Za půlnočním slunkem II.

Pondělí 25. 6. 2012
Vstáváme ráno kolem 11:00 (což je kolem 10:00 českého času). Musíme přece dospat včerejší brzké vstávání. V průběhu pozdní noci, rána a časného dopoledne několikrát pršelo. Vždy takové přeháňky, ale pak už je vcelku pěkně, takže ani moc nezmokneme.

Jedeme do parku Grutas nedaleko Druskininkai, který zbudoval Litevec Viliumas Malinauskas, co zbohatl na obchodě s houbami. Hlavní atrakcí parku jsou komunistické sochy z éry bývalého Sovětského svazu, které se nacházely na území Litvy a po roce 1991 byly odstraněny. V parku je pěkná řádka pohlavárů všeho druhu, nejvíce ale jednoznačně vede soudruh Lenin. Pro zpestření je také zařazena ukázka železné opony, kterou soudruzi chránili lid před tím, aby jej zlý imperialista nenapadl. K vidění jsou i muzejní domky plné dokumentace – knihovny, oslavné básně, plakáty, medaile, stranické knížky, budovatelské obrazy apod. V návštěvní knize je i český zápis z předchozího dne, který mluví něco v tom smyslu, že je to dobré varování pro budoucí generace. Ideová náplň parku je doplněna o herní část plnou socialistických skluzavek, fitness prvků, kolotočů atd. Vše doprovází budovatelské písně z šedivých ampliónů. A v neposlední řadě je tu malá ZOO. Klokani, lamy, pštrosi, oslíci, medvěd hnědý, morčata, velbloudi a různí ptáci. Je tu taky možnost zakoupení nejrůznějších suvenýrů ze sovětské doby, ale bohužel si to nelze moc prohlédnout, tak kupujeme jenom nějaké pohledy.

Pokračujeme do hlavního města Litvy – Vilniusu. Na příjezdu nás vítá zúžení silnice ze 3 pruhů na 1 a pěkná zácpa. Ale my zas tak nikam nespěcháme, tak se to dá přežít. Do centra nejdeme (Bobek už tam byl při předchozí návštěvě Litvy), a tak se Vilnius jeví jako jedno velké bludiště nevábných přivaděčů, benzínových pump a šedivých domů. Jedeme směrem k Muzeu středu Evropy. Je už však moc pozdě a cena příliš vysoká, tak si to necháme na jindy. Stihneme ještě samotný střed Evropy, který v roce 1989 vypočetli francouzští vědci a zasadili jej zhruba 15 kilometrů severně od Vilniusu. V roce 2004 tu byl také vztyčen obelisk při příležitosti vstupu Litvy do EU.

Pokračujeme v přejezdu poblíž k Hoře křížů. Cesta po takové „skoro“ dálnici ubíhá rychle. Prokládají ji krátké intenzivní přeháňky. Hledání místa k noclehu je malý horor, ale nakonec najdeme pěkné místo v Meškuičiai a uleháme na kraji fotbalového hřiště. Oproti ránu se citelně ochladilo. Společnost nám dělají místní kočky, zejména jedna aktivní. Bobek taky viděl kunu.

Fotky

Za půlnočním slunkem I.

Neděle 24. 6. 2012
Králíci opět míří za půlnočním slunkem. Letošním cílem je projet Polskem, zastavit se trochu v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, přetrajektit se do Finska – omrknout Helsinky a pár národních parků, nahlédnout na norský sever s výhledem na Severní ledový oceán a vrátit se zpět do Finska a zpátky na jih domů. Zajeli bychom se kouknout i do carského Ruska, ale když bratři Slované dělají takové cavyky s vízy, tak mají smůlu a budou se muset bez nás zatím obejít. Původně jsme chtěli vyrazit už v sobotu, ale protože jsme se v pátek intenzivně ulejvali a nestíhali se balit, tak jsme odložili odjezd až na neděli ráno. Nakonec jsme se řádně rekreovali i v sobotu, ale sbalit jsme se přece jenom stihli.

Dobrovolně jsme vstali v pět ráno a něco před šestou hodinou vyrazili po dé jedna směrem na Ostravu. Cesta ubíhala v pohodě a kolem osmé jsme překročili řeku Odru a polské hranice. Zpočátku jsme měli trochu problém přemluvit telefonní navigaci, aby nás vedla tam, kam potřebujeme, ale časem to snad i pochopila. V mezičasech jsme se navigovali sami, však máme na to roky praxe. Katowice, Częstochowa a už jsme v hlavním městě našich severních sousedů.

Ve Varšavě se večer žádné utkání fotbalového Eura nehrálo, tak jsme projeli celkem bez problémů. Dokonce kolem fotbalového míče kdesi na křižovatce a kolem stadionu u řeky Wisly. Dále pěknou krajinou lesů, luk a jezer až na samý východ Polska. Přišlo mi to tam jako docela pěknej zapadákov, ale bylo tam fakt pěkně. Večer jsme se rozhodli strávit v kempu v litevském Druskininkai, na který jsme získali tip z internetu. Nejkratší cesta do Druskininkai by vedla přes Bělorusko, ale fotr Lukašenko by nám asi nedal víza, tak si trochu (ale opravdu jenom kousek) zajedeme severně a do Litvy zamíříme z Polska.

V Litvě se posouvá čas o hodinu dopředu, takže na místo dorážíme něco kolem 20.30 (tj. kolem 19.30 SELČ). Domluva v kempu probíhá raději jen v angličtině. Sice jsme v autě trochu studovali litevštinu, ale obávám se, že po úvodní naučené frázi z naší strany a odpovědi v rychlolitevštině bychom stejně museli přeskočit do angličtiny. Tak proč se zdržovat. Ta litevština nějak neleze do hlavy, i když jsou ty slova občas docela zapamatovatelná – např. špinavý je nešvarus. Kemp je jinak moc pěkný, ubytovat se tu lze i v tee-pee.

Cestou jsme nezajeli žádné zvíře, nevběhla nám do cesty žádná kráva – kolem silnic se jich potulují mraky nepřivázaných, ani psa, co chtěl spáchat rituální sebevraždu skokem pod naše auto, jsme nepřejeli, a tak se zatím máme dobře. Počasí výborné, žádná policejní hlídka nás nestavěla, fotky ze stacionárních radarů snad také nedorazí. Ujeto cca 1000 km. Silnice v Polsku nebyly tak hrozné, jak jsme očekávali. Místy šlo jet dokonce přes stovku, ale na druhou stranu dost velký kus cesty před Varšavou probíhaly stavební práce a jelo se tam pomalu.

Do neznámých hor

Původně jsme chtěli jet do Rumunska, ale bylo málo zájemců, kteří chtěli shlédnout v námi vybraném termínu ovce, ostré pastevecké psy, případně se zaposlouchat do vytí vlků a bude-li skutečně štěstí, tak spatřit medvěda.

Nastal tedy čas pro čistě králičí výlet do méně známých Rychlebských hor a následný výstup na Králický Sněžník, na jehož úbočí pramení řeka Morava.

Jako výchozí bod jsme si stanovili Javorník. Přestože jsme tam z domu dojeli pouze dvěma vlaky (s jedním přestupem), tak nás průvodčí (různí) kontrolovali asi pětkrát, protože se neustále měnili :-) V Javorníku byla také poměrně zajímavá obsluha při obědě. Taková ta blondýna, co zezadu vypadá tak na 20 a když se otočí, tak člověk zjistí, že je jí o pár desítek let víc. To by až tak nevadilo. Spíš vadilo, že nebyla moc schopná a inteligentní a nezvládala nápor turistů - celkem asi 7 lidí v poledne. Takže se čekalo dlouho na objednání, pak prohazovala objednávky mezi stoly, nosila nejdřív druhý jídlo a pak až polévku apod. A to to bylo ještě menu, kde by člověk čekal, že to mají předpřipravený. Ale co. Hlavně, že jsme se najedli. Bylo to dobrý :-)

A pak už se šlo do terénu. Až na místě jsme zjistili, že se nacházíme v sedmém nejvyšším pohoří Česka. To by člověk ani neřekl. Málokdo vůbec tuší, kde Rychlebské hory jsou, a ejhle ony jsou hned sedmé nejvyšší v Česku. Schválně se zkuste zamyslet, kterých šest pohoří je vyšších. A nezapomeňte taky na Králický Sněžník, který je podle chytrých zdrojů třetím nejvyšším pohořím Česka. První den soustavně svítilo sluníčko, a tak jsme se při výstupu na Vysoký kámen řádně zapotili. Výhledy byly nádherné a hlavně to bylo docela bez lidí. Následoval přesun na Borůvkovou horu s poměrně novou rozhlednou. Tady už lidi byli, protože se jedná o turistický trhák celého kraje. Bohužel tu ale nebyly žádné borůvky. Pokračujeme dále, seběhneme do Travné, před tím se ještě zastavíme u kapličky s radioaktivním pramenem a roztomilými koťaty. Následuje výstup nad Travnou přes louku posetou kravami a hledání místa na spaní.

Dalšího dne pokračujeme stále po česko-polské hranici. Procházíme místy, kde se nelegálně překračovala za minulého režimu hranice, kde se předávaly samizdaty apod. Kousek cesty jdeme také Polskem. Potkáváme polský pár z nedaleka, který nám radí dobré možnosti ubytování na české straně. Nakonec nevyužijeme ani jedné - prostě jsme na těch místech byli moc brzo na to, abychom už šli spát. Každopádně domluva probíhá docela v pohodě v česko-polštině. Na hranicích také potkáváme závodníky nějakého MTB maratonu. Procházíme také oblastí s vysokou hojností borůvek, tak si neodpustíme puding na večeři i na snídani. Večer se přiblíží něco jako bouřka, tak rychle hledáme místo na spaní. Nakonec je bouřka někde jinde a u nás jen tak středně prší, ale protože jsme si to rozložili přímo pod buky (na polské straně hranice), tak na nás skoro ani neprší. Spánek nám zpestřuje dunění srnčích kopyt, ale jejich stezka tentokrát evidentně nevede přímo přes náš stan - jako kdysi u Červeného Kostelce, takže je to pohoda.

Přeplazíme se přes Smrk (tedy přesně ne přes samotný vrchol, protože ten je dál od cesty) a míříme na Paprsek - do turistického centra celé oblasti. A po obědě (borůvkové knedlíky, smažený řízek, kofola, pivo) se už zase těšíme do bezturistické zóny - k Medvědí boudě a do Kladského sedla. Cestou potkáváme jiné Poláky, kteří se nás ptají, jak je daleko k ubytování. Bohužel ještě nepochopili, že by bylo nejlepší, kdyby mluvili polsky a my česky, a tak neustále přeskakují mezi polštinou - ruštinou a němčinou, tak je to docela vtipný. My sice všechny tyto jazyky na potřebné úrovni ovládáme, ale i tak nestačíme tak pohotově reagovat ;-) Večer si to rozložíme již na úbočí Králického Sněžníku, když se opakuje opět stejný scénář s bouřkou a následným deštěm. Akorát tentokrát nespíme pod buky, ale pod smrky.

Ráno nás budí ovce (docela překvapení, čekali bychom je v Rumunsku, ale tady...), ale stejně jsme chtěli vyrazit brzo, abychom stihli poslední vlak a dojeli ještě dnes domů. Nakonec nahoru vyběhneme poměrně rychle a taky rychle dolů, cestou nasbíráme nějaké borůvky - míň než jsme chtěli, ale dole už žádné nejsou. Nahoře za pár let taky žádné nebudou, pokud neskončí nájezdy ohřebenovaných polsky mluvících tlup.

Při sestupu dolů jsme odolali nákupu chaty Orlí hnízdo, taky dalším borůvkovým knedlíkům, o pár minut nestihli autobus, o kterém jsme stejně ani netušili, že jede, a stejně by nám s následným vlakem byl k ničemu.

Skončili jsme po zhruba 80 pěších kilometrech ve Starém Městě pod Sněžníkem, dokoupili nezbytné ledňáčky, pití, něco na čtení a vydali se vlakem na cestu domů.

Fotky

Neviem po slovensky

Všude píšou, že už dnešní mladí nerozumí slovensky. Já teda taky rozumím jen trochu. V rodině (hlavně teda Bobkově) jsem dost mimo. Íver, sinka a podobná slova mi většinou nic neříkají.

V práci máme jednoho z ajťáků Slováka. Nedávno přišel a ptal se mladší kolegyně (cca 28 let staré) kolik že tam máme tlačiarní, aby mohl nastavit přístupy přes síť. A ona na něj - jako zcela vážně, že čeho? :-D Prostě vůbec netušila, co jsou to ty tlačiarne. Tak to já ještě naštěstí tuším :-)

Bob

Molová epidemie a vlakové ztráty

Tak jsem zase zapomněl něco ve vlaku. Tentokrát boty v igelitce. Minule to byla raketa na squash. Prostě a jednoduše platí, že si nemůžu dávat nic do odkladiště pro zavazadla, pokud nejsem pod kontrolou. Protože si tam obvykle nic nedávám, tak na to pak při vystupování zapomenu. To jak člověk pomyslí na práci a hrozně se těší, že začně utíkat z vlaku. A pak musí volat Českým drahám, aby mu to dali do ztrát a nálezů. Tentokrát je teda musím pochválit, že to zvládli najít a uložit rychle a bezproblémově. Sice mě to stálo 50 Kč jako poplatek za vydání zapomenuté věci, ale ty boty za to ještě stály :-)

Doma nás v uplynulých dnech čekal další zákeřný útok. Ve spížce se vylíhlo útočné molí potravinové komando. A tak nezbývá než je hubit krutou fyzickou silou a také pomocí nástražného lepicího systému. No nezávidím těm molům, smrt přilepením není asi nejhumánnější (ale nejde o lidi, že), ale začali si sami, tak to mají. Já jsem je nezval. Navíc teď musím pořád počítat počet mrtvol :-)

Bob

Něco ještě z podzimu

V rámci plnění restů, zveřejňuji článek, který byl ve své hrubé podobě nachystán již na podzim. Zbývalo jej již "jen" dokončit.

Po dlouhé době jsem zase ujel na kole přes 100 km (přesně 108 km) a nebylo to úplně po rovině a nezemřel jsem :-)
Začlo chladnější období roku a my chodíme opět do sauny. A je brzo tma. Srnky už skáčou do silnice v časech (19:45, 20:30), kdy o ně v létě člověk ani nezavadí.
Změnili jsme práce, a tak teď Bobek vstává dřív do práce než já. Předtím to bylo naopak.

Na jednom sportovním odpoledni s kolegy z předminulé práce jsem hrál pingpong levou rukou a šlo to docela dobře :-) Tak to asi budu zkoušet častěji. A taky jsem se dozvěděl, že jsem při odchodu vymazal celej společnej disk plnej nejcennějších souborů. Sice pěkná blbost, ale stejně: "bacha na mě!" No a koneckonců pokud by byl některej zaměstnavatel tak blbej, že by si nezálohoval data, tak to je fakt bez komentáře...

V Praze jsem byl letos už víckrát než za uplynulých 5 let. V Pendolinu nám hráli Vltavu. Už hrát nebudou, protože v rámci rovného konkurenčního boje byla všechna Pendolina odvolána na trať Praha-Ostrava a zdraženo jízdné na ostatních tratích. Na druhou stranu musím říct, že jsem na zpáteční cestě do Brna přijel vlakem o 7 minut dřív - to se mi ještě asi nestalo. V Praze jsem se večer nudil, tak jsem vyrazil na koncert Martiny Trchové a Adama Kubáta. Stálo to za to.

Bob

Silvestr 2011

Na Silvestra 2011 byli králíci u kamarádů na chatě/chalupě/domečku (já nevím, jak se to oficiálně jmenuje) v Býkovicích. Kromě obligátních her - to by člověk neřekl, že známý medvěd může být třeba Pú a slavný pirát Jack Sparrow - byly na programu i výlety.

Vydali jsme se na rozhlednu na nedalekém kopci Malý Chlum. Měli jsme "novou" mapu z roku 1992. Docela nedávno. To by člověk ani neřekl, jak ten čas rychle letí. A že v terénu jsou některé "nové" značky. Bylo tam lidu jak na Svoboďáku. Ve 12:00 mi dorazila sms, že "Na ostrovech Tonga a Vanuatu už bouchá šampaňské...", takže se již mohlo začít slavit.

1. 1. 2012 jsem vyhodil pro stáří a celkovou sešlost způsobenou špatnou péčí fialku, kterou jsem měl asi 30 let (možná jen 25, ale i tak je to dost).

A to je asi vše, co mi ze Silvestra utkvělo v paměti a rád bych to sdělil světu :-)

Bob