředník nás vpustil bez problémů. Zkušenější cestovatelé říkali, že se stačí tvářit jako blbec a nerozumět anglicky. Tuto metodu jsme asi zcela mimochodem zvolili také. Jinak se tu máme dobře, hned ve středu večer byla v Chicagu pěkná bouřka, ale té jsme se osobně příliš nezúčastnili, jen tak trochu okrajově.

Jo a klidně mám můžete psát sms, z webu to máte zadarmo a z mobilu vás to stojí stejně, jako když jsme v Česku.

Format c:

Tak jsem právě zformátoval harddisk. Ale na starým (hodně starým) počítači, takže následky nebudou vůbec tragické :-)

Bob

Tohle mě pobavilo

Tohle mě pobavilo:

Bob

Sobotní deštík s větříkem

V sobotu večer trochu zapršelo a k tomu zafoukal vítr. Králíci největší smršť přečkali v Brně, takže jejich srst zůstala v podstatě suchá. No, Bobkova úplně ne, ale Bobek si za to může sám, měl se pěkně účastnit rodinné oslavy a neměl pobíhat po venku.

Kolem desáté nastal čas na přesun domů. Ze začátku cesta ubíhala bez problémů – normální situace po bouřce. V Králově Poli byla lehce odkloněná doprava, protože tam byl zatopený kus silnice a vodu odčerpávali hasiči. Další hasiče jsme potkali zrovna zajíždět do hasičky v Soběšicích. Za Útěchovem se situace změnila. Silnice občas připomínala pískoviště, místy to vypadalo, že se zde vyklopila tatrovka plná štěrku. Začali se objevovat popadané větve a přeřezané stromy – hasiči (nebo nějací dobrovolníci?) byli rychlí, už to tady zvládli prořezat. Kolem spadlých drátů elektrického vedení už poskakoval panáček e-oňáček. V Adamově byla naprostá tma. Babice zůstaly pod proudem včetně osvětlení kostela.

Elektřina se rozjela až v neděli někdy odpoledne (možná až večer) – to jsme nebyli doma. Museli jsme zapomenout na výtah, internet, stolní počítač, centrální větrák a užít si pořádné noční tmy, ale ne zas tolik – přece jenom máme doma ještě nějaký baterky a v noci stejně většinou spíme.
Bobek chtěl péct buchtu (pravda pravdoucí), chtěli jsme vysávat, žehlit atd. (to už jsem si trochu zapřeháněl), ale to jsme samozřejmě (bohužel) nemohli. Ještěže máme i plyn – mohli jsme si vařit :-)

V neděli večer byla další bouřka, takže zase spadli nějaké stromy. Tentokrát hasiči tak rychlí nebyli, tak jsem se musel vracet ze silnice mezi Útěchovem a Adamovem zpět na Lesnou a pak zase přes Maloměřice a Bílovice domů.

Bouře na jihu Moravy si vyžádala dva lidské životy
Bouře řádila. Padaly kmeny, v Blansku strom zabil ženu

Balkánská cesta: Albánie

V pátek 14. 5. 2010 jsme vyrazili do Albánie. Pro pobyt v této zemi jsem ani nepotřeboval druhý pas, který jsem si sebou pro jistotu vezl. Byl jsem totiž dřívějšími účastníky obdobného výletu informován, že si jejich pasy minule nechali na celnici a oni jeli bez pasů. Pak jim je v pořádku vrátili a všechno bylo OK, ale říkal jsem si, že když už ty dva pasy mám, tak je využiju. Nakonec nám pasy na celnici vrátili a ještě jsme do nich dostali razítko. Jako za starých časů :-)

Míříme do města Drač. Předtím projedeme kolem Romo de Janeira, přejedeme most, co vypadá, že každou chvíli skončí v řece vytékající ze Skadarského jezera a mineme mraky a mraky rozdělaných staveb. Na silniční stavby si prý často najímají rovnou i zahraniční dělníky, aby to mělo požadovanou kvalitu. Domy jsou hodně financované od lidí (většinou mužů), kteří odešli za prací do zahraničí. To pak vyvolává problémy se sňatky. Je málo mužů, co zůstávají doma a ještě jsou hodně přebraní. Na získání Albánky prý stačí dovézt cca 1000 € a nějaké ty dárečky rodině a svatba je na světě. Navíc jsou prý albánské ženy oddané a poslušné a rády se přizpůsobí partnerovu náboženství. S muslimskou vírou to v Albánii prý vůbec není nějak moc horké - albánští muslimové bez problému jedí například vepřové.

Albánci prý vydělávají asi 70 € na člověka a měsíc, mají dobrý systém školství, dobře se učí cizí jazyky, o všem rádi smlouvají. Na střechách domů jsou barely, kam čerpají vodu, když zrovna jede elektřina. A průvodkyně dodává, že je to nejzkorumpovanější stát, co kdy viděla (v Česku už byla). Albánie je od roku 2009 členem NATO. Špatně vyvinuté je územní plánování a podle toho také ten "rozvoj" vypadá. Nicméně investičních příležitostí je tam nyní spousta.

V Drači nás otravují nějací přičmloudlí somráci (jejich variantu už jsme předtím potkali i v hercegovinském Mostaru). Prohlédneme si zvláštní symbiózu antických památek a novodobých staveb, zamíříme na pobřeží. Namočil jsem si ruku v albánských pobřežních vodách :-)

A míříme do Tirany. Cestou je plno reklam kolem silnic. Mimo jiné také na ČEZ. Její fasády nejsou nudně šedé, ale přímo pestrobarevné. Starosta se prý inspiroval v Paříží. V Tiraně jsem si koupil něco jako hamburger - cena byla 140 LEK, zaplatil jsem 2 € a dostal zpět 120 LEK, za 110 LEK jsem si koupil tři kopečky zmrzliny. Kurz 100 albánských LEK je asi 18 Kč. Zajímavé na tom bylo, že na hamburger nestačilo jedno euro :-) No, nepochopil jsem to, ale ne vždy se musí člověk snažit všechno pochopit. Pak jsem chtěl vyhodit odpadky. Nikde tam nebyl odpadkovej koš. Místní personál nemohl pochopit, co po nich vlastně chcu. Standard je hodit ty odpadky na zem, nebo je nechat někde povalovat, ale to se mi nechtělo.

V Tiraně (i na přístupových silnicích) je všude plno policajtů. Probíhá nějaká protestní akce spojená s hladovkou na hlavní ulici. Také nás velkou část cesty doprovází prodejce tužek z Kosova, který se nám neustále snaží něco prodat. A ještě musím napsat, že jsme jeli kolem Ufo univerzity. Ta je zřejmě proslulá tím, že nikdy neuvidíte diplom, nebo nevím...

Jinak jsou všude samý obchody a služby, co se týkají aut. Autoprodejny, autobazary, autovrakoviště, autoservisy, automyčky... ale lékáren jsem třeba moc neviděl... Na první pohled a na první dojem to na mě působí tak, že auta jsou pro Albánce všechno.

Na zpáteční cestě jedeme přes přes Lezhe, kde je mauzoleum Skanderbega - Gjergje Kastrioti, po němž se jmenuje i známý koňak, který jsem si taky zakoupil. A ještě fíkovou marmeládu. Obojí Made in Albania. To už bylo ve městě Skadar, které jsme taky trochu okoukli. A pak už jen pevnost Rozafa a míříme zpět do Černé Hory.

Fotky z Albánie

Balkánská cesta: Černá Hora

Ve čtvrtek 13. 5. 2010 odpoledne přijíždíme do Černé Hory. Země, která má asi 650 tisíc obyvatel, je v současné době poznamenána nástupem zahraničních investorů (zejména z ruského a arabského světa), kteří nakupují za neuvěřitelné peníze nemovitosti. S ruskými nápisy se tu lze již běžně setkat. Za pár let to prý bude země jen pro bohaté návštěvníky. Na výkopové a stavební práce a další neoblíbené činnosti jsou prý nejčastěji najímání Bosňáci. Je pravda, že koupací sezóna je tu hodně dlouhá - od konce května do poloviny října.

Na hranicích je to jako za starých (pro někoho možná dobrých) časů. Celníci vybírají pasy a jednají podle nepsaných zákonů celníků. Mračí se a tváří se důležitě, dělají vše pomalu (dvakrát pomaleji než si sami myslí, že je možné).

Přejíždíme trajektem Boku Kotorskou a míříme do Budvy, kde nás ubytují v areálu Slovenská plaž (což neznamená Slovenská pláž, ale Slovanská pláž, tj. pláž všech Slovanů). V koupelně je fén, který bzučí jak masařka. A bzučí vždy, když je rozsvíceno světlo. Budva je v největší sezóně rušné turistické středisko, plné nočního života a go-go tanečnic (říkala průvodkyně). Neověřeno, příště budeme muset dojet trochu později.

Později večer se dívám na hokej se Švédskem (2:1 pro Česko) a ráno zase na poker. Zkusím se z toho trochu poučit (no, zatím se to úplně nepovedlo). V pátek 14. 5. 2010 míříme do Albánie. Předtím ale ještě projíždíme kusem Černé Hory. Poloostrov Sveti Stefan, městečko Sutomore, kde nastupuje naše průvodkyně po Albánii - Černohorka Zorica Ivanović - albánský prý dobře mluvit neumí (jen základy), ale rozumí jim prý všechno. Také zná dobře místní (albánskou) situaci a mluví slovensky, částečně i česky. Dále město Bar, tisíce starých oliv (prý 200-300 let), začínají mešity, albánské obyvatelstvo, autostráda - kozí stezka - silnička, kde se nevyhne bus a auto a v neposlední řadě černohorské mercedesy (oslíci).

Ještě před přejezdem do Albánie jsme se dozvěděli další zajímavosti. Tak v Černé hoře (ale i v Albánii) prý pracují jen ženy a cikáni. Chlapi prý posedávají hlavně v kavárnách. A ještě něco o olivovníku a vinné révě. Oliva (olivnovník) je prý jako matka. Živí vás, i když se o ni vůbec nestaráte a nezajímáte. Naopak réva je jako žena. Když se nestaráte, tak je hned u souseda. Otázkou zůstává, zda to platí jenom pro Černou Horu a přilehlé země... Večer, po návratu z Albánie, jsem se díval na Vratné láhve - dávali je zrovna na srbské televizi v původním znění s titulky :-)

Následujícího dne ráno je bouřka. Fouká prý jugo. U autobusu nás hlídá přítulný pes, co ale nežere sušenky. Stoupáme horami Lovčen, v nichž se skrývá plno pohraničních rakousko-uherských a tureckých pevností, k bývalému hlavnímu městu černohorského království Cetinje. To má také mimo jiné velmi vysoký roční úhrn srážek, což se při naší návštěvě potvrzuje.

Chvíli neprší a chvíli je průtrž mračen a my vstupujeme do bývalého královského paláce dynastie Petrović-Njegoš - dnes je tu Národní černohorské muzeum - muzeum Krále Nikoly. Král Nikola I. Petrović-Njegoš měl mnoho dcer a přezdívalo se mu tchán Evropy. Jeho dcery bylo možno nalézt na mnoha evropských trůnech. V paláci nalezneme kromě českého skla také například díla od Jaroslava Čermáka, jehož obraz Černohorka je k vidění ve Velkém Meziříčí.

Vzhledem ke špatnému počasí vynecháváme výstup na nejvyšší vrcholky pohoří Lovčen a míříme na ochutnávku místního pršutu, kravského sýra, červeného vína, medoviny, domácího chleba a na obhlídku sušárny pršutu. S Lovčenem a jeho krasovým charakterem, jedovatou zmijí růžkatou, rysy, vlky a divokou zvěří jsme se tedy moc seznámit nestihli.

Po kotorském žebříku (autobus občas musel couvat desítky metrů, když se chtěl s někým vyhnout) jsme sjeli do Kotoru - města, nad nímž se vypíná pevnost sv. Jana. Objíždíme Boku Kotorskou a míříme zpět do Chorvatska.

Na obrázku je ukázka typické černohorské češtiny - např. kompleksu, bespečnost, balkonske dveře, materijalni ani jakykoliv jini druh zodpovednosti.

Fotky z Černé Hory

Balkánská cesta: Bosna a Hercegovina

Ve středu 12. 5. 2010 jsme vyrazili na výlet do Bosny a Hercegoviny (BaH). Tedy spíše do Hercegoviny.

Po rozjezdu autobusu se průvodkyně zeptala: "Prosím vás, máte s sebou všichni pasy?" A už se autobus otáčel a někteří mazali zpátky pro ně do hotelu. Už chápu, že se nejedná o zbytečnou otázku.

Na hranicích do BaH je to v pohodě - přestože nejsou v EU, a asi v ní ještě brzo nebudou. Ne, jak dřív na libovolných maďarských hranicích, kde se hošíci pohraniční vždycky tvářili strašně důležitě. První naší zastávkou je městečko Počitelj.

Následuje Mostar - město silně poznamenané válkou. V Mostaru jsme vyběhli na minaret u mešity paši Koski Mehmed. Součástí prohlídky města se stal občasný doprovod žebraček specializovaných na větší turistické skupiny. Na slavném Starém mostě tentokrát skokani nebyli. Asi i tady bylo ještě před sezónou a nevybrali by dost. Ve městě už je spousta krásně opravených budov, ale také ještě hodně domů, které jsou doslova rozstřílené a vypálené.

Míříme do Medžugorje - tak tohle fakt nemusím. Tento způsob víry (i když o víře bych tady asi moc nemluvil, spíš o businessu) se mi nezdá zrovna nejlepší. Ale bylo pěkně, tak jsem si udělal hezkou procházku :-)

Zpátky jedeme přes Ljubuški a panoramatickou silnicí se vracíme do Podgory.

Fotky z Bosny a Hercegoviny

Rozlučka ve velkém stylu

Od příštího měsíce nastupuji do nového zaměstnání. Na současném místě jsem byl 7 let. Na rozlučkovou akci (pořádanou naším top managementem) se dostavilo 7 lidí (1 top top top vedoucí, 1 top top vedoucí, 2 top vedoucí, 2 kolegové - minimálně 4 kolegové chyběli, protože jim nikdo neřekl nebo se na ně nepočkalo a já). Strávili jsme spolu zábavných 7 minut, kde mi bylo uděleno 7 důležitých rad typu: hlavně nám tam neudělej ostudu; máme obavy, zda to zvládneš; budeš si tam muset udělat pořádek a být tvrdej; hlavně si dávej bacha, co podepisuješ apod.

Není vůbec špatné mít správné kolegy a nadřízené :-)

Bob

Balkánská cesta: Chorvatsko

Bob vyrazil na Balkánskou cestu - do Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory a Albánie. Ne sám, ale s cestovkou. Ale šlo to :-)

Bylo potřeba si zvyknout na různé návyky některých mých spolucestujících - chleby s paštikou, chleby s řízky - vše řadně zabaleno v alobalu. Zrající sýry jako svačinka do autobusu. Láhve na pití zamotané v igelitových sáčcích - no dřív se to tak dělalo, když byly jenom špatně těsnící láhve od octa, ale dneska už je to trochu přežitek. Ty petky fakt těsní dobře. Nosím si v nich víno, musím to vědět. Včasné příchody na všechny srazy (a přitom mají málo času, protože se hrnou, aby byly všude první). Sraz je v osm. Přijdu tam za sedm osm a už tam všichni jsou. Tohle odněkud znám. Ale není to z práce :-) Taky se občas ptají, proč stojíme a nejedeme. No ona občas musí být bezpečnostní přestávka.

V úterý 11. 5. 2010 začínáme v Trogiru. Následuje Split a jeho Diokleciánův palác. Nepředstavujte si nějaký barák - jako jeden dům. Jedna se o celou část města...

Pokračujeme do Podgory, kde budeme bydlet. V letovisku je před sezónou docela mrtvo. Na nějakou večerní zábavu to moc nevypadá. V hotelu nám společníky při jídle na terase s výhledem na ostrovy Hvar a Brač dělala drzá kočka a oprsklej holub. Někteří čísníci se snažili o češtinu. Bylo to sympatické, ale místy trochu komplikované. Kdyby mluvili chorvatsky, tak bychom si možná rozuměli lépe. No, už si dovedu představit, jak se cítí Poláci, když na ně Češi zkouší mluvit "polsky". Jo a číšníci z Podgory pracují v zimě v Česku - jeden říkal, že třeba v Olomouci.

Ve středu zamíříme na jednodenní výlet do Bosny a Hercegoviny. Ve čtvrtek 13. 5. 2010 jedeme dále na jih. Nejprve delta řeky Neretvy. Dále přes bosensko-hercegovinský koridor k moři (ano malý přístup k moři nemá jenom Slovinsko, ale také Bosna a Hercegovina, zatímco Srbsko je opravdu nyní již jen suchozemský stát). Kolem nás je teplé a mělké moře, kde se chovají ústřice, škeble a podobně. Po rozhovoru s řidiči na benzince zjišťuji, že autobus má nádrž asi 750 litrů a spotřebu kolem 25 litrů na 100 kilometrů. Silnice kolem pobřeží se nekonečně táhne a trochu mi to připomíná Norsko.

Dorážíme do Dubrovníka. Zde je již sezóna v plném proudu a město je plné nejrůznějších nadháněčů a turistických atrakcí. Také plné čtyřnohých koček a turistů dychtících vyrazit na hradby. Já se na hradby dostávám boční cestou, takže můžu procházet až k nejbližšímu kontrolnímu stanovišti a pak se musím zase vrátit ven. Z Dubrovníka míříme stále na jih do Černé Hory a Albánie.

Do Chorvatska se vrátíme pozdě odpoledne v sobotu 15. 5. 2010 a opět jedeme do Podgory. V neděli 16. 5. 2010 ráno prší, pak přestává, ale jsou pěkné vlny na moři. My vyrážíme na Plitvická jezera a doufáme, že tam nebude úplná průtrž. Ze začátku bylo hezky, pak začalo pršet. Celkově bylo hodně vody, ale šlo to. Zde dávám odkaz na něco jako Poklad na Stříbrném jezeře (zvuk nesedí, ale obrázky jo).

Zpátky domů jedeme kolem vodních mlýnů v Rastoke. Pak opanují autobus Bobule. "A pak špačci. Jenže střílet se může na hejno, které má víc než tisíc hlav. A kolik má tohle hejno? 1000!"

Po Chorvatsku jezdilo plno aut Renault Clio. A na Eurosportu byla reklama na Czech Republic.

Fotky z Chorvatska

Žlutý vlak

Tak jsem jel žlutým vlakem. Nerozdávali sice ovoce, noviny ani pití, ale pořád to bylo lepší než rachotiny patřící podivné společnosti ČD. Škoda, že to byly jen ukázkové jízdy a o skutečné konkurenci si můžeme nechat jen zdát...

Drobnosti

Bob vyhrál v soutěži zdravotní pojišťovny koloběžku :-) Koloběžka není moc vidět, ale za to já nemůžu...



Dvě foto ze seriálu Pryč z (s) Ti(ty)rany!





































A nakonec "ostřelovači" na brněnském Majálesu.

Králík sám doma

Minulý týden odjel jeden z králíků na Balkánskou cestu (bližší informace a fotky se tu určitě objeví, co nevidět). Ten druhý králík zůstal logicky doma sám. O tom, co znamená, když je králík doma sám, literatura i internetové zdroje mlčí. Hemží se to tam pouze informacemi, co nastane, když je doma sám muž.

Tak například podle renomovaného serveru "Pan Větvička - poradce v partnerských vztazích" k základním zjištěním v životě bez ženy patří:
* potřebujeme jíst a nakupovat
* potřebujeme mít v čem chodit do práce
* potřebujeme platit složenky a pojištění

Dalo by se říci, že touto fází králík prošel během prvních dvou dní (došly zásoby, došlo oblečení, přišlo inkaso). Dokonce šel ještě dál, když se mu každý den podařilo zaplnit jednu až dvě židle oblečením nebo jinými věcmi.

Postupně přibývalo nádobí (i když ne zase nijak dramaticky, protože jednak králík příliš nevaří a navíc, proč to pořád umývat, když se to stejně hned zítra použije - to by vám jistě vysvětlil každý muž), odpadky i oblečením zaplněné židle.

Ve čtvrtek králík zjistil, že má od neděle na balkóně na sušáku prádlo. Ještěže bylo deštivo a prádlo nemohlo přeschnout ani vyblednout od slunce ;-). Ve čtvrtek taktéž krachla první motivační návštěva (motivační k úklidu). Byla vyprázdněna nejen lednička, ale i zásoby instantních a trvanlivých potravin se povážlivě ztenčily.

V sobotu naštěstí návštěva svou účast potvrdila, a tak se králík odpoledne pustil do základní deratizace bytu. Aspoň povrchově. Tuto náročnou činnost musel králík s návštěvou náležitě oslavit.

V pondělí v poledne byl králík zachráněn - druhý králík je doma a vše se vrátí do starých kolejí.

Na závěr řečnická otázka - který z králíků to vlastně odjel a který zůstal doma sám? A je to důkazem toho, že "domácí" králík je muž anebo toho, že zmiňované teorie jsou nepřesné? Hlavní ale je, že nemáme psa, to už je pak teprve psycho, jak se můžete dočíct v tomto článku.

A co chlapci s dlouhými vlasy?

Obrázek z nejmenované tělocvičny v Brně-Líšni. A co chlapci s dlouhými vlasy? S těmi se nepočítá? Nebo jsou snad dívky diskriminovány? A to máme 21. století...

Rybka zvaná šulinokaz

Věděli jste, že existuje rybka šulinokaz? Já teda ne... Zde je důkaz!

V Kosticích

Ze soboty na neděli jsem byl koštnout pár vín v samotném cípu jihovýchodní Moravy - v Kosticích. Jeli jsme z Adamova a zajímavý je, že u Kostic (na druhém břehu Moravy) je taky Adamov :-) Prostě všechny cesty vedou do Adamova.

Na pořadu byla i odrůda Alibernet. O té jsem předtím neslyšel (ne že bych byl nějakej vinař, ale některý odrůdy si už pamatuju).

Bob

Na kole za špekoni

V sobotu jsme vyjeli na malou projížďku na kole - letos první. Naším cílem bylo ohniště kousek nad Soběšicemi, místo, kterému říkáme už od doby kamenné Skalka. Opékali se špekáčky, probíralo se všechno možný a pak jsme zase jeli domů. Cestou tam i zpět to samozřejmě bylo hrozně do kopce, Bobek málem dostal infarkt, taky jsem měl tak obecně blbý nápady - třeba jsem předjel autobus stojící v zastávce... Ale jinak pohodové odpoledne :-)

V Hartválu

Část minulého víkendu jsme strávili v Hartválu (Hartvíkovicích) a blízkém okolí. V sobotu dopoledne jsme se vydali na obhlídku nejbližších zajímavostí. Odpoledne potom přes most na druhou stranu přehrady a dále až ke zřícenině hradu Holoubek, z něhož se dochovaly zbytky válcové věže a základy paláce.

V neděli jsme vyjeli na projížďku lodí. Nástupní můstek na zastávce byl cca 30 centimetrů pod vodou - nezvykle hodně vody - tak jsme si natrénovali přelezení na můstek přes zábradlí, ale museli jsme zpět, protože stání na můstku může být nebezpečné. Nakonec nám posádka lodi hodila záchranný vstupní můstek a dostali jsme se na loď suchou nohou. Bobek plavidlo dokonce kormidloval a neutopili jsme se :-) (foto VD) Krásná byla zejména plavba kolem (polo)ostrova, kde stojí zřícenina hradu Kozlov.

Jinak mám (Bob) prý míň utírat nádobí, říkaly to zdroje ze staré školy.

Plavčík na lodi prodával historické lístky.

Pár fotek

Z Bobova mobilu IV.

Zelené pivo už v úterý a navíc při sportu.
















Na železnici se asi zase začalo šetřit na těch "pravých" místech. Je třeba spálit všechny pet láhve, staré gumáky a ojeté pneumatiky.

Zábava na pokeru

Na pokeru sice můžete za večer prohrát třeba tolik peněz, jako kdybyste šli do kina (v mnou zvoleném způsobu hry), ale rozhodně to za to stojí.

Na minulé seanci vynikl suverénně Vojta se svým neobyčejným trikem - zachycení letící misky plné čehosi v letu tak, že se ani jeden kousek nevysypal. A pozor - chytal jen jednou rukou :-)

Hlavně vědecky

Žádost kraje Vysočina o přistoupení k projektu "Udržitelná městská a regionální spolupráce pro polycentrický teritoriální rozvoj v konkurenceschopném regionu CENTROPE" - Zápis z RMB č. R5/138 (23.03.2010)

Někdy mi to připomíná přísloví vědecky.

Opět na svatbě

Předchozí roky se se svatbami roztrhl pytel - někdy byly dokonce dvě svatby v jeden den.
Letos je to slabší, tak jsme vyrazili na svatbu do divadla. Na Dokonalou. Nebylo to dokonalé, ale rozhodně dobré, patřičně zamotané a zábavné. I králíci se musejí bavit.

Pak jsme byli taky na Manon Lescaut od Studia Aldente.

Rádi v Bílých Karpatech

Na Velikonoce jsme vyrazili do Bílých Karpat. Konkrétně do jejich jihozápadního koutu - do Radějova.

Jak Bobek napsal na Facebooku: příjezd - slivovice - výlet - slivovice - víno - výlet - víno. (On Bobek teďka vůbec miluje spíš Facebook, takže až se tady od něj něco zase objeví, tak volejte sláva a tři dny se radujte). Na naši obranu je třeba říci, že jsme mnoha místním lákadlům odolali - vynechali jsme nedělní košt slivovice, také nedělní košt vína a v neposlední řadě velikonoční zabijačku. Také jsme zcela tradičně vynechali všechny "nezbytné" velikonoční pondělní zvyklosti. Mysleli jsme si, že nám to na Slovácku neprojde, ale prošlo, a to kupodivu velmi hladce. Zkrátka už to není, co to bývalo :-)

Cestou do Radějova i zpět jsme jeli přes Ždánický les, o kterém si Bob stále myslí, že se jmenuje Žďánický les. Ale Bobek moc dobře ví, že jsou Ždánice a ne Žďánice.

U Radějova je obora, ve které se může chodit jen po turistické značce. S oborou je problém. Přemnožení daňci. Bob jednoho viděl při přebíhání přes cestu. Bobek ho neviděl, protože je malej a daněk byl za jeho horizontem. Jinak celou sobotu bylo krásně a svítilo sluníčko.

Při cestě přes vrchol Bukovina (583 metry nad mořem) se také zjistilo, že Bobek neví nic o česko-slovenském rozvodu. Kdo neví, může lehce zjistit. Fotky ze soboty.

Hlavními cíli druhého dne byly pravé horňácké obce Hrubá Vrbka, Malá Vrbka a taky větrný mlýn v Kuželově. U mlýna nepřekvapivě fučelo, ale nutno říci, že v neděli foukalo skoro všude. Také nepřekvapivě je polední přestávka od 12 do 13 hodin (specialita Technického muzea v Brně). Zjistili jsme, proč má větrný mlýn dvoje vstupní dveře. Paní průvodkyně také mluvila o sekernících, kteří na mlýně pracovali. Na to se návštěva z Čech zeptala, jak se řekne správně česky sekerník. No správně česky je to pořád sekerník. K mlýnu jsme se dostali pěšky přes národní přírodní rezervaci Čertoryje. Bylo tam skutečně krásně. A to ani ještě většina rostlin nekvetla. Nedělní fotky.

V pondělí pršelo. Původně zamýšlený výlet na vršek Žerotín, proslulý svými vinicemi a také oskerušemi, byl zaměněn za prohlídku zámku v Miloticích. O naše enologické zážitky se obávat nemusíte, víno z dané oblasti jsme si dovezli i tak. Zámek v Miloticích opět potvrdil, že nejsme zámecké typy. Pro nás je zámek prostě moc velká nuda, ale čas od času zajít musíme, abychom se trochu zkulturnili. Tentokrát jsme si rozšířili obzory např. o pojem Imarský porcelán.

Jinak se prohlídka nesla v klasickém duchu: "Vítejte na státním zámku ABC, který spravuje Národní památkový ústav v DEF. Zámek postavil roku #### rod GHCh. V roce #### přešel zámek do rukou pánů z IJK a prošel rozsáhlou přestavbou. Vlevo můžete vidět obrazy od mistra LMN, napravo jsou portréty posledních majitelů - hraběnky OPQ a knížete RST. A postoupíme si do další místnosti...". Pondělní fotky.

Mistr XXX

Minulý pátek jsem byl na bowlingu. Podařilo se mi hodit tři xka po sobě (triple - tři "strajky" po sobě) - třikrát prvním hodem porazit všechny kuželky.

Několik favoritů mělo mockrát dvě xka po sobě, ale nepodařilo se jim proměnit matchball, a tak se to povedlo mně jako prvnímu. A pak už se začali ostatní opičit...

Bob