Trieste II.

Tak zase pár postřehů :-)

Je tu plno malých aut a taky plno skútrů. No, když vidím ty úzký uličky a málo místa k parkování, tak to docela chápu. S naším autem tu docela zapadnu. Jako limuzína sice nevypadá, ale aspoň lidi blbě nečumí, zda se do toho fakt vlezu.

Už jsem použil občas i italštinu :-) Třeba když si chcu koupit něco k jídlu mimo supermarket, nebo lístky na autobus mimo automat :-)

Že mám mobil přihlášen skoro trvale do slovinské sítě, to už jsem si zvyknul - je to přece jenom tady za kopcem, ale že mi dnes došla sms, že mě vítají v Chorvatsku, to už je trochu moc. Přece jenom 20 km je 20 km, to by ti Italové, případně Slovinci mohli trumfnout. Ale je možný, že za to mohl větřík, případně, že Chorvati podnikli nějakou územní ofenzívu.

Chtěl jsem se svézt místní šalinkou, která pamatuje Rakousko-Uhersko, ale bohužel mám smůlu - teď nějakou dobu nejezdí a je nahrazena trapným autobusem.

Na přednost na přechodu pro chodce tady nelze spoléhat ani omylem. To znamená, že tak třeba patnáctkrát méně než v Brně.

Večer jsem viděl v centru Terstu plno běžců - ne 5 nebo 6, fakt plno. A bílých. Žádní dovezení Etiopané.

Prošel jsem se po cyklostezce na místě bývalé železniční trati. A mají tam i průchozí tunel osvětlený světly s čidlem pohybu, takže se to rozsvěcuje a zhasíná postupně. Ale když jede nějakej cyklista hodně rychle, tak to asi nestíhá.

Už jsem byl na 5 pracovních jednáních a zatím mi nikdy nenabídli nic k pití. A už si fakt myslím, že to není mnou nevýznamností. Ale prostě, že tady se nic pracovně nenabízí. My teda lidem v Brně vodu z kohoutku klidně natočíme.

Po dešti to v obytných čtvrtích Terstu vonělo jako na kočičím záchodě. Ale tolik čtyřnohých mazlíčků jsem tam teda neviděl, tak nevím. Ale je pravda, že pršelo po hodně dlouhé době, tak možná proto...

Zažil jsem tu, jak trošku foukal větříček. Ale nic vážného. A sníh se tu prý nedrží (jsem zjišťoval, co bude dál).

Existují cesty, kde se moc s pěšími moc nepočítá (třeba jako navazující chodníky). Ale žádná Amerika. Řekl bych, že jen o trochu hůře než v Brně.

Dober večer z Trstu

V neděli 9. 9. 2012 jsem vyrazil pracovně do největšího námořního přístavu Rakouska-Uherska - do Terstu. Protože jsem si rezervoval ubytování poměrně pozdě, tak do mých cenových a dalších požadavků (např. wifi a možnost zaparkování) nespadl žádný hotel v centru města. Tak jsem si vybral jeden pěkný na okraji (San Giuseppe della Chiusa), ze kterého to zase budu mít blízko do vědeckých parků nad městem.

Myslel jsem, že pojedu do Itálie, ale nakonec jsem skončil v Ricmanje - velká většina vesnice má jako mateřský jazyk slovinštinu. Recepční v hotelu teda slovinsky neumí, ale jinak mi všichni na ulicí odpovídají na moje "buona sera" "dober večer" :-) No, stejně jsem se tu italštinu zase nestihl naučit, tak to aspoň nebude komplikovaný.

1. fotbalová a 5. ve všem ostatním

Tak jsem byl o víkendu omrknout 1. fotbalovou ligu. Po roce se vrátila do Brna a byl jsem zvědavej, jak to bude vypadat. Samotný zápas nebyl úplně nudný. Brno se snažilo hrát aktivně, Teplice už od začátku používaly všechny zdržovací taktiky - po drobném faulu téměř umírající hráč, který náhle obživne jako pokropený živou vodou, pomalé rozehrávání odkopů od branky, atd.

Ale k tomu ostatnímu. Kdo čeká, že už se brněnský fotbal dostal na úroveň 21. století (co se týče servisu pro diváky a zázemí), tak se šíleně plete. Vedení klubu si možná myslí, že bude stačit přejmenovat prodej lístků na systém ticketingu, ale mně se to zdá docela málo.

Na stadionu bylo asi 5 a půl tisíce diváků. Klub jim nebyl schopen včas prodat vstupenky, takže většina diváků začátek utkání ani nestihla a obvykle se dostali dovnitř tak kolem 15. minuty. Jaké bylo potom jejich překvapení, když zjistili, že na stadionu je polovina míst volných. Podle prodeje vstupenek to vypadalo minimálně na 115 % kapacity stadionu (něco jako na Kometě při loňském play-off) a soupeře minimálně na úrovni Realu Madrid.

Samostatnou kapitolou je prodej občerstvení. Viděl jsem lidi, co odcházeli v průběhu prvního poločasu a vítězoslavně se vraceli s jedním hnusným pivem již v prvních minutách druhého poločasu. Nutno podotknout, že přestávka trvá zhruba 15 minut.

Bez komentáře raději nechám průměrnou inteligenci fanouška a vytříbený slovník a chování jako v ZOO.

No a představte si, že za 5 vstřelených gólů domácího týmu můžete na příštím domácím zápase dostat poukázku na 1 pivo Gambrinus (samozřejmě patřičně hnusné), které si můžete koupit v okolních hospodách za pouhých 5 Kč. Když uvážím, že 5 gólů vstřelí domácí tým tak maximálně jednou za sezónu, tak je to skutečně skvělá nabídka :-D

Koho všechny tyto trháky zaujaly, ať ihned vyrazí (nejlépe s celou rodinou) na další domácí utkání!

Bob

Za půlnočním slunkem II.

Pondělí 25. 6. 2012
Vstáváme ráno kolem 11:00 (což je kolem 10:00 českého času). Musíme přece dospat včerejší brzké vstávání. V průběhu pozdní noci, rána a časného dopoledne několikrát pršelo. Vždy takové přeháňky, ale pak už je vcelku pěkně, takže ani moc nezmokneme.

Jedeme do parku Grutas nedaleko Druskininkai, který zbudoval Litevec Viliumas Malinauskas, co zbohatl na obchodě s houbami. Hlavní atrakcí parku jsou komunistické sochy z éry bývalého Sovětského svazu, které se nacházely na území Litvy a po roce 1991 byly odstraněny. V parku je pěkná řádka pohlavárů všeho druhu, nejvíce ale jednoznačně vede soudruh Lenin. Pro zpestření je také zařazena ukázka železné opony, kterou soudruzi chránili lid před tím, aby jej zlý imperialista nenapadl. K vidění jsou i muzejní domky plné dokumentace – knihovny, oslavné básně, plakáty, medaile, stranické knížky, budovatelské obrazy apod. V návštěvní knize je i český zápis z předchozího dne, který mluví něco v tom smyslu, že je to dobré varování pro budoucí generace. Ideová náplň parku je doplněna o herní část plnou socialistických skluzavek, fitness prvků, kolotočů atd. Vše doprovází budovatelské písně z šedivých ampliónů. A v neposlední řadě je tu malá ZOO. Klokani, lamy, pštrosi, oslíci, medvěd hnědý, morčata, velbloudi a různí ptáci. Je tu taky možnost zakoupení nejrůznějších suvenýrů ze sovětské doby, ale bohužel si to nelze moc prohlédnout, tak kupujeme jenom nějaké pohledy.

Pokračujeme do hlavního města Litvy – Vilniusu. Na příjezdu nás vítá zúžení silnice ze 3 pruhů na 1 a pěkná zácpa. Ale my zas tak nikam nespěcháme, tak se to dá přežít. Do centra nejdeme (Bobek už tam byl při předchozí návštěvě Litvy), a tak se Vilnius jeví jako jedno velké bludiště nevábných přivaděčů, benzínových pump a šedivých domů. Jedeme směrem k Muzeu středu Evropy. Je už však moc pozdě a cena příliš vysoká, tak si to necháme na jindy. Stihneme ještě samotný střed Evropy, který v roce 1989 vypočetli francouzští vědci a zasadili jej zhruba 15 kilometrů severně od Vilniusu. V roce 2004 tu byl také vztyčen obelisk při příležitosti vstupu Litvy do EU.

Pokračujeme v přejezdu poblíž k Hoře křížů. Cesta po takové „skoro“ dálnici ubíhá rychle. Prokládají ji krátké intenzivní přeháňky. Hledání místa k noclehu je malý horor, ale nakonec najdeme pěkné místo v Meškuičiai a uleháme na kraji fotbalového hřiště. Oproti ránu se citelně ochladilo. Společnost nám dělají místní kočky, zejména jedna aktivní. Bobek taky viděl kunu.

Fotky

Za půlnočním slunkem I.

Neděle 24. 6. 2012
Králíci opět míří za půlnočním slunkem. Letošním cílem je projet Polskem, zastavit se trochu v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, přetrajektit se do Finska – omrknout Helsinky a pár národních parků, nahlédnout na norský sever s výhledem na Severní ledový oceán a vrátit se zpět do Finska a zpátky na jih domů. Zajeli bychom se kouknout i do carského Ruska, ale když bratři Slované dělají takové cavyky s vízy, tak mají smůlu a budou se muset bez nás zatím obejít. Původně jsme chtěli vyrazit už v sobotu, ale protože jsme se v pátek intenzivně ulejvali a nestíhali se balit, tak jsme odložili odjezd až na neděli ráno. Nakonec jsme se řádně rekreovali i v sobotu, ale sbalit jsme se přece jenom stihli.

Dobrovolně jsme vstali v pět ráno a něco před šestou hodinou vyrazili po dé jedna směrem na Ostravu. Cesta ubíhala v pohodě a kolem osmé jsme překročili řeku Odru a polské hranice. Zpočátku jsme měli trochu problém přemluvit telefonní navigaci, aby nás vedla tam, kam potřebujeme, ale časem to snad i pochopila. V mezičasech jsme se navigovali sami, však máme na to roky praxe. Katowice, Częstochowa a už jsme v hlavním městě našich severních sousedů.

Ve Varšavě se večer žádné utkání fotbalového Eura nehrálo, tak jsme projeli celkem bez problémů. Dokonce kolem fotbalového míče kdesi na křižovatce a kolem stadionu u řeky Wisly. Dále pěknou krajinou lesů, luk a jezer až na samý východ Polska. Přišlo mi to tam jako docela pěknej zapadákov, ale bylo tam fakt pěkně. Večer jsme se rozhodli strávit v kempu v litevském Druskininkai, na který jsme získali tip z internetu. Nejkratší cesta do Druskininkai by vedla přes Bělorusko, ale fotr Lukašenko by nám asi nedal víza, tak si trochu (ale opravdu jenom kousek) zajedeme severně a do Litvy zamíříme z Polska.

V Litvě se posouvá čas o hodinu dopředu, takže na místo dorážíme něco kolem 20.30 (tj. kolem 19.30 SELČ). Domluva v kempu probíhá raději jen v angličtině. Sice jsme v autě trochu studovali litevštinu, ale obávám se, že po úvodní naučené frázi z naší strany a odpovědi v rychlolitevštině bychom stejně museli přeskočit do angličtiny. Tak proč se zdržovat. Ta litevština nějak neleze do hlavy, i když jsou ty slova občas docela zapamatovatelná – např. špinavý je nešvarus. Kemp je jinak moc pěkný, ubytovat se tu lze i v tee-pee.

Cestou jsme nezajeli žádné zvíře, nevběhla nám do cesty žádná kráva – kolem silnic se jich potulují mraky nepřivázaných, ani psa, co chtěl spáchat rituální sebevraždu skokem pod naše auto, jsme nepřejeli, a tak se zatím máme dobře. Počasí výborné, žádná policejní hlídka nás nestavěla, fotky ze stacionárních radarů snad také nedorazí. Ujeto cca 1000 km. Silnice v Polsku nebyly tak hrozné, jak jsme očekávali. Místy šlo jet dokonce přes stovku, ale na druhou stranu dost velký kus cesty před Varšavou probíhaly stavební práce a jelo se tam pomalu.

Do neznámých hor

Původně jsme chtěli jet do Rumunska, ale bylo málo zájemců, kteří chtěli shlédnout v námi vybraném termínu ovce, ostré pastevecké psy, případně se zaposlouchat do vytí vlků a bude-li skutečně štěstí, tak spatřit medvěda.

Nastal tedy čas pro čistě králičí výlet do méně známých Rychlebských hor a následný výstup na Králický Sněžník, na jehož úbočí pramení řeka Morava.

Jako výchozí bod jsme si stanovili Javorník. Přestože jsme tam z domu dojeli pouze dvěma vlaky (s jedním přestupem), tak nás průvodčí (různí) kontrolovali asi pětkrát, protože se neustále měnili :-) V Javorníku byla také poměrně zajímavá obsluha při obědě. Taková ta blondýna, co zezadu vypadá tak na 20 a když se otočí, tak člověk zjistí, že je jí o pár desítek let víc. To by až tak nevadilo. Spíš vadilo, že nebyla moc schopná a inteligentní a nezvládala nápor turistů - celkem asi 7 lidí v poledne. Takže se čekalo dlouho na objednání, pak prohazovala objednávky mezi stoly, nosila nejdřív druhý jídlo a pak až polévku apod. A to to bylo ještě menu, kde by člověk čekal, že to mají předpřipravený. Ale co. Hlavně, že jsme se najedli. Bylo to dobrý :-)

A pak už se šlo do terénu. Až na místě jsme zjistili, že se nacházíme v sedmém nejvyšším pohoří Česka. To by člověk ani neřekl. Málokdo vůbec tuší, kde Rychlebské hory jsou, a ejhle ony jsou hned sedmé nejvyšší v Česku. Schválně se zkuste zamyslet, kterých šest pohoří je vyšších. A nezapomeňte taky na Králický Sněžník, který je podle chytrých zdrojů třetím nejvyšším pohořím Česka. První den soustavně svítilo sluníčko, a tak jsme se při výstupu na Vysoký kámen řádně zapotili. Výhledy byly nádherné a hlavně to bylo docela bez lidí. Následoval přesun na Borůvkovou horu s poměrně novou rozhlednou. Tady už lidi byli, protože se jedná o turistický trhák celého kraje. Bohužel tu ale nebyly žádné borůvky. Pokračujeme dále, seběhneme do Travné, před tím se ještě zastavíme u kapličky s radioaktivním pramenem a roztomilými koťaty. Následuje výstup nad Travnou přes louku posetou kravami a hledání místa na spaní.

Dalšího dne pokračujeme stále po česko-polské hranici. Procházíme místy, kde se nelegálně překračovala za minulého režimu hranice, kde se předávaly samizdaty apod. Kousek cesty jdeme také Polskem. Potkáváme polský pár z nedaleka, který nám radí dobré možnosti ubytování na české straně. Nakonec nevyužijeme ani jedné - prostě jsme na těch místech byli moc brzo na to, abychom už šli spát. Každopádně domluva probíhá docela v pohodě v česko-polštině. Na hranicích také potkáváme závodníky nějakého MTB maratonu. Procházíme také oblastí s vysokou hojností borůvek, tak si neodpustíme puding na večeři i na snídani. Večer se přiblíží něco jako bouřka, tak rychle hledáme místo na spaní. Nakonec je bouřka někde jinde a u nás jen tak středně prší, ale protože jsme si to rozložili přímo pod buky (na polské straně hranice), tak na nás skoro ani neprší. Spánek nám zpestřuje dunění srnčích kopyt, ale jejich stezka tentokrát evidentně nevede přímo přes náš stan - jako kdysi u Červeného Kostelce, takže je to pohoda.

Přeplazíme se přes Smrk (tedy přesně ne přes samotný vrchol, protože ten je dál od cesty) a míříme na Paprsek - do turistického centra celé oblasti. A po obědě (borůvkové knedlíky, smažený řízek, kofola, pivo) se už zase těšíme do bezturistické zóny - k Medvědí boudě a do Kladského sedla. Cestou potkáváme jiné Poláky, kteří se nás ptají, jak je daleko k ubytování. Bohužel ještě nepochopili, že by bylo nejlepší, kdyby mluvili polsky a my česky, a tak neustále přeskakují mezi polštinou - ruštinou a němčinou, tak je to docela vtipný. My sice všechny tyto jazyky na potřebné úrovni ovládáme, ale i tak nestačíme tak pohotově reagovat ;-) Večer si to rozložíme již na úbočí Králického Sněžníku, když se opakuje opět stejný scénář s bouřkou a následným deštěm. Akorát tentokrát nespíme pod buky, ale pod smrky.

Ráno nás budí ovce (docela překvapení, čekali bychom je v Rumunsku, ale tady...), ale stejně jsme chtěli vyrazit brzo, abychom stihli poslední vlak a dojeli ještě dnes domů. Nakonec nahoru vyběhneme poměrně rychle a taky rychle dolů, cestou nasbíráme nějaké borůvky - míň než jsme chtěli, ale dole už žádné nejsou. Nahoře za pár let taky žádné nebudou, pokud neskončí nájezdy ohřebenovaných polsky mluvících tlup.

Při sestupu dolů jsme odolali nákupu chaty Orlí hnízdo, taky dalším borůvkovým knedlíkům, o pár minut nestihli autobus, o kterém jsme stejně ani netušili, že jede, a stejně by nám s následným vlakem byl k ničemu.

Skončili jsme po zhruba 80 pěších kilometrech ve Starém Městě pod Sněžníkem, dokoupili nezbytné ledňáčky, pití, něco na čtení a vydali se vlakem na cestu domů.

Fotky

Neviem po slovensky

Všude píšou, že už dnešní mladí nerozumí slovensky. Já teda taky rozumím jen trochu. V rodině (hlavně teda Bobkově) jsem dost mimo. Íver, sinka a podobná slova mi většinou nic neříkají.

V práci máme jednoho z ajťáků Slováka. Nedávno přišel a ptal se mladší kolegyně (cca 28 let staré) kolik že tam máme tlačiarní, aby mohl nastavit přístupy přes síť. A ona na něj - jako zcela vážně, že čeho? :-D Prostě vůbec netušila, co jsou to ty tlačiarne. Tak to já ještě naštěstí tuším :-)

Bob