Králíci v tunelu

V sobotu navštívili králíci Královopolský tunel. Prošli jsme se v tunelu I (severní) i v tunelu II (jižní). Do tunelů se vstupovalo z královopolských portálů a pokračovalo směrem k Žabovřeskám. Prošli jsme pod ulicí Palackého, Slovinskou, Chodskou, Vodovou a zastavili se někde před Jana Babáka. Tam také v současné době končí vyražená část. Ražba přitom pokračuje rychlostí asi 50 metrů za měsíc. Vyraženo je asi 70 % délky tunelů (ražená délka tunelů je asi 1050 metrů). Tunely jsou však ještě zhruba o 200 metrů delší, protože na koncích jsou hloubené úseky. Královopolský tunel by měly být uveden do provozu v roce 2012.

Fotky bohužel nemáme, protože se nám vybily baterky, ale fotek je určitě plnej net.

Více o velkém městském okruhu v Brně.

Akce se také mohla stát pěknou náborovou příležitostí pro mládežnické organizace, které by hledaly mladé kluky do družiny bagristů. Bylo jich (těch kluků i bagrů) tam fakt hodně.

Polární výprava: Od ledovce do královského města

Večer po příjezdu do oblasti ledovce Svartisen potkáváme dva kluky na skejtech. Vidí české auto (jsou to Češi) a hned se nás ptají, jak daleko končí kamenitá cesta, aby věděli, zda se jim vyplatí jít dál kvůli pořádnému povrchu na ježdění. A nabízejí, že můžeme spát někde poblíž nich v místním kempu, že už je tam českých rodin vícero. Nemusíme mít všechno, a tak jedeme spát kousek cesty zpět sami.

Ve středu 8. 7. 2009 potkáváme u Svartisenu Jardu. Jarda je na cestě s Marií a milují hlasité vyřvávání a důkladné řešení neskutečně těžkých problémů.
"Jardó, pojď si to tady přečíst!" (Marie objevila informační tabuli)
"Tak už jsme 215 metrů nad mořééém!" (Jarda a GPS)
Bob si dokonce myslí, že už jsme Jardu potkali v německém Sassnitz, kde se snažil se svojí červenou škodovkou přijít na to, kterak vjede k odbavovacímu terminálu na trajekt.

Cesta k ledovci začíná překonáním jezera Svartisvatnet. Lze se buď plavit (za 100 NOK na osobu), nebo to obejít. My jsme zvolili druhou variantu. Člověk se prodírá něco málo přes hodinu takovým hustším lesíkem a poskakuje po kamenech. Ale když je sucho (my měli sucho), tak to jde. Jinak jsou tam asi dost bažiny. Na druhém konci jezera se pokračuje již vzhůru ke splazu ledovce. Název Svartisen znamená v překladu černý led. A opravdu - na povrchu ledovce je takový černý poprašek. A pohled na ledovec je uchvacující. Zvlášť pro králíky, kteří bydlí v králíkárně :-D

Od ledovce se vracíme delší, zato však méně schůdnou cestou, abychom nepotkávali davy turistů. A potom již dobře známou cestou kolem jezera. Na parkovišti potkáváme skupinu v Čechů v dodávce. Spěchají už domů, protože jednomu z nich není moc dobře. Byli na Nordkapu a říkají, že nemusíme litovat, že jsme tam nebyli. My si to myslíme taky.

A vydáváme se na další pokračování po silnici E6 na jih. Teď nás čekají delší úseky. Zastavujeme u lososích peřejí Laksforsen. Lososy nevidíme (možná není jejich sezóna). Místo nich je tu Jarda s Marií. Pronásledují nás jako zelená příšera. Marie chtěla jít na záchod, ale má smůlu. My tady na těch lavičkách svačíme.

Cesta po magistrále E6 je zajímavá. Spousta dlouhých i krátkých tunelů - jeden byl dlouhý 8,6 km. Plno značek upozorňujících na různá zvířata. Viděli jsme upozornění na (ne všechno bylo na E6): divočáka, losa, soba, koně s jezdcem, koně, krávu s telaty, ovci, jelena, srnce, něco co vypadá jako pižmoň. Ale ve značení jsou ještě mezery. Upozorňovali na krávu s telaty a těsně kolem silnice polehávaly ovce s jehňaty. To bude chtít ještě dopracovat.

Maximální povolená rychlost 80 km/h je zajímavá věc. Dělá divy. Zatímco u nás nadávají řidiči osobáků na dálnici na kamiony, že se předjíždí a brzdí provoz, na norské "magistrále" E6 jsou k vidění situace, kdy kamión předjíždí osobní auto šinoucí se rychlostí kolem 65-70 km/h (ano, někteří si raději nechávají v rychlosti jistou rezervu, aby měli jistotu, že pokutu nedostanou). Takovýchto situací jsme viděli několik a působí to opravdu dojemně.

Ubytováváme se v kempu. Večer je duha a začíná pršet. Ve čtvrtek 9. 7. 2009 uháníme směrem na Trondheim. Semtam prší, ne nějak extrémně, ale prší. Cestou nás předjíždí červená blijicí dodávka Čechů, co byli na Nordkapu. Tak toho včera už asi moc neujeli. Delší pobyt na silnici opět umožňuje srovnání norských a švédských silnic. Z našeho pohledu jednoznačně lépe vychází Švédsko. Znají tam předjížděcí pruhy. Na srovnatelných úsecích je vyšší povolená rychlost. Značení - svislé i vodorovné - je také lepší.

Přestalo pršet. Stavujeme se ještě podívat na skalní malby v Leirfallu. Je tam velmi malá účast návštěvníků, a tak se nám věnuje místní průvodce - student archeologie. Mluví dobře anglicky (s norským přízvukem) a leccos zajímavého se dozvíme. Propaguje ekologicky šetrné zemědělství (i v Norsku mají něco na způsob našich JZD nadužívajících chemická hnojiva).

V Trondheimu se nachází největší skandinávská katedrála. Bývají tam dodnes korunováni norští králové. V Trondheimu chodí lidé se spoustou módních výstřelků. K nám to dojde časem. U katedrály potkáváme Čechy, co mění prasklou duši na kole. Místní veřejné automatické WC je za 10 NOK, nebo 1 €. Volíme to výhodnější (1 euro), ale automat je chytrej a nechce to. Nad centrem města stojí pevnost Kristiansten. Je z ní hezký výhled na město. A taky si tam člověk může vyzkoušet jak funguje páka.

Večer jedeme dál na jih za Oppdal. Je šero a prší. I v noci. Spíme na odpočívadle, kde se to oficiálně nesmí.

Více fotek

Polární výprava: Divočinou zpět na polární kruh

Chvíli před půlnocí z 5. na 6. 7. 2009 se vyloďujeme na norské pevnině v městě Bodø. A pokračujeme v noční jízdě. Ale nebojte, nejde o žádnou cestu v hluboké tmě. Stále jsme za polárním kruhem, stále je začátek léta, takže stmívat se tu rozhodně nebude. To světlo je zase trochu nevýhodou při nočním stanování. Sice se to může, ale trocha šera by neškodila. Tentokrát přespíme přímo u Saltstraumen.

Malá odbočka k výslovnosti norských názvů. Výslovnost není vůbec jednoduchá. Občas jsme něco řekli a mysleli jsme si, že to říkáme správně. Nepomůže ani to, že Norové a vy umíte anglicky - prostě když nerozumí tomu vámi vyslovenému norskému názvu, tak jste stejně v pytli. O norštině a její výslovnosti

V pondělí 6. 7. 2009 ráno se sbalíme a čekáme na představení. Saltstraumen je údajně nejsilnější přílivový a odlivový proud na světě. Má dosahovat rychlosti až kolem 40 km/h. A celou úžinou se valí obrovské množství vody. Vypadá to jako řeka, ale není to řeka. A tvoří se víry. Nedoporučuje se tam plavat, jezdit na malé loďce nebo snad padat při poskakování po kamenech. Podle přesného rozpisu má v 11:35 kulminovat přílivový proud, tak si na něj počkáme. Koukáme na rybáře, kteří se tam snaží něco ulovit. Prý by to mělo jít dobře. Ale ti naši nic nechytají. Tak možná to maj jenom jako atrapu na balení ženskejch.

A potom vyrazíme zase dál. Dokoupíme pečivo a ovoce, projedeme přes město Fauske a už nás čeká divočina. Národní park Rago. Doteď nevíme, zda se to čte rago nebo ragu, ale ono je to stejně dost jedno. V Rago potkáte s největší pravděpodobností stejně Čechy. Tak i my. Ve výchozím bodě - Lakshola - je několik českých aut. A s jedněmi příchozími se dáváme do řeči. Je odpoledne, my si ještě vaříme a pak se vydáme na cestu k chatě u jezera Storskogvatnet. Neplánujeme v chatě spát, a tak si sebou bereme stan, spacáky a všechno na 2-3 dny.

Cesta vede skutečně pěknou divočinou. A jsou tu i krásné mosty přes řeky. Ty Bobek přímo miluje. Vzájemně se předcházíme s aktivními německými penzisty (na věku se neshodneme, ale bylo jim tak 55-70). Jdou zhruba tak rychle jako my :-( Ale na druhou stranu jdou jen na lehko. U chaty Storskoghytta - je rybář a rybářka. Asi Norové. Ale možná taky klidně Švédové. My to nepoznáme. Ubytujeme se u jezera a jdeme si něco uvařit. Ještě později večer dorazí nějací další tři turisti a pes.

V úterý 7. 7. 2009 pokračujeme dále. "Ráno jsme vyrazili na osmihodinový trek přes nejvyšší hřebeny Raga. Sotvaže jsme opustili chatu, začalo lít. Voda v potocích stoupla. Rašelina nabobtnala. A skály byly kluzké, protože na nich vegetoval nějaký mizerný, skoro neviditelný, černavý druh lišejníku. Za hodinu jsme byli potlučení, mokří a čvachtalo nám v botách stejně jako včera v noci." (Zdeněk Šmíd: Za písní severu)

Tak takové "štěstí" jsme neměli. Nepršelo nám. Ani trochu. Potoky byly docela normálních rozměrů. Do rašeliny Bobovi sice jednou zapadla jedna noha, ale rozhodně ne do pasu, ani ne po koleno, takže se to dalo přežít. Šli jsme po nejrůznějších kamenných plotnách, kolem různých jezírek a potoků k jezeru Litlverivatnet, kde je nádherný vodopád, nad jehož začátkem vede cesta po visutém mostě. Živel je tu skutečně blízko. V jezerech jsme se nekoupali, bylo pod mrakem. Vracíme se po cestě do Nordfjordu. Rago stálo za to.

Pak vyrážíme směrem na jih. Projedeme Fauske a zastavujeme na polárním kruhu. Zatímco při minulé zastávce na polárním kruhu jsme byli sami, nyní nám dělá společnost centrum polárního kruhu s nezbytnými obchůdky, poštou (ano, i my jsme něco poslali) a obřím parkovištěm. Minulý polární kruh byl uprostřed lesů, tento je v pustině. Příjemným zjištěním je, že na polárním kruhu se ani otevřená auta nekradou. Nechat to tak někde u nás u hypermarketu, tak se můžete do 15 minut s autem rozloučit. Je tu také památník sovětským a jugoslávským zajatcům, kteří zde za druhé světové války stavěli ve velice tvrdých podmínkách železnici (nebo silnici? - to už si přesně nepamatuju; mohl bych napsat dopravní infrastrukturu, ale to by se sem moc nehodilo). Po zastávce odjíždíme k ledovci Svartisen. Ale o tom zase až příště, milé děti.

Fotky

I králíci mají svoje dny

Pořád vám tady píšeme, kde jsme zase byli, co se nám líbilo a podobně. Skoro by to mohlo vypadat, že králící mají úplně bezstarostný život a nemají žádné problémy. Ale není tomu tak.

Například minulý týden se Bob otrávil na pracovním obědě (to jako není schůzka, kde se uzavírají kšefty za miliony, ale obyčejnej oběd v "závodní jídelně") z podaného jídla. Pak mu bylo tak špatně, že byl celej zelenej, pár dní skoro nejedl a po příchodu domů šel vždycky jenom spát. Byl tak slabej, že musel jezdit domů od vlaku autobusem - normálně chodí pěšky, protože správnej králík zvyšuje svoji fyzickou kondici všude, kde to jde. Naštěští vše ve správnou chvíli odeznělo, a tak víkendovou oslavu stihl už zase v nejlepší formě.

Bobkovi se něco podobnýho stalo tento týden. Svírají ho křeče v žaludku, požírá tady piškoty a suchý rohlíky, prokládá to fernetem a zapíjí kolou. No vlastně si k tomu ještě dává pribináčky a banány. Tak uvidíme...

Pak si taky někdo jedné noci půjčil z našeho auta všechny čtyři ozdobné poklice z kol. Jsou to sice jenom čtyři trapné kousky plastu, které na funkci vozidla nic nemění, ale přece jenom je jich škoda. Už nejsme zas tak mladí králíci, abychom si naivně mysleli, že je ten milý a hodný človíček někdy donese zpátky.

A na závěr nejlepší fórek dnešního dne, z kategorie neuvěřitelných. Bob jezdil na dračí lodi na Svratce tak šikovně, že se mu podařilo odeslat svoje relativně nové brýle do bahnitých hlubin. Leží v klidu a míru nedaleko mostu v Jundrově. Kdybyste je chtěli hledat, tak vězte, že máte naději na úspěch asi tak 0,0000000000000001 %. A nejhorší bylo, že ta loď jela tak rychle, že se to fakt chytit nedalo :-)

Takže tak. Ale samozřejmě víme, že se dějou mnohem horší věci. Někomu není špatně od žaludku, ale třeba rovnou umře, dalšímu neseberou kousek plastu, ale přijde o všechno, co má, a někdo nepřijde o brýle, ale rovnou o zrak. Takže se máme moc dobře a posíláme pusu všem nekrálíkům.

A kdo se nudíte, tak se objednejte a stavte se někdy na návštěvu. Tady se vám rozhodně nemůže nic stát :-D

Polární výprava: Vítejte v Norsku

V pátek 3. 7. 2009 v podvečerních hodinách překročila králičí jednotka hranice Norského království. Nestalo se tak proto, že bychom jim chtěli poskytnout nějakou bratrskou pomoc, ale pouze proto, že jsme se tam chtěli trochu podívat. A abychom neumřeli hlady a finančním vyčerpáním, tak jsme si s sebou dovezli trochu nadlimitní množství čokolády a dalších sladkostí. Celníci však na hranicích nebyli, takže k žádné kontrole nedošlo. Stejně by to nenašli... :-)

Zastavujeme u pobřeží Norského moře. Je zrovna odliv a válí se tam kostry ryb. Na parkovišti jsou prodejci tradičních laponských výrobků. Prý jich ještě uvidíme spoustu.

V Narviku se u známého rozcestníku přesvědčíme, že na severní pól je to opravdu blíž než domů. Počasí tu mají pěkné. Venku svítí sluníčko a z auta to vypadá úplně idylicky. Venku však dost fouká, takže na kraťasy to rozhodně není. My míříme na Lofoty. Cestou se cena benzinu zvyšuje o 2 NOK za litr (tedy zhruba o 6 Kč za litr), ale my u takových vydřiduchů moc tankovat nebudeme, protože máme plnou nádrž ještě z Narviku, kde byl benzin naopak na norské poměry velmi levný.

Jižně od Harstadu, na silnici E10 v místě, kde silnice po mostě překonává úžinu, dosahujeme nejsevernějšího bodu naší cesty (asi 68 stupňů a 30 minut severní šířky).

Píše se sobota 4. 7. 2009. Ráno je zataženo, ale skoro nefouká. Dorážíme na Lofoty. Zpod svodidel vyletěl drobnější pták a rovnou pod auto. Ale asi to zvládl proletět, protože jsme jeho mrtvolu nikde nenašli. Projíždíme podmořským tunelem (celá cesta po Lofotech je zadarmo, za tunely ani mosty se tu nic neplatí). Po silnici si to vykračují krávy. Bob zjišťuje rafinovaným vědeckým experimentem, že zdánlivě suchý kravěnec nemusí být suchý i uvnitř. Přes den se vyjasňuje, ale fouká. I tak je tu ale klima velmi mírné, když uvážíme, že jsme na stejné úrovni jako Aljaška nebo Grónsko.

Zastavujeme v největším městě na Lofotech (Svolvaer), prohlížíme rybářské vesničky (Henningsvaer, Nusfjord), cestou míjíme spoustu překrásných scenérií. Některé pláže vypadají velmi romanticky. Ale do vody nejdeme dál než po kotníky. Ale na fotce to fakt vypadá jako idylická pláž někde v Tichomoří.

Také si zajedeme do Moskenes, kde si chceme zamluvit trajekt na zítřejší den a vůbec tak nějak zjistit, jak tento trajekt funguje (v kolik tam být, atd.). Máme smůlu. Nikdo tam není, nikdo nic neví, jízdní řád tam vyvěšený není, prostě nic. Naštěstí máme jízdní řád vytištěný z domu :-)

Spát jedeme kousek k Hamnøy. Toto místo se silně nedoporučuje. Bylo tam sice hezky - ovšem jenom na pohled. Je to tam jako na větrné hůrce. Použili jsme všechny šňůry, tropiko řádně přisuchozipovali, stan zatížili kameny, sebou a ještě přivázali k autu, ale stejně ráno skončil jako troska.

Ráno vstáváme dřív, protože spát se v tom větru fakt nedá. Už tak ze cviku koukneme zase na trajekt, zda tam třeba ráno někdo nebude. Není. Pokračujeme dál až na konec Lofotského souostroví k vesničce s nejkratším názvem na světě Å (čti ó). Je brzo a racci řvou jako malý děti a zajišťují tak příjemné vstávání místním obyvatelům a turistům.

My se vydáváme o kousek dál na výlet k chatě Munkebu. Stoupáme od moře stále do kopce podél nádherných jezer. Cesta je to pohodová a trvá asi 4 hodiny. Potkáváme pár skupin turistů. Někteří šmírují naháče v jezírku dalekohledy a dělají, že pozorují zvěř. Pak taky nějakého Němce. Ten sice možná umí norsky (teda aspoň nám se zdá, že německy nemluví), ale stejně mu to v komunikaci s králíky nepomůže :-) Málokdo z turistů jde až nahoru k chatě a to dělají chybu. Je tam parádně a hlavně je tam zase sníh na koulování.

Po návratu míříme k trajektu. Tam už stojí pár aut. Systém spočívá v tom, že se čeká a čeká. Kdo je tam dřív, tak má větší šanci, že se dostane na loď. My jsme tam brzo, takže se vlezeme, ale pár aut se opravdu nevleze a můžou čekat na další loď (zhruba další 4 hodiny). V 19:30 vyplouváme směr pevnina. Bobek zabral strategické místo s výhledem na televizi, takže můžeme sledovat fotbalový duel norské ligy mezi oranžovými a modrými. I když nejsou moc viditelné vlny, tak loď se na naše středoevropské poměry docela houpá.

Odkaz na fotogalerii

Krásné svatební datum

9. 9. 2009 - to by bylo krásné svatební datum.
A někteří toho prý hodlají využít. Mánie ale nemá být taková jako 7. 7. 2007. Teda, aspoň to tvrdí novináři. No asi tomu tak bude. Svatby u nás obvykle ve středu nebývají.

Čtěte více

Polární výprava: Za polárním kruhem

1. 7. 2009, středa, králíka za polárním kruhem je třeba. A tak tomu také bude. Ale ještě předtím se vydáme k městu Luleå (čti luleo), kde se ocitneme nejvíce na východě během této polární výpravy (asi 22 stupňů východní délky, což je zhruba stejně jako má pohoří Vihorlat na Slovensku :-)). Následuje přesun do kostelního městečka Gammelstad. Tam jsme strávili příjemné dopoledne, i když bylo na švédské poměry nesnesitelné horko. Ale paní v obchůdku s tradičními laponskými věcmi říkala, že se má ochladit. Také říkala, že tu měla minulý týden 3 Češky, takže už jsme tento měsíc druzí. Zajímavou tradiční laponskou věcí je tričko s vyobrazením laponské armády, která zvládne udolat každého - laponské komáří letectvo. Nás však letos neudolala, protože asi byla někde na cvičení mimo domovskou zem.

A pak už vzhůru za severní polární kruh. Ale pozor! Polární kruh se pohybuje, takže by se někdy mohlo stát, že si myslíte, že jste ho překročili, ale ve skutečnosti ne. Ale králíkům se tohle rozhodně nestalo, protože jsme jeli ještě mnoho a mnoho kilometrů za něj. Akorát teda asi zrovna nebyl tam, kde byl naznačen. Pak následuje Jokkmokk. To je jakési laponské hlavní město, místo trhů a také stůl a židle u nás doma v kuchyni. Co symbolizuje laponská vlajka?

Když potká Čech soba, mají radost oba. Když ho potká na silnici na rovném úseku, tak je to fakt radost (náš 1. sobí případ), když ho potká za zatáčkou, tak je ta radost už menší, ale vzhledem k tomu, že je to originální přírodní sob, tak to pořád stojí za to. Ve Švédsku prý žije asi 120 000 sobů.

Kiruna je industriální město. Ale v létě to docela jde. V zimě tam asi opravdu musí být teskno. Nám se tam ale líbilo. V Kiruně mají hezké dětské hřiště a na něm žádné děti. Takže jsme na testování herních prvků zůstali sami. Co se dá dělat, když ono se to otestovat musí. V Kiruně se těží železná ruda. Ale to, předpokládám, všichni víte z hodin zeměpisu. Tedy alespoň my jsme se to učili. Nepředstavujte si ale nějakou šachtičku v zemi, kde by se tak nějak kutalo. Jedná se o megatěžbu zajišťovanou státní společností LKAB. Do dolu jsme se podívat nešli. Někdo na internetu psal, že to není zas tak úžasný, tak jsme to oželeli. Kiruna je také nejsevernější obcí ve Švédsku a největší svojí rozlohou. Obce ve Švédsku jsou vůbec veliké. Taková obec Kiruna je velká asi jako polovina Švýcarska.

Rozloučíme se s Kirunou a vyjíždíme do Abiska. Abisko je malá turistická stanice a zároveň národní park. Moudré knihy a další zdroje praví, že Abisko má z celého Švédska nejnižší srážkový úhrn (cca 300 mm za rok), hodně slunce a mírné letní klima. A proto lehce prší a je zima! Ale na druhou stranu - je to poprvé, co nám ve Švédsku prší. Musíme uznat, že paní z Gammelstadu měla pravdu - ochladilo se.

Ve čtvrtek 2. 7. 2009 ráno je krásně. Obloha je částečně modrá a svítí sluníčko. Vyrážíme kolem peřejnaté řeky k jezeru. Také konečně vidíme legendární Laponskou bránu. Cesta příjemně ubíhá, občas nás akorát napadne pár komárů. Potkáváme také výpravu Japonců (ne Laponců) - asi se jedná o nějakou univerzitní konferenci, nebo tak něco. Večer je totiž potkáváme, jak společně se Švédy debatují v takovém velkém kroužku. A mají půjčené krásné oranžové stany. Po návratu z půldenního výletu jdu odpočívat do sauny, která je součástí kempu. Spolu se mnou jsou tam nějací tři domorodci. Celou dobu v sauně jsem si myslel, že ti tři mluví finsky. Uvažoval jsem i o sámštině (laponštině). Kdo by se chtěl začít sámsky (laponsky) - může začít. Finů je tu hodně a nějak jim vůbec nerozumím. Švédštině bych přece musel aspoň trochu rozumět. Ale asi ne. Asi to byli fakt Švédi a mluvili rychle. Prostě psané švédštině se dá tak nějak rozumět, ale s mluvenou je to trochu horší.

Večer nastává čas pro výstup za půlnočním sluncem, které budeme pozorovat z hory Nuolja (1 169 metrů nad mořem). My začínáme asi na čtyřech stovkách, takže to nějaký ten výstup bude. Cestou se kocháme krásnými výhledy na Laponskou bránu, sněhovými poli (přes jedno nebo dvě musíme i přejít) a výhledem na jezero. Cesta je místy rozbahněná, protože sníh taje. Ve vyšších místech nás pronásleduje podivný pískot. Nejdříve si myslíme, že jsou to nějaká pěkná vysokohorská zvířátka - svišti? (kdo ví, zda svišti takhle na severu vůbec žijou, my teda rozhodně ne) - ale nakonec zjistíme, že jsou to ptáci, kteří poskakují v dálce na kamenech a přelétávají.

Na vrchol dorazíme příliš brzo - měli jsme časovou rezervu, tak musíme čekat. Jsou tam již tři Švédové, kteří se s námi dávají do konverzace. Loni byli na nejvyšší švédské hoře - Kebnekaise - a slunko ani neviděli, jak bylo škaredě. To dnes nehrozí. Přesto je velká zima. Fouká a moc nad nulou asi nebude. Konečně půlnoc. Vracíme se asi 1:40 a jdeme spát.


Pátek 3. 7. 2009
Spíme do oběda. Najíme se, koupíme nějaký dáreček v místním obchodě (měli i Starobrno v plechovce za 15 SEK) a vzhůru do Norska!

Více fotek