Balkánská cesta: Černá Hora

Ve čtvrtek 13. 5. 2010 odpoledne přijíždíme do Černé Hory. Země, která má asi 650 tisíc obyvatel, je v současné době poznamenána nástupem zahraničních investorů (zejména z ruského a arabského světa), kteří nakupují za neuvěřitelné peníze nemovitosti. S ruskými nápisy se tu lze již běžně setkat. Za pár let to prý bude země jen pro bohaté návštěvníky. Na výkopové a stavební práce a další neoblíbené činnosti jsou prý nejčastěji najímání Bosňáci. Je pravda, že koupací sezóna je tu hodně dlouhá - od konce května do poloviny října.

Na hranicích je to jako za starých (pro někoho možná dobrých) časů. Celníci vybírají pasy a jednají podle nepsaných zákonů celníků. Mračí se a tváří se důležitě, dělají vše pomalu (dvakrát pomaleji než si sami myslí, že je možné).

Přejíždíme trajektem Boku Kotorskou a míříme do Budvy, kde nás ubytují v areálu Slovenská plaž (což neznamená Slovenská pláž, ale Slovanská pláž, tj. pláž všech Slovanů). V koupelně je fén, který bzučí jak masařka. A bzučí vždy, když je rozsvíceno světlo. Budva je v největší sezóně rušné turistické středisko, plné nočního života a go-go tanečnic (říkala průvodkyně). Neověřeno, příště budeme muset dojet trochu později.

Později večer se dívám na hokej se Švédskem (2:1 pro Česko) a ráno zase na poker. Zkusím se z toho trochu poučit (no, zatím se to úplně nepovedlo). V pátek 14. 5. 2010 míříme do Albánie. Předtím ale ještě projíždíme kusem Černé Hory. Poloostrov Sveti Stefan, městečko Sutomore, kde nastupuje naše průvodkyně po Albánii - Černohorka Zorica Ivanović - albánský prý dobře mluvit neumí (jen základy), ale rozumí jim prý všechno. Také zná dobře místní (albánskou) situaci a mluví slovensky, částečně i česky. Dále město Bar, tisíce starých oliv (prý 200-300 let), začínají mešity, albánské obyvatelstvo, autostráda - kozí stezka - silnička, kde se nevyhne bus a auto a v neposlední řadě černohorské mercedesy (oslíci).

Ještě před přejezdem do Albánie jsme se dozvěděli další zajímavosti. Tak v Černé hoře (ale i v Albánii) prý pracují jen ženy a cikáni. Chlapi prý posedávají hlavně v kavárnách. A ještě něco o olivovníku a vinné révě. Oliva (olivnovník) je prý jako matka. Živí vás, i když se o ni vůbec nestaráte a nezajímáte. Naopak réva je jako žena. Když se nestaráte, tak je hned u souseda. Otázkou zůstává, zda to platí jenom pro Černou Horu a přilehlé země... Večer, po návratu z Albánie, jsem se díval na Vratné láhve - dávali je zrovna na srbské televizi v původním znění s titulky :-)

Následujícího dne ráno je bouřka. Fouká prý jugo. U autobusu nás hlídá přítulný pes, co ale nežere sušenky. Stoupáme horami Lovčen, v nichž se skrývá plno pohraničních rakousko-uherských a tureckých pevností, k bývalému hlavnímu městu černohorského království Cetinje. To má také mimo jiné velmi vysoký roční úhrn srážek, což se při naší návštěvě potvrzuje.

Chvíli neprší a chvíli je průtrž mračen a my vstupujeme do bývalého královského paláce dynastie Petrović-Njegoš - dnes je tu Národní černohorské muzeum - muzeum Krále Nikoly. Král Nikola I. Petrović-Njegoš měl mnoho dcer a přezdívalo se mu tchán Evropy. Jeho dcery bylo možno nalézt na mnoha evropských trůnech. V paláci nalezneme kromě českého skla také například díla od Jaroslava Čermáka, jehož obraz Černohorka je k vidění ve Velkém Meziříčí.

Vzhledem ke špatnému počasí vynecháváme výstup na nejvyšší vrcholky pohoří Lovčen a míříme na ochutnávku místního pršutu, kravského sýra, červeného vína, medoviny, domácího chleba a na obhlídku sušárny pršutu. S Lovčenem a jeho krasovým charakterem, jedovatou zmijí růžkatou, rysy, vlky a divokou zvěří jsme se tedy moc seznámit nestihli.

Po kotorském žebříku (autobus občas musel couvat desítky metrů, když se chtěl s někým vyhnout) jsme sjeli do Kotoru - města, nad nímž se vypíná pevnost sv. Jana. Objíždíme Boku Kotorskou a míříme zpět do Chorvatska.

Na obrázku je ukázka typické černohorské češtiny - např. kompleksu, bespečnost, balkonske dveře, materijalni ani jakykoliv jini druh zodpovednosti.

Fotky z Černé Hory

Balkánská cesta: Bosna a Hercegovina

Ve středu 12. 5. 2010 jsme vyrazili na výlet do Bosny a Hercegoviny (BaH). Tedy spíše do Hercegoviny.

Po rozjezdu autobusu se průvodkyně zeptala: "Prosím vás, máte s sebou všichni pasy?" A už se autobus otáčel a někteří mazali zpátky pro ně do hotelu. Už chápu, že se nejedná o zbytečnou otázku.

Na hranicích do BaH je to v pohodě - přestože nejsou v EU, a asi v ní ještě brzo nebudou. Ne, jak dřív na libovolných maďarských hranicích, kde se hošíci pohraniční vždycky tvářili strašně důležitě. První naší zastávkou je městečko Počitelj.

Následuje Mostar - město silně poznamenané válkou. V Mostaru jsme vyběhli na minaret u mešity paši Koski Mehmed. Součástí prohlídky města se stal občasný doprovod žebraček specializovaných na větší turistické skupiny. Na slavném Starém mostě tentokrát skokani nebyli. Asi i tady bylo ještě před sezónou a nevybrali by dost. Ve městě už je spousta krásně opravených budov, ale také ještě hodně domů, které jsou doslova rozstřílené a vypálené.

Míříme do Medžugorje - tak tohle fakt nemusím. Tento způsob víry (i když o víře bych tady asi moc nemluvil, spíš o businessu) se mi nezdá zrovna nejlepší. Ale bylo pěkně, tak jsem si udělal hezkou procházku :-)

Zpátky jedeme přes Ljubuški a panoramatickou silnicí se vracíme do Podgory.

Fotky z Bosny a Hercegoviny

Rozlučka ve velkém stylu

Od příštího měsíce nastupuji do nového zaměstnání. Na současném místě jsem byl 7 let. Na rozlučkovou akci (pořádanou naším top managementem) se dostavilo 7 lidí (1 top top top vedoucí, 1 top top vedoucí, 2 top vedoucí, 2 kolegové - minimálně 4 kolegové chyběli, protože jim nikdo neřekl nebo se na ně nepočkalo a já). Strávili jsme spolu zábavných 7 minut, kde mi bylo uděleno 7 důležitých rad typu: hlavně nám tam neudělej ostudu; máme obavy, zda to zvládneš; budeš si tam muset udělat pořádek a být tvrdej; hlavně si dávej bacha, co podepisuješ apod.

Není vůbec špatné mít správné kolegy a nadřízené :-)

Bob

Balkánská cesta: Chorvatsko

Bob vyrazil na Balkánskou cestu - do Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory a Albánie. Ne sám, ale s cestovkou. Ale šlo to :-)

Bylo potřeba si zvyknout na různé návyky některých mých spolucestujících - chleby s paštikou, chleby s řízky - vše řadně zabaleno v alobalu. Zrající sýry jako svačinka do autobusu. Láhve na pití zamotané v igelitových sáčcích - no dřív se to tak dělalo, když byly jenom špatně těsnící láhve od octa, ale dneska už je to trochu přežitek. Ty petky fakt těsní dobře. Nosím si v nich víno, musím to vědět. Včasné příchody na všechny srazy (a přitom mají málo času, protože se hrnou, aby byly všude první). Sraz je v osm. Přijdu tam za sedm osm a už tam všichni jsou. Tohle odněkud znám. Ale není to z práce :-) Taky se občas ptají, proč stojíme a nejedeme. No ona občas musí být bezpečnostní přestávka.

V úterý 11. 5. 2010 začínáme v Trogiru. Následuje Split a jeho Diokleciánův palác. Nepředstavujte si nějaký barák - jako jeden dům. Jedna se o celou část města...

Pokračujeme do Podgory, kde budeme bydlet. V letovisku je před sezónou docela mrtvo. Na nějakou večerní zábavu to moc nevypadá. V hotelu nám společníky při jídle na terase s výhledem na ostrovy Hvar a Brač dělala drzá kočka a oprsklej holub. Někteří čísníci se snažili o češtinu. Bylo to sympatické, ale místy trochu komplikované. Kdyby mluvili chorvatsky, tak bychom si možná rozuměli lépe. No, už si dovedu představit, jak se cítí Poláci, když na ně Češi zkouší mluvit "polsky". Jo a číšníci z Podgory pracují v zimě v Česku - jeden říkal, že třeba v Olomouci.

Ve středu zamíříme na jednodenní výlet do Bosny a Hercegoviny. Ve čtvrtek 13. 5. 2010 jedeme dále na jih. Nejprve delta řeky Neretvy. Dále přes bosensko-hercegovinský koridor k moři (ano malý přístup k moři nemá jenom Slovinsko, ale také Bosna a Hercegovina, zatímco Srbsko je opravdu nyní již jen suchozemský stát). Kolem nás je teplé a mělké moře, kde se chovají ústřice, škeble a podobně. Po rozhovoru s řidiči na benzince zjišťuji, že autobus má nádrž asi 750 litrů a spotřebu kolem 25 litrů na 100 kilometrů. Silnice kolem pobřeží se nekonečně táhne a trochu mi to připomíná Norsko.

Dorážíme do Dubrovníka. Zde je již sezóna v plném proudu a město je plné nejrůznějších nadháněčů a turistických atrakcí. Také plné čtyřnohých koček a turistů dychtících vyrazit na hradby. Já se na hradby dostávám boční cestou, takže můžu procházet až k nejbližšímu kontrolnímu stanovišti a pak se musím zase vrátit ven. Z Dubrovníka míříme stále na jih do Černé Hory a Albánie.

Do Chorvatska se vrátíme pozdě odpoledne v sobotu 15. 5. 2010 a opět jedeme do Podgory. V neděli 16. 5. 2010 ráno prší, pak přestává, ale jsou pěkné vlny na moři. My vyrážíme na Plitvická jezera a doufáme, že tam nebude úplná průtrž. Ze začátku bylo hezky, pak začalo pršet. Celkově bylo hodně vody, ale šlo to. Zde dávám odkaz na něco jako Poklad na Stříbrném jezeře (zvuk nesedí, ale obrázky jo).

Zpátky domů jedeme kolem vodních mlýnů v Rastoke. Pak opanují autobus Bobule. "A pak špačci. Jenže střílet se může na hejno, které má víc než tisíc hlav. A kolik má tohle hejno? 1000!"

Po Chorvatsku jezdilo plno aut Renault Clio. A na Eurosportu byla reklama na Czech Republic.

Fotky z Chorvatska

Žlutý vlak

Tak jsem jel žlutým vlakem. Nerozdávali sice ovoce, noviny ani pití, ale pořád to bylo lepší než rachotiny patřící podivné společnosti ČD. Škoda, že to byly jen ukázkové jízdy a o skutečné konkurenci si můžeme nechat jen zdát...

Drobnosti

Bob vyhrál v soutěži zdravotní pojišťovny koloběžku :-) Koloběžka není moc vidět, ale za to já nemůžu...



Dvě foto ze seriálu Pryč z (s) Ti(ty)rany!





































A nakonec "ostřelovači" na brněnském Majálesu.

Králík sám doma

Minulý týden odjel jeden z králíků na Balkánskou cestu (bližší informace a fotky se tu určitě objeví, co nevidět). Ten druhý králík zůstal logicky doma sám. O tom, co znamená, když je králík doma sám, literatura i internetové zdroje mlčí. Hemží se to tam pouze informacemi, co nastane, když je doma sám muž.

Tak například podle renomovaného serveru "Pan Větvička - poradce v partnerských vztazích" k základním zjištěním v životě bez ženy patří:
* potřebujeme jíst a nakupovat
* potřebujeme mít v čem chodit do práce
* potřebujeme platit složenky a pojištění

Dalo by se říci, že touto fází králík prošel během prvních dvou dní (došly zásoby, došlo oblečení, přišlo inkaso). Dokonce šel ještě dál, když se mu každý den podařilo zaplnit jednu až dvě židle oblečením nebo jinými věcmi.

Postupně přibývalo nádobí (i když ne zase nijak dramaticky, protože jednak králík příliš nevaří a navíc, proč to pořád umývat, když se to stejně hned zítra použije - to by vám jistě vysvětlil každý muž), odpadky i oblečením zaplněné židle.

Ve čtvrtek králík zjistil, že má od neděle na balkóně na sušáku prádlo. Ještěže bylo deštivo a prádlo nemohlo přeschnout ani vyblednout od slunce ;-). Ve čtvrtek taktéž krachla první motivační návštěva (motivační k úklidu). Byla vyprázdněna nejen lednička, ale i zásoby instantních a trvanlivých potravin se povážlivě ztenčily.

V sobotu naštěstí návštěva svou účast potvrdila, a tak se králík odpoledne pustil do základní deratizace bytu. Aspoň povrchově. Tuto náročnou činnost musel králík s návštěvou náležitě oslavit.

V pondělí v poledne byl králík zachráněn - druhý králík je doma a vše se vrátí do starých kolejí.

Na závěr řečnická otázka - který z králíků to vlastně odjel a který zůstal doma sám? A je to důkazem toho, že "domácí" králík je muž anebo toho, že zmiňované teorie jsou nepřesné? Hlavní ale je, že nemáme psa, to už je pak teprve psycho, jak se můžete dočíct v tomto článku.

A co chlapci s dlouhými vlasy?

Obrázek z nejmenované tělocvičny v Brně-Líšni. A co chlapci s dlouhými vlasy? S těmi se nepočítá? Nebo jsou snad dívky diskriminovány? A to máme 21. století...

Rybka zvaná šulinokaz

Věděli jste, že existuje rybka šulinokaz? Já teda ne... Zde je důkaz!

V Kosticích

Ze soboty na neděli jsem byl koštnout pár vín v samotném cípu jihovýchodní Moravy - v Kosticích. Jeli jsme z Adamova a zajímavý je, že u Kostic (na druhém břehu Moravy) je taky Adamov :-) Prostě všechny cesty vedou do Adamova.

Na pořadu byla i odrůda Alibernet. O té jsem předtím neslyšel (ne že bych byl nějakej vinař, ale některý odrůdy si už pamatuju).

Bob