Podruhé na kanále

Letos jsem podruhé vyjel na Baťův kanál na dračí lodi. Celkově šlo již o třetí obdobnou expedici, ale z časových důvodů jsem se loni nezúčastnil. Přináším útržkovité vzpomínky levého pádlaře (podle strany na lodi i podle schopností).

Začalo se tak jako vždycky – v Kroměříži. U toho jsem ale nebyl, protože jsem do lodě nastoupil až v pátek odpoledne v Uherském Hradišti, takže vzpomínky na bujarý čtvrteční večer nemám :-) Ostatní mají, nebylo to nic dramatického.

Novinkou letošního ročníku bylo zařazení doprovodného plavidla. Nejednalo se sice o několikapalubní luxusní jachtu, jak by si věhlas naší posádky zasluhoval, ale i tak šlo o příjemný doplněk k našemu dračímu plavidlu. Ne, že by sponzor jachtu nechtěl zaplatit, ale na Baťův kanál se prostě takovéto plavidlo nevleze.

Ale i tak jsme se mohli zbavit závislosti na automobilech, kterými jsme dříve museli kyvadlově jezdit a převážet zavazadla. Naopak si někteří mohli tím pádem dovolit rozvinout svoji závislost na alkoholických nápojích. Samozřejmě v souladu s heslem „Alkohol je nebezpečný pro vaše zdraví, konzumujte ho s mírou.“ Míra s námi nejel, a tak jeho úlohu musela převzít Mirka. Nutno říci, že se jí zhostila obstojně - šestá lavička se neustále otřásala smíchy a my s ní.

K večeru jsme dorazili do Kostelan (nad Moravou). Pozor, až někdy pojedete do Kostelan, tak si dobře rozmyslete, do kterých Kostelan vlastně chcete. V blízkosti jsou dvoje Kostelany – ty druhé jsou nedaleko v Chřibech a jak nám potvrdili domorodci, tak si to turisté často pletou. A hledají u nich kopce, koňské farmy, apod. Musím potvrdit. Když jsem doma Bobkovi říkal, že budeme spát v Kostelanech, tak mi hlásil, že oni možná půjdou do Chřibů z Kostelan, takže se potkáme.

Po řízkové večeři se jelo na projížďku po i proti proudu na našem doprovodném vozidle naloženém nejrůznějšími vzorky vína. Víno ubývalo, pohoda přibývala, nedošlo k žádnému emobéčku (man overboard) a nakonec se podařilo i úspěšně přistát, takže prostě fajn večer.

Spaní na tribuně fotbalového stadionu je příjemné, méně příjemný je zvuk křovinořezu v sobotu v sedm hodin ráno. Ale před tím vás neuchrání ani stan, kde spala drtivá většina – no vlastně bych mohl napsat, že všichni kromě mě. Ale není to tak úplně pravda, protože 2-3 lidi vždy spali přímo na lodi. Ale úplně divnej nejsem, jednak jsem byl jen na dvě noci na rozdíl od ostatních, díky pozdějšímu příjezdu jsem také věděl, že už pršet nebude a navíc by se samozřejmě někdo našel, kdo by mě rád v případě nepřízně počasí rád ubytoval :-D (Poznámka redakce: hned následujícího večera taková nabídka přišla, ale bylo to z dámského stanu, tak ji Bob jako ženatý muž musel samozřejmě odmítnout.)

V sobotu jsme pokračovali do Uherského Ostrohu, Veselí nad Moravou. Našim cílem byly Vnorovy. Při příjezdu do Vnorov nás uvítala spousta malých dračích lodí zhotovených v místních loďařských závodech. Bubny z barelů, hlavy a ocasy z lepenky. Mají tam také galerii plnou triček, šatů a všemožných drobných dárečků. Jedna část posádky šla večer omrknout místní zábavu, aby se vrátila až nad ránem a v plné formě mohla vyrazit do další etapy, další část hrála karty a nechala se naučit několik karetních švindlů. Ale tak jo, dělali jsme, že to nevidíme :-)

Po Baťově kanále se může na lodi jezdit celodenně i celonočně (oboje testováno na lidech). To jen rybáři si myslí, že po šesté hodině mají plavidla zůstávat v klidu. Prý si to odhlasovali na nějaké své rybářské schůzi. A nelíbili se jim naše noční vyjížďky.

V neděli jsme křižovali Moravu a jeli do Strážnice. Tam mají každoročně početné publikum, výborné klobásy a příjemnou atmosféru. Cestou také následují třešně kolem kanálu – museli jsme zastavit.

Ládin se musí každý den koupat, jinak není ve své kůži. Nicméně tažení na laně za dračí lodí mu nedělá dobře. Prý se u toho nedá dýchat. Ten si navymýšlí…

Naši sestavu doplňovali vypůjčení Zuzka a delegát (tak si sám říkal) Luděk. Celkem nás bylo 25 a stálo to za to. Houpali jsme se ještě 2 dny po vysednutí z lodi, ale pak už si naše těla zase zvykla na pobyt na souši.

Zajíždíme i do zahraničí. Ze slovenského prístavu Skalica bohužel musíme loď přenášet. Tady propojení s Moravou chybí. Ono se to nezdá, ale loď se pěkně pronese. Nakonec to zvládáme. Robert s jedinou sesterskou dvojicí (Iva, Xenda) v posádce prosekal mačetami cestu k Radějovce a jelo se dál.

V Hodoníně jsme si ověřili, že na gurmánskou porci gordonu bleu stačí talířek o průměru 15 cm a také se testoval veslařský trenažer. Zkouška proběhla na jedničku.

No co dodat? Pak se taky trochu pádlovalo, někdy i několik kilometrů bez zastavení. A nakonec se jelo z Hodonína autobusem domů. Společnost nám dělalo pivo s konopím, které jsme někde po cestě dostali jako dárek.