1. fotbalová a 5. ve všem ostatním

Tak jsem byl o víkendu omrknout 1. fotbalovou ligu. Po roce se vrátila do Brna a byl jsem zvědavej, jak to bude vypadat. Samotný zápas nebyl úplně nudný. Brno se snažilo hrát aktivně, Teplice už od začátku používaly všechny zdržovací taktiky - po drobném faulu téměř umírající hráč, který náhle obživne jako pokropený živou vodou, pomalé rozehrávání odkopů od branky, atd.

Ale k tomu ostatnímu. Kdo čeká, že už se brněnský fotbal dostal na úroveň 21. století (co se týče servisu pro diváky a zázemí), tak se šíleně plete. Vedení klubu si možná myslí, že bude stačit přejmenovat prodej lístků na systém ticketingu, ale mně se to zdá docela málo.

Na stadionu bylo asi 5 a půl tisíce diváků. Klub jim nebyl schopen včas prodat vstupenky, takže většina diváků začátek utkání ani nestihla a obvykle se dostali dovnitř tak kolem 15. minuty. Jaké bylo potom jejich překvapení, když zjistili, že na stadionu je polovina míst volných. Podle prodeje vstupenek to vypadalo minimálně na 115 % kapacity stadionu (něco jako na Kometě při loňském play-off) a soupeře minimálně na úrovni Realu Madrid.

Samostatnou kapitolou je prodej občerstvení. Viděl jsem lidi, co odcházeli v průběhu prvního poločasu a vítězoslavně se vraceli s jedním hnusným pivem již v prvních minutách druhého poločasu. Nutno podotknout, že přestávka trvá zhruba 15 minut.

Bez komentáře raději nechám průměrnou inteligenci fanouška a vytříbený slovník a chování jako v ZOO.

No a představte si, že za 5 vstřelených gólů domácího týmu můžete na příštím domácím zápase dostat poukázku na 1 pivo Gambrinus (samozřejmě patřičně hnusné), které si můžete koupit v okolních hospodách za pouhých 5 Kč. Když uvážím, že 5 gólů vstřelí domácí tým tak maximálně jednou za sezónu, tak je to skutečně skvělá nabídka :-D

Koho všechny tyto trháky zaujaly, ať ihned vyrazí (nejlépe s celou rodinou) na další domácí utkání!

Bob

Za půlnočním slunkem II.

Pondělí 25. 6. 2012
Vstáváme ráno kolem 11:00 (což je kolem 10:00 českého času). Musíme přece dospat včerejší brzké vstávání. V průběhu pozdní noci, rána a časného dopoledne několikrát pršelo. Vždy takové přeháňky, ale pak už je vcelku pěkně, takže ani moc nezmokneme.

Jedeme do parku Grutas nedaleko Druskininkai, který zbudoval Litevec Viliumas Malinauskas, co zbohatl na obchodě s houbami. Hlavní atrakcí parku jsou komunistické sochy z éry bývalého Sovětského svazu, které se nacházely na území Litvy a po roce 1991 byly odstraněny. V parku je pěkná řádka pohlavárů všeho druhu, nejvíce ale jednoznačně vede soudruh Lenin. Pro zpestření je také zařazena ukázka železné opony, kterou soudruzi chránili lid před tím, aby jej zlý imperialista nenapadl. K vidění jsou i muzejní domky plné dokumentace – knihovny, oslavné básně, plakáty, medaile, stranické knížky, budovatelské obrazy apod. V návštěvní knize je i český zápis z předchozího dne, který mluví něco v tom smyslu, že je to dobré varování pro budoucí generace. Ideová náplň parku je doplněna o herní část plnou socialistických skluzavek, fitness prvků, kolotočů atd. Vše doprovází budovatelské písně z šedivých ampliónů. A v neposlední řadě je tu malá ZOO. Klokani, lamy, pštrosi, oslíci, medvěd hnědý, morčata, velbloudi a různí ptáci. Je tu taky možnost zakoupení nejrůznějších suvenýrů ze sovětské doby, ale bohužel si to nelze moc prohlédnout, tak kupujeme jenom nějaké pohledy.

Pokračujeme do hlavního města Litvy – Vilniusu. Na příjezdu nás vítá zúžení silnice ze 3 pruhů na 1 a pěkná zácpa. Ale my zas tak nikam nespěcháme, tak se to dá přežít. Do centra nejdeme (Bobek už tam byl při předchozí návštěvě Litvy), a tak se Vilnius jeví jako jedno velké bludiště nevábných přivaděčů, benzínových pump a šedivých domů. Jedeme směrem k Muzeu středu Evropy. Je už však moc pozdě a cena příliš vysoká, tak si to necháme na jindy. Stihneme ještě samotný střed Evropy, který v roce 1989 vypočetli francouzští vědci a zasadili jej zhruba 15 kilometrů severně od Vilniusu. V roce 2004 tu byl také vztyčen obelisk při příležitosti vstupu Litvy do EU.

Pokračujeme v přejezdu poblíž k Hoře křížů. Cesta po takové „skoro“ dálnici ubíhá rychle. Prokládají ji krátké intenzivní přeháňky. Hledání místa k noclehu je malý horor, ale nakonec najdeme pěkné místo v Meškuičiai a uleháme na kraji fotbalového hřiště. Oproti ránu se citelně ochladilo. Společnost nám dělají místní kočky, zejména jedna aktivní. Bobek taky viděl kunu.

Fotky

Za půlnočním slunkem I.

Neděle 24. 6. 2012
Králíci opět míří za půlnočním slunkem. Letošním cílem je projet Polskem, zastavit se trochu v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, přetrajektit se do Finska – omrknout Helsinky a pár národních parků, nahlédnout na norský sever s výhledem na Severní ledový oceán a vrátit se zpět do Finska a zpátky na jih domů. Zajeli bychom se kouknout i do carského Ruska, ale když bratři Slované dělají takové cavyky s vízy, tak mají smůlu a budou se muset bez nás zatím obejít. Původně jsme chtěli vyrazit už v sobotu, ale protože jsme se v pátek intenzivně ulejvali a nestíhali se balit, tak jsme odložili odjezd až na neděli ráno. Nakonec jsme se řádně rekreovali i v sobotu, ale sbalit jsme se přece jenom stihli.

Dobrovolně jsme vstali v pět ráno a něco před šestou hodinou vyrazili po dé jedna směrem na Ostravu. Cesta ubíhala v pohodě a kolem osmé jsme překročili řeku Odru a polské hranice. Zpočátku jsme měli trochu problém přemluvit telefonní navigaci, aby nás vedla tam, kam potřebujeme, ale časem to snad i pochopila. V mezičasech jsme se navigovali sami, však máme na to roky praxe. Katowice, Częstochowa a už jsme v hlavním městě našich severních sousedů.

Ve Varšavě se večer žádné utkání fotbalového Eura nehrálo, tak jsme projeli celkem bez problémů. Dokonce kolem fotbalového míče kdesi na křižovatce a kolem stadionu u řeky Wisly. Dále pěknou krajinou lesů, luk a jezer až na samý východ Polska. Přišlo mi to tam jako docela pěknej zapadákov, ale bylo tam fakt pěkně. Večer jsme se rozhodli strávit v kempu v litevském Druskininkai, na který jsme získali tip z internetu. Nejkratší cesta do Druskininkai by vedla přes Bělorusko, ale fotr Lukašenko by nám asi nedal víza, tak si trochu (ale opravdu jenom kousek) zajedeme severně a do Litvy zamíříme z Polska.

V Litvě se posouvá čas o hodinu dopředu, takže na místo dorážíme něco kolem 20.30 (tj. kolem 19.30 SELČ). Domluva v kempu probíhá raději jen v angličtině. Sice jsme v autě trochu studovali litevštinu, ale obávám se, že po úvodní naučené frázi z naší strany a odpovědi v rychlolitevštině bychom stejně museli přeskočit do angličtiny. Tak proč se zdržovat. Ta litevština nějak neleze do hlavy, i když jsou ty slova občas docela zapamatovatelná – např. špinavý je nešvarus. Kemp je jinak moc pěkný, ubytovat se tu lze i v tee-pee.

Cestou jsme nezajeli žádné zvíře, nevběhla nám do cesty žádná kráva – kolem silnic se jich potulují mraky nepřivázaných, ani psa, co chtěl spáchat rituální sebevraždu skokem pod naše auto, jsme nepřejeli, a tak se zatím máme dobře. Počasí výborné, žádná policejní hlídka nás nestavěla, fotky ze stacionárních radarů snad také nedorazí. Ujeto cca 1000 km. Silnice v Polsku nebyly tak hrozné, jak jsme očekávali. Místy šlo jet dokonce přes stovku, ale na druhou stranu dost velký kus cesty před Varšavou probíhaly stavební práce a jelo se tam pomalu.