Králíci na Havaji

Tentokrát bychom vám chtěli napsat, jak jsme se měli na Havaji. Zkrátka paráda. Lepší oddechovou dovolenou si nedovete asi představit. Sluníčko svítilo, trochu jsme potrénovali surfování a cáchání se ve vlnách. Drinky tekly proudem a palmy byly zkrátka úžasné. Také nás nadchla komunikace s domorodci, mě osobně tedy hlavně s domorodkyněmi. Cože Bobku? Co zas votravuješ? My jsme letos netrávili konec října sami? Aha, no nic, tak to si mimořádně nebudu vymýšlet... Takže, žádná Havaj nebyla.


Zamířili jsme se na Valašsko. Když se Valachům v Praze příliš nedaří, tak králíci musí zkrátka na Valašsko omrknout, zda se jim daří alespoň ve svém vlastním království.

Bára, Ondra, Bobek a Bob zamířili do Vizovic, tam odstavili čtyřkolového oře a zamířili autobusem na Vsetín. Cestou se řešilo, kde bude nejlepší zakoupit pěknou chaloupku na důchod. Druhým autobusem jsme se přesunuli až za Velké Karlovice. Paní, která vystupovala někde před koncem udělila řidiči cenné rady: "jezdi bez nehod a poslúchaj manželku", takže jsme dorazili v pořádku. Také počasí bylo pěkné. Ráno, když jsme vyjížděli z domu, tak bylo škaredě, cestou pršelo, ale Valašsko nás přivítalo sluncem. A to v podstatě vydrželo celou dobu. Samozřejmě kromě noci, ale to už tak v našich zeměpisných šířkách bývá.

Vyrazili jsme do oblasti Kasáren. Státní hranice zde neprobíhá pro hřebeni Javorníků, jak by si člověk mohl myslet. Proč?

Bylo sice 25. října, ale to nám nezabránilo v tom, abychom se neposilnili borůvkami trhanými přímo z keříčků. Za chvíli nás čekala nejvyšší hora celých Javorníků - Velký Javorník - 1071 metrů nad mořem.

Pokračovali jsme dál po hřebeni jihozápadním směrem. Noc jsme strávili pod vrcholem Malého Javorníku. A přežili jsme ji kupodivu bez úhon. Ale na druhou stranu to nebylo zas tak těžké. Ono totiž ani pořádně nemrzlo. A nějaký jeden, dva stupně nad nulou nemůžou králíky rozházet. Někdy ani donutit vylézt ze spacáku. Nedělní ráno jsme sesynchronizovali všechny hodinové stroje a vyrazili dál.


Polední občerstvovací zastávka proběhla na chatě Javorka. Odpoledne již bylo zřejmé, že dorazit v pondělí do Vizovic je příliš ambiciózní plán. Zvlášť, když nás ještě čekalo několik sedel a výstup na kopec Makyta. Při jeho úpatí bylo nutné použít pohon na všechny čtyři, případně jiné léčky. Bára: "Makyta, Makyta, zapotíš se dosyta." A už jsme na vrcholku.

Druhou noc trávíme na loukách u Šerklavy. Pečlivě zaměřujeme, kam bude ráno svítit sluníčko, aby nás pěkně ráno ohřálo. Všechno výborně klaplo. Až na jednu drobnost. Ráno nesvítilo sluníčko... Ale přes den se zase umoudřilo, a tak v Pulčínských skalách už je zase hezky.


Z Lidečka jedeme stopem do Vizovic a pak autem domů.
Více fotek