V Praze bylo blaze!

Králíci se vydali navštívit kamarádku do Prahy. Kamarádka je bioložka a ačkoliv mezi oblasti jejího zájmu nepatří králíci, ale spíše rostliny, i tak ji mají králíci rádi (potrava je taky důležitá, tak ať se o ni někdo stará). Do Prahy s námi cestovala další kamarádka – paní učitelka. Vzhledem k datu cesty nás trošku štvala tím, že je přespaná, protože má pololetní prázdniny (ale my víme, že si je učitelé zaslouží).
Tak tedy stručně (případné další historky doplním až si na ně vzpomenu):
Cestu tam jsme strávili v kupé s informatikem a veterinárně farmaceutickým studentem, kteří z nás, ostatně jak jinak, měli srandu – bavili jsme se totiž o informaticích a skautech a do toho se oslovovali přezdívkami. Ke konci už to informatik fakt nezvládal a normálně se smál, ačkoliv simuloval, že spí anebo že si čte.
V metru jsme se výjimečně nechovali jako venkovani, protože už jsme přece dospělí. Za to jsme chtěli vykrást stánek s oříšky, mandlemi a rozinkami v jogurtu a čokoládě. Na poslední chvíli se bohužel ukázalo, že zdánlivě nestřežený stánek je bohužel střežen tak malou paní Vietnamkou, že ji za pultem nebylo vidět! Ať žijí multikulturní rozdíly :-). Pak jsme ještě chvíli hledali Eliščin byt, ale našli jsme, a tak jsme mohli strávit pohodový večer. Jé, málem bych zapomněl na vtipnou domluvu ohledně ranního odjezdu na výlet (přijde mi, že je to v našich kruzích už skoro tradice – holt asi stárneme). Takže bylo to asi takhle – Eliška řekla, že nejpozdější vlak, který našla, jede v 8:30. Nás ostatní to pobavilo. Takže jsme následně diskutovali o tom, kdo je ochotný vstávat, kdo chce spát a komu je to jedno, kudy půjdeme, kdy tam co jede… a trvalo to asi hodinu. Pak to Čočka rozsekla, že budeme hlasovat. Jak chytré. Dopadlo to 2:2. Hlasování tedy selhalo. Tak jsme se rozhodli házet kostkou a k mému potěšení padlo, že pojedeme pozdějším vlakem – protože se mi nikdy nechce z vyhřátého klobouku ven, neboť JÁ MÁM JEŠTĚ NOC!!!!!
I tak bylo ráno krušné. Vydali jsme se do Roudnice nad Labem a odtud k památné hoře Říp. Bylo, jak jinak, docela hnusně – tedy polohnusně, ať jsem spravedlivý (mohlo být i mnohem hůř). V hnusném vlaku chtěl jít Bobek na záchod, ale bylo obsazeno… pak bylo taky obsazeno … a stále bylo obsazeno – ačkoliv záchod „nehlásil“ červenou barvou na zámku, že by byl zamčený. Proto se Bobek usilovně dobýval dovnitř (myslíc si, že je neschopný a neumí to otevřít), nakonec si přizval na pomoc i Boba, ale ani to nepomohlo. Navíc se kolečko u zámku otočilo do polohy obsazeno – obyvatele záchodu asi naše počínání naštvalo natolik, že otočil i zámkem :-). Takto obsazeno bylo až do našeho výstupu. Poté, co jsme vystoupili, vykoukl ze záchodu mladík, jestli už jsme jako prošli, a pak vystoupil i s mladou slečnou. Tedy oni si mysleli, že my nevíme, že na záchodě byli oni, ale my to víme. My proti jejich ušlechtilému krácení času nic nemáme, ale Bobka to skoro stálo život – skoro se počural :-(. Tehdy nám to přišla fakt krutá historka, ale asi to neumím moc poeticky vylíčit, takže máte smůlu. Co se týče výstupu na Říp, tak hora Říp se opravdu na české poměry majestátně vypíná nad okolní krajinu. Samotný výstup zabere několik minut (všichni přijedou na parkoviště přímo pod Řípem a pak jdou nahoru a dolů), my jsme si to teda protáhli až z té Roudnice a navíc jsme šli, jak jinak, zacházkou, abychom se nenudili… Na hoře Říp jsme si dali svačinu a zjistili, že „To, co je mohamedánovi Mekka, je Čechovi Říp“. Udělali jsme hromadné foto a jali se čísti pověst o praotci Čechovi, abychom si pobyt na památném místě náležitě vychutnali. Za sebe musím říct, že jsem nechápala, proč tady ten praotec zůstával a proč byl z okolní krajiny tak odvázanej. Mě to teda neuchvátilo – kolem samá rovina a elektrárna. Ale byla jsem poučena, že když se praotec rozhlížel, byla okolní krajina zalesněná, plná zvěře atd. atd. Jo, a kdybyste náhodou někdo věděli, co je to strdí („… krajina mlékem a strdím oplývající“), tak dejte vědět. Nechce se mi to hledat, tak to nechám na vás :-).
Další den jsme se spali dlouho. Pak jsme se vypravili na metro a při nákupu jízdenek se zbavili všech drobných (rozuměj nasypali jsme do automatu na lístky 208 Kč v drobných – trvalo to sice pár minut, ale neva). Okružní tramvajovou jízdou po Praze jsme se dostali až na Petřín – kromě rozhledny jsme shlédli i výstavu věnovanou nedoceněnému českému géniovi Járovi Cimrmanovi. Z rozhledny jsme někteří viděli dokonce Říp, ti, co ho neviděli, tak nakonec říkali, že ho nakonec viděli taky anebo někteří říkali, že by měl být víc vpravo (nevím, jestli tím chtěli naznačit, že vidím blbě??? Vždyť jím mrkev!). Pak jsme se rozdělili – učitelé a biologové šli na výstavu Albrecht z Valdštejna, králíci šli do zrcadlového bludiště a na procházku po Malé Straně. Pak se králíci opět setkali s bioložkou (učitelská část naší výpravy šla ještě na mši) – ta byla velice rozrušena kvůli šatnářce na výše zmiňované výstavě, tak jsme to museli ihned kompenzovat snědením více než malého množství čokolády (bioložka byla velmi nachlazena a neustále musela vytahovat kapesník z kapsy, bohužel si do téže kapsy dala lísteček od šatny a ten při vytahování kapesníku vytrousila, šla to nahlásit šatnářce – aby jako nevydala její věci někomu jinému – a tak jí hrozně nadala, no jistě si to dovedete představit).
No a pak už se asi nic zajímavého nedělo, Eliška šla na tah (havranů) a my jsme jeli domů. Akorát nás v Brně trochu zarazilo, že ten vlak, co nás dovezl, hrozně rychle zase někam jel – takže úvaha, že když rychlík v Brně končí, tak není potřeba spěchat s výstupem, je mylná.

Toť vše, omlouvám se za časovou prodlevu, ale vyplodit článek o tak významné akci je pro mě nadkráličí úsilí :-).

Váš Bobek