Zastavujeme u pobřeží Norského moře. Je zrovna odliv a válí se tam kostry ryb. Na parkovišti jsou prodejci tradičních laponských výrobků. Prý jich ještě uvidíme spoustu.
V Narviku se u známého rozcestníku přesvědčíme, že na severní pól je to opravdu blíž než domů. Počasí tu mají pěkné. Venku svítí sluníčko a z auta to vypadá úplně idylicky. Venku však dost fouká, takže na kraťasy to rozhodně není. My míříme na Lofoty. Cestou se cena benzinu zvyšuje o 2 NOK za litr (tedy zhruba o 6 Kč za litr), ale my u takových vydřiduchů moc tankovat nebudeme, protože máme plnou nádrž ještě z Narviku, kde byl benzin naopak na norské poměry velmi levný.
Jižně od Harstadu, na silnici E10 v místě, kde silnice po mostě překonává úžinu, dosahujeme nejsevernějšího bodu naší cesty (asi 68 stupňů a 30 minut severní šířky).Píše se sobota 4. 7. 2009. Ráno je zataženo, ale skoro nefouká. Dorážíme na Lofoty. Zpod svodidel vyletěl drobnější pták a rovnou pod auto. Ale asi to zvládl proletět, protože jsme jeho mrtvolu nikde nenašli. Projíždíme podmořským tunelem (celá cesta po Lofotech je zadarmo, za tunely ani mosty se tu nic neplatí). Po silnici si to vykračují krávy. Bob zjišťuje rafinovaným vědeckým experimentem, že zdánlivě suchý kravěnec nemusí být suchý i uvnitř. Přes den se vyjasňuje, ale fouká. I tak je tu ale klima velmi mírné, když uvážíme, že jsme na stejné úrovni jako Aljaška nebo Grónsko.
Zastavujeme v největším městě na Lofotech (Svolvaer), prohlížíme rybářské vesničky (Henningsvaer, Nusfjord), cestou míjíme spoustu překrásných scenérií. Některé pláže vypadají velmi romanticky. Ale do vody nejdeme dál než po kotníky. Ale na fotce to fakt vypadá jako idylická pláž někde v Tichomoří.
Také si zajedeme do Moskenes, kde si chceme zamluvit trajekt na zítřejší den a vůbec tak nějak zjistit, jak tento trajekt funguje (v kolik tam být, atd.). Máme smůlu. Nikdo tam není, nikdo nic neví, jízdní řád tam vyvěšený není, prostě nic. Naštěstí máme jízdní řád vytištěný z domu :-)Spát jedeme kousek k Hamnøy. Toto místo se silně nedoporučuje. Bylo tam sice hezky - ovšem jenom na pohled. Je to tam jako na větrné hůrce. Použili jsme všechny šňůry, tropiko řádně přisuchozipovali, stan zatížili kameny, sebou a ještě přivázali k autu, ale stejně ráno skončil jako troska.
Ráno vstáváme dřív, protože spát se v tom větru fakt nedá. Už tak ze cviku koukneme zase na trajekt, zda tam třeba ráno někdo nebude. Není. Pokračujeme dál až na konec Lofotského souostroví k vesničce s nejkratším názvem na světě Å (čti ó). Je brzo a racci řvou jako malý děti a zajišťují tak příjemné vstávání místním obyvatelům a turistům.
My se vydáváme o kousek dál na výlet k chatě Munkebu. Stoupáme od moře stále do kopce podél nádherných jezer. Cesta je to pohodová a trvá asi 4 hodiny. Potkáváme pár skupin turistů. Někteří šmírují naháče v jezírku dalekohledy a dělají, že pozorují zvěř. Pak taky nějakého Němce. Ten sice možná umí norsky (teda aspoň nám se zdá, že německy nemluví), ale stejně mu to v komunikaci s králíky nepomůže :-) Málokdo z turistů jde až nahoru k chatě a to dělají chybu. Je tam parádně a hlavně je tam zase sníh na koulování.
Po návratu míříme k trajektu. Tam už stojí pár aut. Systém spočívá v tom, že se čeká a čeká. Kdo je tam dřív, tak má větší šanci, že se dostane na loď. My jsme tam brzo, takže se vlezeme, ale pár aut se opravdu nevleze a můžou čekat na další loď (zhruba další 4 hodiny). V 19:30 vyplouváme směr pevnina. Bobek zabral strategické místo s výhledem na televizi, takže můžeme sledovat fotbalový duel norské ligy mezi oranžovými a modrými. I když nejsou moc viditelné vlny, tak loď se na naše středoevropské poměry docela houpá.Odkaz na fotogalerii
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat