pondělí 28. června 2010

Míříme na západ

Dnes jsme opustili naše dočasné bydliště na západním břehu Michiganského jezera, kde nás po čtyři dny hostili kamarádi. Doufáme, že našimi kamarády zůstanou i nadále. Nafasovali jsme jedno japonské vozítko značky Toyota Corolla, rok výroby 2010, a míříme na západ. Zrovna teď se nacházíme ve státě Minnesota, poblíž hranic s Iowou a Wisconsinem.

pátek 25. června 2010

This is America

Přiletěli jsme v pořádku, poprvé v životě vstoupili na mimoevropskou půdu, imigrační úředník nás vpustil bez problémů. Zkušenější cestovatelé říkali, že se stačí tvářit jako blbec a nerozumět anglicky. Tuto metodu jsme asi zcela mimochodem zvolili také. Jinak se tu máme dobře, hned ve středu večer byla v Chicagu pěkná bouřka, ale té jsme se osobně příliš nezúčastnili, jen tak trochu okrajově.

Jo a klidně mám můžete psát sms, z webu to máte zadarmo a z mobilu vás to stojí stejně, jako když jsme v Česku.

středa 16. června 2010

Format c:

Tak jsem právě zformátoval harddisk. Ale na starým (hodně starým) počítači, takže následky nebudou vůbec tragické :-)

Bob

Tohle mě pobavilo

Tohle mě pobavilo:

Bob

pondělí 14. června 2010

Sobotní deštík s větříkem

V sobotu večer trochu zapršelo a k tomu zafoukal vítr. Králíci největší smršť přečkali v Brně, takže jejich srst zůstala v podstatě suchá. No, Bobkova úplně ne, ale Bobek si za to může sám, měl se pěkně účastnit rodinné oslavy a neměl pobíhat po venku.

Kolem desáté nastal čas na přesun domů. Ze začátku cesta ubíhala bez problémů – normální situace po bouřce. V Králově Poli byla lehce odkloněná doprava, protože tam byl zatopený kus silnice a vodu odčerpávali hasiči. Další hasiče jsme potkali zrovna zajíždět do hasičky v Soběšicích. Za Útěchovem se situace změnila. Silnice občas připomínala pískoviště, místy to vypadalo, že se zde vyklopila tatrovka plná štěrku. Začali se objevovat popadané větve a přeřezané stromy – hasiči (nebo nějací dobrovolníci?) byli rychlí, už to tady zvládli prořezat. Kolem spadlých drátů elektrického vedení už poskakoval panáček e-oňáček. V Adamově byla naprostá tma. Babice zůstaly pod proudem včetně osvětlení kostela.

Elektřina se rozjela až v neděli někdy odpoledne (možná až večer) – to jsme nebyli doma. Museli jsme zapomenout na výtah, internet, stolní počítač, centrální větrák a užít si pořádné noční tmy, ale ne zas tolik – přece jenom máme doma ještě nějaký baterky a v noci stejně většinou spíme.
Bobek chtěl péct buchtu (pravda pravdoucí), chtěli jsme vysávat, žehlit atd. (to už jsem si trochu zapřeháněl), ale to jsme samozřejmě (bohužel) nemohli. Ještěže máme i plyn – mohli jsme si vařit :-)

V neděli večer byla další bouřka, takže zase spadli nějaké stromy. Tentokrát hasiči tak rychlí nebyli, tak jsem se musel vracet ze silnice mezi Útěchovem a Adamovem zpět na Lesnou a pak zase přes Maloměřice a Bílovice domů.

Bouře na jihu Moravy si vyžádala dva lidské životy
Bouře řádila. Padaly kmeny, v Blansku strom zabil ženu

středa 2. června 2010

Balkánská cesta: Albánie

V pátek 14. 5. 2010 jsme vyrazili do Albánie. Pro pobyt v této zemi jsem ani nepotřeboval druhý pas, který jsem si sebou pro jistotu vezl. Byl jsem totiž dřívějšími účastníky obdobného výletu informován, že si jejich pasy minule nechali na celnici a oni jeli bez pasů. Pak jim je v pořádku vrátili a všechno bylo OK, ale říkal jsem si, že když už ty dva pasy mám, tak je využiju. Nakonec nám pasy na celnici vrátili a ještě jsme do nich dostali razítko. Jako za starých časů :-)

Míříme do města Drač. Předtím projedeme kolem Romo de Janeira, přejedeme most, co vypadá, že každou chvíli skončí v řece vytékající ze Skadarského jezera a mineme mraky a mraky rozdělaných staveb. Na silniční stavby si prý často najímají rovnou i zahraniční dělníky, aby to mělo požadovanou kvalitu. Domy jsou hodně financované od lidí (většinou mužů), kteří odešli za prací do zahraničí. To pak vyvolává problémy se sňatky. Je málo mužů, co zůstávají doma a ještě jsou hodně přebraní. Na získání Albánky prý stačí dovézt cca 1000 € a nějaké ty dárečky rodině a svatba je na světě. Navíc jsou prý albánské ženy oddané a poslušné a rády se přizpůsobí partnerovu náboženství. S muslimskou vírou to v Albánii prý vůbec není nějak moc horké - albánští muslimové bez problému jedí například vepřové.

Albánci prý vydělávají asi 70 € na člověka a měsíc, mají dobrý systém školství, dobře se učí cizí jazyky, o všem rádi smlouvají. Na střechách domů jsou barely, kam čerpají vodu, když zrovna jede elektřina. A průvodkyně dodává, že je to nejzkorumpovanější stát, co kdy viděla (v Česku už byla). Albánie je od roku 2009 členem NATO. Špatně vyvinuté je územní plánování a podle toho také ten "rozvoj" vypadá. Nicméně investičních příležitostí je tam nyní spousta.

V Drači nás otravují nějací přičmloudlí somráci (jejich variantu už jsme předtím potkali i v hercegovinském Mostaru). Prohlédneme si zvláštní symbiózu antických památek a novodobých staveb, zamíříme na pobřeží. Namočil jsem si ruku v albánských pobřežních vodách :-)

A míříme do Tirany. Cestou je plno reklam kolem silnic. Mimo jiné také na ČEZ. Její fasády nejsou nudně šedé, ale přímo pestrobarevné. Starosta se prý inspiroval v Paříží. V Tiraně jsem si koupil něco jako hamburger - cena byla 140 LEK, zaplatil jsem 2 € a dostal zpět 120 LEK, za 110 LEK jsem si koupil tři kopečky zmrzliny. Kurz 100 albánských LEK je asi 18 Kč. Zajímavé na tom bylo, že na hamburger nestačilo jedno euro :-) No, nepochopil jsem to, ale ne vždy se musí člověk snažit všechno pochopit. Pak jsem chtěl vyhodit odpadky. Nikde tam nebyl odpadkovej koš. Místní personál nemohl pochopit, co po nich vlastně chcu. Standard je hodit ty odpadky na zem, nebo je nechat někde povalovat, ale to se mi nechtělo.

V Tiraně (i na přístupových silnicích) je všude plno policajtů. Probíhá nějaká protestní akce spojená s hladovkou na hlavní ulici. Také nás velkou část cesty doprovází prodejce tužek z Kosova, který se nám neustále snaží něco prodat. A ještě musím napsat, že jsme jeli kolem Ufo univerzity. Ta je zřejmě proslulá tím, že nikdy neuvidíte diplom, nebo nevím...

Jinak jsou všude samý obchody a služby, co se týkají aut. Autoprodejny, autobazary, autovrakoviště, autoservisy, automyčky... ale lékáren jsem třeba moc neviděl... Na první pohled a na první dojem to na mě působí tak, že auta jsou pro Albánce všechno.

Na zpáteční cestě jedeme přes přes Lezhe, kde je mauzoleum Skanderbega - Gjergje Kastrioti, po němž se jmenuje i známý koňak, který jsem si taky zakoupil. A ještě fíkovou marmeládu. Obojí Made in Albania. To už bylo ve městě Skadar, které jsme taky trochu okoukli. A pak už jen pevnost Rozafa a míříme zpět do Černé Hory.

Fotky z Albánie