pondělí 11. února 2013

Pár víkendových premiér

Je to možná nezvyklé, ale i ve vyšším věku, neboli když je člověk děsně starej - jak by řekl Bobek ještě před pár týdny :-D vás můžou potkat nějaké ty premiéry.

Tento víkend se jich událo hned několik:
  • Nacpali jsme do našeho mini auta 5 osob včetně vybavení na zimní horskou túru (cepíny, helmy, mačky, lopaty, hůlky, spacáky, zimní oblečení) a úspěšně dojeli do rodiště Juraje Jánošíka a zpět (cca 500 km);
  • Bob poprvé ve svém životě nazul mačky a vyrazil spolu s ostatními do Dier, kde i párkrát zasekl cepín. Bez cepínu by to šlo, ale bez maček bychom to teda nevyšli.
  • Bob poprvé v životě nazul sněžnice a urazil na nich nějaký ten kilometr v hlubokém prachovém sněhu cestou necestou.
  • Bob poprvé v životě oblékl lavinový vyhledávač, ale do žádné laviny nikdo nezapadl, takže premiéra jeho použítí byla (doufám, že navždy) odložena.
  • Bob poprvé v životě viděl na nájezdu na dálnici auto, co zastavilo, poté se natočilo napříč oběma pruhy a následně odjelo v protisměru. Bylo to pár desítek metrů před námi. Když jedna řidička v bílé čepičce najela na tento nájezd, nejspíš zjistila, že tam jet nechce. Nenapadlo jí ovšem nic lepšího (například opustit dálnici na příštím sjezdu), než se začít otáčet a jet zpátky. Ještě teď kroutím hlavou...
Kromě toho jsme si taky zahráli Dixit 2, svezli se lanovkou, pojedli něco málo tradičních slovenských jídel (kapustnica, halušky, strapačky), popili Bobovi neznámého slovenského piva Steiger a přespali na Chatě pod Chlebom. Jen tu venkovní káď jsme netestovali - tak třeba příště :-)

Bob

úterý 1. ledna 2013

Z pohádky do reality

Přelom let 2012 a 2013 strávili králíci v báječné roubence v Horní Marikové na slovenské straně Javorníků. Spolu s nimi dalších 11 kompatibilních osob :-) Bylo to tam super. A to přitom ani nešlo běžkovat, protože všechen sníh byl pokryt silnou a špatně prošlápnutelnou vrstvou ledu. Ale mělo to i svá pozitiva: stihli jsme si zahrát mnohem více her :-) a párkrát se projít pod sluneční oblohou.

Jak psal kamarád, v místě je nějaká časoprostorová anomálie. "Pouze z vyprávění znám, že je tam nějaká časoprostorová anomálie (když tam rodiče přijeli před lety po 20 letech co tam byli ještě s oddílem, tak tam stále byla stejná hromada dřeva, stejný stůl, kamna, hadice i stejný smetáček a lopatka)."

Byli jsme více než 4 dny bez internetu a vůbec nám zase nechyběl :-) Takže časoprostorovou anomálii můžeme potvrdit. Klid, žádný dopravní hluk, výhled na hvězdy, topení v kamnech, prostě paráda.

Už se tam těšíme někdy příště, třeba běžkovat, nebo někdy v létě. Ale nyní nejprve zpět do "moderní" reality.

Více fotek

pátek 28. prosince 2012

Za půlnočním slunkem III.

Úterý 26. 6. 2012
Ráno jsme vstali brzo v domnění, že všude kolem je ještě klid. Nicméně dva místní zemědělci již nedaleko našeho stanu čile vyváželi na kompost. Tvářili se, že tam nejsme, a když viděli, že lezeme ze stanu, zalezli a už se neukázali. Zato se ukázala kočka, která otravovala už včera – co dělala v noci kolem stanu, si můžeme jen domýšlet podle zvuků, které jsme slyšeli. Teď ráno jsme však něco z toho měli čest i vidět – když jsme se chystali odjet, čekali jsme, až kočka vypadne z jízdní dráhy, ale ona místo toho vyskočila na kapotu před přední sklo. Chtěli jsme ji vyfotit, ale zdrhla na střechu. Nakonec se nechala vyfotit, jak okusuje anténu ;-).

Bob ji chtěl povozit, ale utekla. Ranní historky ze spacího místa na školním hřišti už završil jen kolem jedoucí cyklista, který přesedlal do žlutého autobusu a stylem připomínajícím závodníka F1 vyrazil nakládat děti, aby je odvezl do školy (bylo cca 7.45). My jsme stylem neméně závodním vyrazili směrem k Hoře křížů.

V našem průvodci teda psali Kopec křížů, ale výstižnější by asi bylo „brdek křížů“…vlastně dva brdky, abychom jim nekřivdili. Ale hora, to fakt ne. Perfektní na tomto poutním místě ale bylo zejména to, že jsme tu byli sami dva. Sami dva a mnoho tisíců křížů. Průvodce, který je zhruba deset let starý, udával, že 200 tisíc. Dnes je jich určitě více. Teda v jednu chvíli jsme si mysleli, že nejsme sami, protože jsme slyšeli mužské hlasy. Na hoře jsou různé cestičky a odbočky a není tam vidět, tak jsme předpokládali, že tam někdo je. Ale pak jsme zjistili, že je to nahrávka, která mluví z takových „hlavnějších“ křížů – bohužel jsme tomu nerozuměli, takže nevíme, co se tam říkalo. Tipujeme to ale na modlitby. Nemůže chybět kříž od papeže Jana Pavla II., který jej zanechal při své návštěvě Litvy v roce 1993. Díky brzkému vstávání jsme tu byli nejen sami, ale i bez placení parkovného a i bez otravných prodejců křížů a jiných suvenýrů. Vše otvíralo až od devíti. Jedinou nevýhodou bylo, že i záchod – tím trpí především Bobek, který chce na záchod téměř pořád a raději i preventivně. No nic, do Lotyšska pojedeme všichni s plnou nádrží – auto i my ;-)

První a zřejmě i poslední destinací, kterou v Lotyšsku navštívíme, je zámek Rundale. Prý Versailles severu, prý krása – tak to si nesmíme nechat ujít. Prvním pozitivem je, že jsme to našli (prý to není jednoduché, neboť zámek se nenachází v obci Rundale, ale v obci Rundalepils). Druhým pozitivem je, že parkoviště pro osobáky i autobusy zatím zejí prázdnotou. Dále už jen další pozitiva (daří se nám odmítnout nabízené jahody pomocí mezinárodního „ne, opravdu nemáme zájem“ doplněného důrazným opakovaným vrtěním hlavy) a sociální jistoty (kultivované WC, přiměřeně drahé vstupné, berou platební karty,…). Jediným zklamáním je nafasování jednorázových igelitových návleků namísto „bruslících“ pantoflí a několik turistických skupin, které se hrnou k prohlídce zámku – vesměs důchodci. Bobek to komentuje slovy: „Až budu důchodce s naslouchadlem a budu chtít jezdit v goretexové bundě obdivovat růžový mramor na zámku, řekni mi, ať už raději sedím doma!“ Jinak zámek byl opravdu tak trochu jako Versailles, ale stejně tak trochu jako Rájec-Jestřebí, Uherčice, Jaroměřice nad Rokytnou či Lednice – prostě hódně pokojů, obrazů, nábytku, porcelánu atd. Důležité na každém zámku je, objevit, v čem je unikátní, a tuhle informaci umět náležitě prodat. Zde jsme to neobjevili (možná to neumí prodat, možná jsme to nepochopili z lotyšských, ruských ani anglických popisků). Nedá se nic dělat, mizíme dál. Rigu objíždíme a uháníme na sever směr Tallinn. Mimochodem, v Lotyšku se hraje druhá nejlepší hokejová liga na světě – KHL (no nyní se už hraje i v Česku, ale ještě loni nehrála). Ale my jsme tu v létě, tak máme smůlu.

Silnice vede po pobřeží moře, tak na chvíli zastavujeme a kocháme se. Vypadá to idylicky – krásná písečná pláž, krásné jemné vlnky, krásně liduprázdno… ano, liduprázdno nejspíš kvůli teplotě vody. Jantar nebudeme hledat, protože i kdybychom ho našli, tak ho nepoznáme :-). Ochutnáváme vodu a zase se potvrzuje, že Balt je strašně málo slaný. Chytré zdroje tvrdí, že 4 g soli na litr. Průměr ve světě je prý 36. Středozemní moře má třeba 38.

Naši cestu do Estonska přeruší už jen touha po jídle, resp. po zpestření našeho „instantního jídelníčku“, proto nabíháme do místního supermarketu MAXIMA a kupujeme jogurt, buchty, ovoce a pivo. Asi bude hůř ;-) V Estonsku už nerozumíme ničemu, čteme si základní fráze z estonské konverzace, ale je to beznadějné. Tak se aspoň dozvídáme, že v estonštině můžou stát vedle sebe až čtyři stejné samohlásky – sice výjimečně a při složených slovech, ale i tak je to bomba! Větru dešti evidentně neumí poručit ani Estonci – po přejezdu hranice se počasí nelepší, ba dokonce se průtrže ještě zintenzivňují. Snad se pochlapí aspoň Finové!

Blížíme se k Tallinnu, a tak začínáme hledat místo na spaní. Po včerejší kapitole „Prohlídka litevského venkova“ pokračujeme kapitolou „Prohlídka estonského venkova“. Krajina vypadá příznivěji, leč všechny cesty evidentně nevedou do Říma, ale k estonskému domu. Takže co ušetříme na kempu, projezdíme při hledání místa na spaní. Ale stejně tu žádný kemp není, takže musíme vytrvat. A vyplácí se – nacházíme luxusní místo u rybníka, kde se nepíše nic o zákazu stanování (anebo se to píše estonsky a jistě chápete, že v tomto případě to opravdu netušíme). Zatím tu jen jedna rodinka rybaří, tak si užíváme sluníčka, které zrovna vylezlo, vaříme rizoto a jdeme se projít kolem rybníka, abychom zjistili, že malých šneků a komárů je tu opravdu hodně. Takže místo chození na záchod, chodíme dělat křupy křup (nezašlápnout šneky opravdu nelze…:-( )

Fotky

pondělí 24. prosince 2012

Z Bobova mobilu VII.


Moje nové (teda už více než měsíc nové) vietnamky. Skáče a běhá se s nima dobře :-)






Oprava antény v praxi. Opraváře známe a celou operaci přežil.










 I na ústředí Junáka fandili loni Kometě :-)

 Házenkáři Brno - Boba zajímalo hlavně levé křídlo.







V dračích lodích si nás dali už aji na plakát :-D










Italská snídaně.
 Květina v práci se měla dobře než se začala mít špatně :-)
Tablo ve stylu Bang. Např. Jacob de Lacost sežvejká i třídnici s pozdními příchody.

neděle 23. prosince 2012

Muzeum Evy Vítečkové

Až bude někdy někdo zřizovat muzeum Evy Vítečkové, tak touhle tužkou - viz obrázek - se podepisovala :-)
Rád do muzea věnuji :-D

Dnes již legendární trojka Evy Vítečkové v čase 1:24

Policejní perly

Aneb vybraná dramata, která probíhala v listopadu 2012  na území města Adamova:

* Průvodčím ČD bylo oznámeno, že na kolejích železničního koridoru Blansko-Adamov se nachází osel a je nebezpečí, že by ho mohl zachytit vlak. Střážnici se ihned vydali kontaktovat osobu, která se o osly stará a tato zajistila odchyt zvířete a jeho bezpečné umístnění zpět do ohrady.

* Vystrašeného a zřejmě i promrzlého králíčka si všimnul strážník na ulici Sadová. Za pomoci příhlížejících se tohoto domácího mazlíčka podařilo odchytit a převézt na služebnu MP, kde mu byl poskytnut azyl. V dalších dnech se o něj strážníci pečlivě starali, a když se jim ani po několka pokusech nepodařil zjistit majitel, byl králíčkovi nalezen náhradní domov, kde bude dělat radost hlavně dětem.

úterý 23. října 2012

Malé vítězství na katastrofálním ouřadě

Vybojoval jsem malé vítězství na katastr(of)álním úřadě Brno-město na Moravském náměstí. Potřeboval jsem kopii jedné veřejné listiny z katastru. Ve čtvrtek (přestože byly hodiny k nahlížení do katastru) mi řekli, že musím přijít v úřední dny (po, st, pá).
Dostavil jsem se tedy v pondělí 16:39. Na řadu jsem se dostal cca 16:50 (což není moje chyba), načež mi úřednice sdělila, že to budu mít připraveno ve středu. Že prý už mi to za 10 minut nikdo neudělá (vyhledání a okopírování 6 stran A4). Na důkaz toho zavolala kolegyni, která už tam nebyla a ráčila se mě přesvědčovat, že to tedy bude v úterý. Neuspěla, a a tak se nakonec zvedla sama, vyšla po schodech do patra, vyhledala, ofotila, poučila mě, že příště mám chodit dřív a já kolem 17:08 odcházel s dokumenty. Příště, když nebude dělat ofuky, tak může jít domů i v 17:00 :-)