Králíci vyrazili na Velikonoce na běžkách na Praděd. Chtěli i sjezdovat na Červenohorském sedle, ale tomu nebyla příroda nakloněna. V pátek od rána sněžilo, na hřebeni byla hustá mlha a silný vítr. Nicméně nejhorší úsek celé cesty mezi Adamovem a Červenohorským sedlem byla cesta z Adamova do Útěchova, pak už to šlo :-) Cesta byla většinou jen mokrá, ten první úsek byl zasněžený a pokrytý rozježděnou břečkou.
Vzhledem k počasí jsme se museli spokojit s testováním hotelových matrací. Nedopadlo to moc dobře. Levené hotelové pohovky, jejichž pérování má životnost již dávno za sebou, v testu neuspěly. Každopádně uvažuji nyní o nové práci. Rovněž jsme museli oželet internetovou zábavu. V dnešní době je již dost nepředstavitelné, že v hotelu nefunguje kvalitní internetové připojení. Ale vynahradili jsme si to aspoň ping-pongem a kulečníkem.
V sobotu se vyčasilo, a tak jsme mohli vyrazit na běžkách. Většinu času panovalo krásné jarní počasí. Všude bylo plno lidí, tak jsme potkali také plno kamarádů. Jednomu ukradli na sedle běžky (a dalším jiným lidem zase jiné lyže) před nějakým bufetem - tak bacha na to na místech, kam čórkaři dojedou autem.
Pod Pradědem jsme také testovali oběd v jedné restauraci, kde mají socialistické návyky: nemají pivo, co je v nabídce v jídelním lístku. Za Kofolu účtují o 5 Kč více než mají uvedeno v jídelním lístku. Když si člověk objedná čaj do půllitru, tak mu donesou klasický malý čaj. Pivo účtují o 2 Kč více než mají uvedeno v jídelním lístku. No, prostě služby na nejvyšší úrovni :-) Mohl by to být ráj pro kontrolní orgány
V neděli bylo zase počasí nevhodné ke sjezdování, tak jsme odjeli domů a stihli jsme vcelku dobře prokličkovat i sněhovou nadílkou (zejména kolem Olomouce).
Fotky
neděle 31. března 2013
pondělí 25. března 2013
Ajťáci - nejchytřejší lidi na světě
Mám mezi kamárady spoustu IT specialistů.
Obecně se říká (nebo je to takový trend teď si myslet), že informatici jsou fakt děsní odborníci a strašně tomu všemu rozumí. No u hodně těch kamarádů to teda platí, ale celkově bych řekl, že to bude asi tak jako všude jinde.
Tak třeba v práci. Máme tu takový dream team, co tu provádí nějakou migraci dat z nějakého serveru na jiný. Sice tomu profesně teda fakt nerozumím, ale již jen z jejich chování a organizace je poznat, že jsou neschopní. Pro nás z toho vyplývá, že nám tu sedí x hodin u našeho počítače a pak to stejně pořádně nefunguje. Někomu nechodí maily, jinému nefunguje tiskárna, dalšímu některé maily zmizeli, apod.
Ale pánové se stále tváří děsně na výši, hážou tady anglicko-českými slovíčky a myslí si, že si z nich sedneme na zadek.
Obecně se říká (nebo je to takový trend teď si myslet), že informatici jsou fakt děsní odborníci a strašně tomu všemu rozumí. No u hodně těch kamarádů to teda platí, ale celkově bych řekl, že to bude asi tak jako všude jinde.
Tak třeba v práci. Máme tu takový dream team, co tu provádí nějakou migraci dat z nějakého serveru na jiný. Sice tomu profesně teda fakt nerozumím, ale již jen z jejich chování a organizace je poznat, že jsou neschopní. Pro nás z toho vyplývá, že nám tu sedí x hodin u našeho počítače a pak to stejně pořádně nefunguje. Někomu nechodí maily, jinému nefunguje tiskárna, dalšímu některé maily zmizeli, apod.
Ale pánové se stále tváří děsně na výši, hážou tady anglicko-českými slovíčky a myslí si, že si z nich sedneme na zadek.
neděle 24. března 2013
sobota 23. března 2013
Jaro, sníh a borůvky
Tak jsme se v neděli 17. 3. 2013 bavili, že se Brnu vyhly ty hromady sněhu, které napadaly východně i západně. Ale nevyhly :-D
Malíček na levé ruce mám jako kdybych sbíral borůvky. Nesbíral. Pouze jsem byl hrát bowling v jednom balkánsko-brněnském centru. A inženýři tam při konstrukci zařízení na vracení koulí asi udělali někde chybu. Zatímco jinde (a zřejmě i správně) se koule před vyplivnutím do stojanu výrazně zpomalí, tak tady ne. Tady ji to vystřelí velkou rychlostí a plnou silou přímo proti vaší ruce. A když to nečekáte... Tak máte prst velký tak, že se vám nevleze do kůže...
Malíček na levé ruce mám jako kdybych sbíral borůvky. Nesbíral. Pouze jsem byl hrát bowling v jednom balkánsko-brněnském centru. A inženýři tam při konstrukci zařízení na vracení koulí asi udělali někde chybu. Zatímco jinde (a zřejmě i správně) se koule před vyplivnutím do stojanu výrazně zpomalí, tak tady ne. Tady ji to vystřelí velkou rychlostí a plnou silou přímo proti vaší ruce. A když to nečekáte... Tak máte prst velký tak, že se vám nevleze do kůže...
pondělí 11. února 2013
Pár víkendových premiér
Je to možná nezvyklé, ale i ve vyšším věku, neboli když je člověk děsně starej - jak by řekl Bobek ještě před pár týdny :-D vás můžou potkat nějaké ty premiéry.
Tento víkend se jich událo hned několik:
Bob
Tento víkend se jich událo hned několik:
- Nacpali jsme do našeho mini auta 5 osob včetně vybavení na zimní horskou túru (cepíny, helmy, mačky, lopaty, hůlky, spacáky, zimní oblečení) a úspěšně dojeli do rodiště Juraje Jánošíka a zpět (cca 500 km);
- Bob poprvé ve svém životě nazul mačky a vyrazil spolu s ostatními do Dier, kde i párkrát zasekl cepín. Bez cepínu by to šlo, ale bez maček bychom to teda nevyšli.
- Bob poprvé v životě nazul sněžnice a urazil na nich nějaký ten kilometr v hlubokém prachovém sněhu cestou necestou.
- Bob poprvé v životě oblékl lavinový vyhledávač, ale do žádné laviny nikdo nezapadl, takže premiéra jeho použítí byla (doufám, že navždy) odložena.
- Bob poprvé v životě viděl na nájezdu na dálnici auto, co zastavilo, poté se natočilo napříč oběma pruhy a následně odjelo v protisměru. Bylo to pár desítek metrů před námi. Když jedna řidička v bílé čepičce najela na tento nájezd, nejspíš zjistila, že tam jet nechce. Nenapadlo jí ovšem nic lepšího (například opustit dálnici na příštím sjezdu), než se začít otáčet a jet zpátky. Ještě teď kroutím hlavou...
Bob
úterý 1. ledna 2013
Z pohádky do reality
Přelom let 2012 a 2013 strávili králíci v báječné roubence v Horní Marikové na slovenské straně Javorníků. Spolu s nimi dalších 11 kompatibilních osob :-) Bylo to tam super. A to přitom ani nešlo běžkovat, protože všechen sníh byl pokryt silnou a špatně prošlápnutelnou vrstvou ledu. Ale mělo to i svá pozitiva: stihli jsme si zahrát mnohem více her :-) a párkrát se projít pod sluneční oblohou.
Jak psal kamarád, v místě je nějaká časoprostorová anomálie. "Pouze z vyprávění znám, že je tam nějaká časoprostorová anomálie (když tam rodiče přijeli před lety po 20 letech co tam byli ještě s oddílem, tak tam stále byla stejná hromada dřeva, stejný stůl, kamna, hadice i stejný smetáček a lopatka)."
Byli jsme více než 4 dny bez internetu a vůbec nám zase nechyběl :-) Takže časoprostorovou anomálii můžeme potvrdit. Klid, žádný dopravní hluk, výhled na hvězdy, topení v kamnech, prostě paráda.
Už se tam těšíme někdy příště, třeba běžkovat, nebo někdy v létě. Ale nyní nejprve zpět do "moderní" reality.
Více fotek
Jak psal kamarád, v místě je nějaká časoprostorová anomálie. "Pouze z vyprávění znám, že je tam nějaká časoprostorová anomálie (když tam rodiče přijeli před lety po 20 letech co tam byli ještě s oddílem, tak tam stále byla stejná hromada dřeva, stejný stůl, kamna, hadice i stejný smetáček a lopatka)."
Byli jsme více než 4 dny bez internetu a vůbec nám zase nechyběl :-) Takže časoprostorovou anomálii můžeme potvrdit. Klid, žádný dopravní hluk, výhled na hvězdy, topení v kamnech, prostě paráda.
Už se tam těšíme někdy příště, třeba běžkovat, nebo někdy v létě. Ale nyní nejprve zpět do "moderní" reality.
Více fotek
pátek 28. prosince 2012
Za půlnočním slunkem III.
Úterý 26. 6. 2012
Ráno jsme vstali brzo v domnění, že všude kolem je ještě klid. Nicméně dva místní zemědělci již nedaleko našeho stanu čile vyváželi na kompost. Tvářili se, že tam nejsme, a když viděli, že lezeme ze stanu, zalezli a už se neukázali. Zato se ukázala kočka, která otravovala už včera – co dělala v noci kolem stanu, si můžeme jen domýšlet podle zvuků, které jsme slyšeli. Teď ráno jsme však něco z toho měli čest i vidět – když jsme se chystali odjet, čekali jsme, až kočka vypadne z jízdní dráhy, ale ona místo toho vyskočila na kapotu před přední sklo. Chtěli jsme ji vyfotit, ale zdrhla na střechu. Nakonec se nechala vyfotit, jak okusuje anténu ;-).
Bob ji chtěl povozit, ale utekla. Ranní historky ze spacího místa na školním hřišti už završil jen kolem jedoucí cyklista, který přesedlal do žlutého autobusu a stylem připomínajícím závodníka F1 vyrazil nakládat děti, aby je odvezl do školy (bylo cca 7.45). My jsme stylem neméně závodním vyrazili směrem k Hoře křížů.
V našem průvodci teda psali Kopec křížů, ale výstižnější by asi bylo „brdek křížů“…vlastně dva brdky, abychom jim nekřivdili. Ale hora, to fakt ne. Perfektní na tomto poutním místě ale bylo zejména to, že jsme tu byli sami dva. Sami dva a mnoho tisíců křížů. Průvodce, který je zhruba deset let starý, udával, že 200 tisíc. Dnes je jich určitě více. Teda v jednu chvíli jsme si mysleli, že nejsme sami, protože jsme slyšeli mužské hlasy. Na hoře jsou různé cestičky a odbočky a není tam vidět, tak jsme předpokládali, že tam někdo je. Ale pak jsme zjistili, že je to nahrávka, která mluví z takových „hlavnějších“ křížů – bohužel jsme tomu nerozuměli, takže nevíme, co se tam říkalo. Tipujeme to ale na modlitby. Nemůže chybět kříž od papeže Jana Pavla II., který jej zanechal při své návštěvě Litvy v roce 1993. Díky brzkému vstávání jsme tu byli nejen sami, ale i bez placení parkovného a i bez otravných prodejců křížů a jiných suvenýrů. Vše otvíralo až od devíti. Jedinou nevýhodou bylo, že i záchod – tím trpí především Bobek, který chce na záchod téměř pořád a raději i preventivně. No nic, do Lotyšska pojedeme všichni s plnou nádrží – auto i my ;-)
První a zřejmě i poslední destinací, kterou v Lotyšsku navštívíme, je zámek Rundale. Prý Versailles severu, prý krása – tak to si nesmíme nechat ujít. Prvním pozitivem je, že jsme to našli (prý to není jednoduché, neboť zámek se nenachází v obci Rundale, ale v obci Rundalepils). Druhým pozitivem je, že parkoviště pro osobáky i autobusy zatím zejí prázdnotou. Dále už jen další pozitiva (daří se nám odmítnout nabízené jahody pomocí mezinárodního „ne, opravdu nemáme zájem“ doplněného důrazným opakovaným vrtěním hlavy) a sociální jistoty (kultivované WC, přiměřeně drahé vstupné, berou platební karty,…). Jediným zklamáním je nafasování jednorázových igelitových návleků namísto „bruslících“ pantoflí a několik turistických skupin, které se hrnou k prohlídce zámku – vesměs důchodci. Bobek to komentuje slovy: „Až budu důchodce s naslouchadlem a budu chtít jezdit v goretexové bundě obdivovat růžový mramor na zámku, řekni mi, ať už raději sedím doma!“ Jinak zámek byl opravdu tak trochu jako Versailles, ale stejně tak trochu jako Rájec-Jestřebí, Uherčice, Jaroměřice nad Rokytnou či Lednice – prostě hódně pokojů, obrazů, nábytku, porcelánu atd. Důležité na každém zámku je, objevit, v čem je unikátní, a tuhle informaci umět náležitě prodat. Zde jsme to neobjevili (možná to neumí prodat, možná jsme to nepochopili z lotyšských, ruských ani anglických popisků). Nedá se nic dělat, mizíme dál. Rigu objíždíme a uháníme na sever směr Tallinn. Mimochodem, v Lotyšku se hraje druhá nejlepší hokejová liga na světě – KHL (no nyní se už hraje i v Česku, ale ještě loni nehrála). Ale my jsme tu v létě, tak máme smůlu.
Silnice vede po pobřeží moře, tak na chvíli zastavujeme a kocháme se. Vypadá to idylicky – krásná písečná pláž, krásné jemné vlnky, krásně liduprázdno… ano, liduprázdno nejspíš kvůli teplotě vody. Jantar nebudeme hledat, protože i kdybychom ho našli, tak ho nepoznáme :-). Ochutnáváme vodu a zase se potvrzuje, že Balt je strašně málo slaný. Chytré zdroje tvrdí, že 4 g soli na litr. Průměr ve světě je prý 36. Středozemní moře má třeba 38.
Naši cestu do Estonska přeruší už jen touha po jídle, resp. po zpestření našeho „instantního jídelníčku“, proto nabíháme do místního supermarketu MAXIMA a kupujeme jogurt, buchty, ovoce a pivo. Asi bude hůř ;-) V Estonsku už nerozumíme ničemu, čteme si základní fráze z estonské konverzace, ale je to beznadějné. Tak se aspoň dozvídáme, že v estonštině můžou stát vedle sebe až čtyři stejné samohlásky – sice výjimečně a při složených slovech, ale i tak je to bomba! Větru dešti evidentně neumí poručit ani Estonci – po přejezdu hranice se počasí nelepší, ba dokonce se průtrže ještě zintenzivňují. Snad se pochlapí aspoň Finové!
Blížíme se k Tallinnu, a tak začínáme hledat místo na spaní. Po včerejší kapitole „Prohlídka litevského venkova“ pokračujeme kapitolou „Prohlídka estonského venkova“. Krajina vypadá příznivěji, leč všechny cesty evidentně nevedou do Říma, ale k estonskému domu. Takže co ušetříme na kempu, projezdíme při hledání místa na spaní. Ale stejně tu žádný kemp není, takže musíme vytrvat. A vyplácí se – nacházíme luxusní místo u rybníka, kde se nepíše nic o zákazu stanování (anebo se to píše estonsky a jistě chápete, že v tomto případě to opravdu netušíme). Zatím tu jen jedna rodinka rybaří, tak si užíváme sluníčka, které zrovna vylezlo, vaříme rizoto a jdeme se projít kolem rybníka, abychom zjistili, že malých šneků a komárů je tu opravdu hodně. Takže místo chození na záchod, chodíme dělat křupy křup (nezašlápnout šneky opravdu nelze…:-( )
Fotky
Ráno jsme vstali brzo v domnění, že všude kolem je ještě klid. Nicméně dva místní zemědělci již nedaleko našeho stanu čile vyváželi na kompost. Tvářili se, že tam nejsme, a když viděli, že lezeme ze stanu, zalezli a už se neukázali. Zato se ukázala kočka, která otravovala už včera – co dělala v noci kolem stanu, si můžeme jen domýšlet podle zvuků, které jsme slyšeli. Teď ráno jsme však něco z toho měli čest i vidět – když jsme se chystali odjet, čekali jsme, až kočka vypadne z jízdní dráhy, ale ona místo toho vyskočila na kapotu před přední sklo. Chtěli jsme ji vyfotit, ale zdrhla na střechu. Nakonec se nechala vyfotit, jak okusuje anténu ;-).
V našem průvodci teda psali Kopec křížů, ale výstižnější by asi bylo „brdek křížů“…vlastně dva brdky, abychom jim nekřivdili. Ale hora, to fakt ne. Perfektní na tomto poutním místě ale bylo zejména to, že jsme tu byli sami dva. Sami dva a mnoho tisíců křížů. Průvodce, který je zhruba deset let starý, udával, že 200 tisíc. Dnes je jich určitě více. Teda v jednu chvíli jsme si mysleli, že nejsme sami, protože jsme slyšeli mužské hlasy. Na hoře jsou různé cestičky a odbočky a není tam vidět, tak jsme předpokládali, že tam někdo je. Ale pak jsme zjistili, že je to nahrávka, která mluví z takových „hlavnějších“ křížů – bohužel jsme tomu nerozuměli, takže nevíme, co se tam říkalo. Tipujeme to ale na modlitby. Nemůže chybět kříž od papeže Jana Pavla II., který jej zanechal při své návštěvě Litvy v roce 1993. Díky brzkému vstávání jsme tu byli nejen sami, ale i bez placení parkovného a i bez otravných prodejců křížů a jiných suvenýrů. Vše otvíralo až od devíti. Jedinou nevýhodou bylo, že i záchod – tím trpí především Bobek, který chce na záchod téměř pořád a raději i preventivně. No nic, do Lotyšska pojedeme všichni s plnou nádrží – auto i my ;-)
První a zřejmě i poslední destinací, kterou v Lotyšsku navštívíme, je zámek Rundale. Prý Versailles severu, prý krása – tak to si nesmíme nechat ujít. Prvním pozitivem je, že jsme to našli (prý to není jednoduché, neboť zámek se nenachází v obci Rundale, ale v obci Rundalepils). Druhým pozitivem je, že parkoviště pro osobáky i autobusy zatím zejí prázdnotou. Dále už jen další pozitiva (daří se nám odmítnout nabízené jahody pomocí mezinárodního „ne, opravdu nemáme zájem“ doplněného důrazným opakovaným vrtěním hlavy) a sociální jistoty (kultivované WC, přiměřeně drahé vstupné, berou platební karty,…). Jediným zklamáním je nafasování jednorázových igelitových návleků namísto „bruslících“ pantoflí a několik turistických skupin, které se hrnou k prohlídce zámku – vesměs důchodci. Bobek to komentuje slovy: „Až budu důchodce s naslouchadlem a budu chtít jezdit v goretexové bundě obdivovat růžový mramor na zámku, řekni mi, ať už raději sedím doma!“ Jinak zámek byl opravdu tak trochu jako Versailles, ale stejně tak trochu jako Rájec-Jestřebí, Uherčice, Jaroměřice nad Rokytnou či Lednice – prostě hódně pokojů, obrazů, nábytku, porcelánu atd. Důležité na každém zámku je, objevit, v čem je unikátní, a tuhle informaci umět náležitě prodat. Zde jsme to neobjevili (možná to neumí prodat, možná jsme to nepochopili z lotyšských, ruských ani anglických popisků). Nedá se nic dělat, mizíme dál. Rigu objíždíme a uháníme na sever směr Tallinn. Mimochodem, v Lotyšku se hraje druhá nejlepší hokejová liga na světě – KHL (no nyní se už hraje i v Česku, ale ještě loni nehrála). Ale my jsme tu v létě, tak máme smůlu.
Silnice vede po pobřeží moře, tak na chvíli zastavujeme a kocháme se. Vypadá to idylicky – krásná písečná pláž, krásné jemné vlnky, krásně liduprázdno… ano, liduprázdno nejspíš kvůli teplotě vody. Jantar nebudeme hledat, protože i kdybychom ho našli, tak ho nepoznáme :-). Ochutnáváme vodu a zase se potvrzuje, že Balt je strašně málo slaný. Chytré zdroje tvrdí, že 4 g soli na litr. Průměr ve světě je prý 36. Středozemní moře má třeba 38.
Naši cestu do Estonska přeruší už jen touha po jídle, resp. po zpestření našeho „instantního jídelníčku“, proto nabíháme do místního supermarketu MAXIMA a kupujeme jogurt, buchty, ovoce a pivo. Asi bude hůř ;-) V Estonsku už nerozumíme ničemu, čteme si základní fráze z estonské konverzace, ale je to beznadějné. Tak se aspoň dozvídáme, že v estonštině můžou stát vedle sebe až čtyři stejné samohlásky – sice výjimečně a při složených slovech, ale i tak je to bomba! Větru dešti evidentně neumí poručit ani Estonci – po přejezdu hranice se počasí nelepší, ba dokonce se průtrže ještě zintenzivňují. Snad se pochlapí aspoň Finové!
Blížíme se k Tallinnu, a tak začínáme hledat místo na spaní. Po včerejší kapitole „Prohlídka litevského venkova“ pokračujeme kapitolou „Prohlídka estonského venkova“. Krajina vypadá příznivěji, leč všechny cesty evidentně nevedou do Říma, ale k estonskému domu. Takže co ušetříme na kempu, projezdíme při hledání místa na spaní. Ale stejně tu žádný kemp není, takže musíme vytrvat. A vyplácí se – nacházíme luxusní místo u rybníka, kde se nepíše nic o zákazu stanování (anebo se to píše estonsky a jistě chápete, že v tomto případě to opravdu netušíme). Zatím tu jen jedna rodinka rybaří, tak si užíváme sluníčka, které zrovna vylezlo, vaříme rizoto a jdeme se projít kolem rybníka, abychom zjistili, že malých šneků a komárů je tu opravdu hodně. Takže místo chození na záchod, chodíme dělat křupy křup (nezašlápnout šneky opravdu nelze…:-( )
Fotky
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)

