Na hranicích je to jako za starých (pro někoho možná dobrých) časů. Celníci vybírají pasy a jednají podle nepsaných zákonů celníků. Mračí se a tváří se důležitě, dělají vše pomalu (dvakrát pomaleji než si sami myslí, že je možné).
Později večer se dívám na hokej se Švédskem (2:1 pro Česko) a ráno zase na poker. Zkusím se z toho trochu poučit (no, zatím se to úplně nepovedlo). V pátek 14. 5. 2010 míříme do Albánie. Předtím ale ještě projíždíme kusem Černé Hory. Poloostrov Sveti Stefan, městečko Sutomore, kde nastupuje naše průvodkyně po Albánii - Černohorka Zorica Ivanović - albánský prý dobře mluvit neumí (jen základy), ale rozumí jim prý všechno. Také zná dobře místní (albánskou) situaci a mluví slovensky, částečně i česky. Dále město Bar, tisíce starých oliv (prý 200-300 let), začínají mešity, albánské obyvatelstvo, autostráda - kozí stezka - silnička, kde se nevyhne bus a auto a v neposlední řadě černohorské mercedesy (oslíci).
Ještě před přejezdem do Albánie jsme se dozvěděli další zajímavosti. Tak v Černé hoře (ale i v Albánii) prý pracují jen ženy a cikáni. Chlapi prý posedávají hlavně v kavárnách. A ještě něco o olivovníku a vinné révě. Oliva (olivnovník) je prý jako matka. Živí vás, i když se o ni vůbec nestaráte a nezajímáte. Naopak réva je jako žena. Když se nestaráte, tak je hned u souseda. Otázkou zůstává, zda to platí jenom pro Černou Horu a přilehlé země... Večer, po návratu z Albánie, jsem se díval na Vratné láhve - dávali je zrovna na srbské televizi v původním znění s titulky :-)
Chvíli neprší a chvíli je průtrž mračen a my vstupujeme do bývalého královského paláce dynastie Petrović-Njegoš - dnes je tu Národní černohorské muzeum - muzeum Krále Nikoly. Král Nikola I. Petrović-Njegoš měl mnoho dcer a přezdívalo se mu tchán Evropy. Jeho dcery bylo možno nalézt na mnoha evropských trůnech. V paláci nalezneme kromě českého skla také například díla od Jaroslava Čermáka, jehož obraz Černohorka je k vidění ve Velkém Meziříčí.
Vzhledem ke špatnému počasí vynecháváme výstup na nejvyšší vrcholky pohoří Lovčen a míříme na ochutnávku místního pršutu, kravského sýra, červeného vína, medoviny, domácího chleba a na obhlídku sušárny pršutu. S Lovčenem a jeho krasovým charakterem, jedovatou zmijí růžkatou, rysy, vlky a divokou zvěří jsme se tedy moc seznámit nestihli.
Po kotorském žebříku (autobus občas musel couvat desítky metrů, když se chtěl s někým vyhnout) jsme sjeli do Kotoru - města, nad nímž se vypíná pevnost sv. Jana. Objíždíme Boku Kotorskou a míříme zpět do Chorvatska.

Fotky z Černé Hory