Míříme do města Drač. Předtím projedeme kolem Romo de Janeira, přejedeme most, co vypadá, že každou chvíli skončí v řece vytékající ze Skadarského jezera a mineme mraky a mraky rozdělaných staveb. Na silniční stavby si prý často najímají rovnou i zahraniční dělníky, aby to mělo požadovanou kvalitu. Domy jsou hodně financované od lidí (většinou mužů), kteří odešli za prací do zahraničí. To pak vyvolává problémy se sňatky. Je málo mužů, co zůstávají doma a ještě jsou hodně přebraní. Na získání Albánky prý stačí dovézt cca 1000 € a nějaké ty dárečky rodině a svatba je na světě. Navíc jsou prý albánské ženy oddané a poslušné a rády se přizpůsobí partnerovu náboženství. S muslimskou vírou to v Albánii prý vůbec není nějak moc horké - albánští muslimové bez problému jedí například vepřové.
Albánci prý vydělávají asi 70 € na člověka a měsíc, mají dobrý systém školství, dobře se učí cizí jazyky, o všem rádi smlouvají. Na střechách domů jsou barely, kam čerpají vodu, když zrovna jede elektřina. A průvodkyně dodává, že je to nejzkorumpovanější stát, co kdy viděla (v Česku už byla). Albánie je od roku 2009 členem NATO. Špatně vyvinuté je územní plánování a podle toho také ten "rozvoj" vypadá. Nicméně investičních příležitostí je tam nyní spousta.V Drači nás otravují nějací přičmloudlí somráci (jejich variantu už jsme předtím potkali i v hercegovinském Mostaru). Prohlédneme si zvláštní symbiózu antických památek a novodobých staveb, zamíříme na pobřeží. Namočil jsem si ruku v albánských pobřežních vodách :-)
A míříme do Tirany. Cestou je plno reklam kolem silnic. Mimo jiné také na ČEZ. Její fasády nejsou nudně šedé, ale přímo pestrobarevné. Starosta se prý inspiroval v Paříží. V Tiraně jsem si koupil něco jako hamburger - cena byla 140 LEK, zaplatil jsem 2 € a dostal zpět 120 LEK, za 110 LEK jsem si koupil tři kopečky zmrzliny. Kurz 100 albánských LEK je asi 18 Kč. Zajímavé na tom bylo, že na hamburger nestačilo jedno euro :-) No, nepochopil jsem to, ale ne vždy se musí člověk snažit všechno pochopit. Pak jsem chtěl vyhodit odpadky. Nikde tam nebyl odpadkovej koš. Místní personál nemohl pochopit, co po nich vlastně chcu. Standard je hodit ty odpadky na zem, nebo je nechat někde povalovat, ale to se mi nechtělo.
V Tiraně (i na přístupových silnicích) je všude plno policajtů. Probíhá nějaká protestní akce spojená s hladovkou na hlavní ulici. Také nás velkou část cesty doprovází prodejce tužek z Kosova, který se nám neustále snaží něco prodat. A ještě musím napsat, že jsme jeli kolem Ufo univerzity. Ta je zřejmě proslulá tím, že nikdy neuvidíte diplom, nebo nevím...Jinak jsou všude samý obchody a služby, co se týkají aut. Autoprodejny, autobazary, autovrakoviště, autoservisy, automyčky... ale lékáren jsem třeba moc neviděl... Na první pohled a na první dojem to na mě působí tak, že auta jsou pro Albánce všechno.
Na zpáteční cestě jedeme přes přes Lezhe, kde je mauzoleum Skanderbega - Gjergje Kastrioti, po němž se jmenuje i známý koňak, který jsem si taky zakoupil. A ještě fíkovou marmeládu. Obojí Made in Albania. To už bylo ve městě Skadar, které jsme taky trochu okoukli. A pak už jen pevnost Rozafa a míříme zpět do Černé Hory.Fotky z Albánie
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat