Polární výprava: Divočinou zpět na polární kruh

Chvíli před půlnocí z 5. na 6. 7. 2009 se vyloďujeme na norské pevnině v městě Bodø. A pokračujeme v noční jízdě. Ale nebojte, nejde o žádnou cestu v hluboké tmě. Stále jsme za polárním kruhem, stále je začátek léta, takže stmívat se tu rozhodně nebude. To světlo je zase trochu nevýhodou při nočním stanování. Sice se to může, ale trocha šera by neškodila. Tentokrát přespíme přímo u Saltstraumen.

Malá odbočka k výslovnosti norských názvů. Výslovnost není vůbec jednoduchá. Občas jsme něco řekli a mysleli jsme si, že to říkáme správně. Nepomůže ani to, že Norové a vy umíte anglicky - prostě když nerozumí tomu vámi vyslovenému norskému názvu, tak jste stejně v pytli. O norštině a její výslovnosti

V pondělí 6. 7. 2009 ráno se sbalíme a čekáme na představení. Saltstraumen je údajně nejsilnější přílivový a odlivový proud na světě. Má dosahovat rychlosti až kolem 40 km/h. A celou úžinou se valí obrovské množství vody. Vypadá to jako řeka, ale není to řeka. A tvoří se víry. Nedoporučuje se tam plavat, jezdit na malé loďce nebo snad padat při poskakování po kamenech. Podle přesného rozpisu má v 11:35 kulminovat přílivový proud, tak si na něj počkáme. Koukáme na rybáře, kteří se tam snaží něco ulovit. Prý by to mělo jít dobře. Ale ti naši nic nechytají. Tak možná to maj jenom jako atrapu na balení ženskejch.

A potom vyrazíme zase dál. Dokoupíme pečivo a ovoce, projedeme přes město Fauske a už nás čeká divočina. Národní park Rago. Doteď nevíme, zda se to čte rago nebo ragu, ale ono je to stejně dost jedno. V Rago potkáte s největší pravděpodobností stejně Čechy. Tak i my. Ve výchozím bodě - Lakshola - je několik českých aut. A s jedněmi příchozími se dáváme do řeči. Je odpoledne, my si ještě vaříme a pak se vydáme na cestu k chatě u jezera Storskogvatnet. Neplánujeme v chatě spát, a tak si sebou bereme stan, spacáky a všechno na 2-3 dny.

Cesta vede skutečně pěknou divočinou. A jsou tu i krásné mosty přes řeky. Ty Bobek přímo miluje. Vzájemně se předcházíme s aktivními německými penzisty (na věku se neshodneme, ale bylo jim tak 55-70). Jdou zhruba tak rychle jako my :-( Ale na druhou stranu jdou jen na lehko. U chaty Storskoghytta - je rybář a rybářka. Asi Norové. Ale možná taky klidně Švédové. My to nepoznáme. Ubytujeme se u jezera a jdeme si něco uvařit. Ještě později večer dorazí nějací další tři turisti a pes.

V úterý 7. 7. 2009 pokračujeme dále. "Ráno jsme vyrazili na osmihodinový trek přes nejvyšší hřebeny Raga. Sotvaže jsme opustili chatu, začalo lít. Voda v potocích stoupla. Rašelina nabobtnala. A skály byly kluzké, protože na nich vegetoval nějaký mizerný, skoro neviditelný, černavý druh lišejníku. Za hodinu jsme byli potlučení, mokří a čvachtalo nám v botách stejně jako včera v noci." (Zdeněk Šmíd: Za písní severu)

Tak takové "štěstí" jsme neměli. Nepršelo nám. Ani trochu. Potoky byly docela normálních rozměrů. Do rašeliny Bobovi sice jednou zapadla jedna noha, ale rozhodně ne do pasu, ani ne po koleno, takže se to dalo přežít. Šli jsme po nejrůznějších kamenných plotnách, kolem různých jezírek a potoků k jezeru Litlverivatnet, kde je nádherný vodopád, nad jehož začátkem vede cesta po visutém mostě. Živel je tu skutečně blízko. V jezerech jsme se nekoupali, bylo pod mrakem. Vracíme se po cestě do Nordfjordu. Rago stálo za to.

Pak vyrážíme směrem na jih. Projedeme Fauske a zastavujeme na polárním kruhu. Zatímco při minulé zastávce na polárním kruhu jsme byli sami, nyní nám dělá společnost centrum polárního kruhu s nezbytnými obchůdky, poštou (ano, i my jsme něco poslali) a obřím parkovištěm. Minulý polární kruh byl uprostřed lesů, tento je v pustině. Příjemným zjištěním je, že na polárním kruhu se ani otevřená auta nekradou. Nechat to tak někde u nás u hypermarketu, tak se můžete do 15 minut s autem rozloučit. Je tu také památník sovětským a jugoslávským zajatcům, kteří zde za druhé světové války stavěli ve velice tvrdých podmínkách železnici (nebo silnici? - to už si přesně nepamatuju; mohl bych napsat dopravní infrastrukturu, ale to by se sem moc nehodilo). Po zastávce odjíždíme k ledovci Svartisen. Ale o tom zase až příště, milé děti.

Fotky