Rumunsko 2009: Retezat

"Retezat - Jezernaté hory.
... Hlavní cesta horami se dosud nepodobá tatranské magistrále, jen dobytčí stezka se táhne vzhůru k lukám divokých trav pod skalnaté štíty. Projdeš všude a také svůj přístřešek smíš ještě postavit, kde chceš. ... Do Retezatu, princezny Jižních Karpat, můžeš přijít odkudkoliv, ale od jihovýchodu, z údolí Západního Jiu, je to nejlepší. ... Na hřebeni užasneš, v jediném okamžiku se otevře nevídaný pohled - objeví se jezernaté hory. Teprv tam, na větrném sedle nad kobylími jezírky, se zjeví Retezat." (Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)

Náš pobyt v Retezatu začal v pátek 7. 8. 2009. Ráno sice nepršelo, ale byla mlha. Vyrážíme na Malý (vápencový) Retezat. Potkáváme 2 turisty. V průběhu dne začíná pršet, pozdějí více - i s pláštěnkou už je poznat, že prší. Postavíme stany v sedle Plaiul Mic. Chvílemi to vypadá na bouřku, pak svítí sluníčko, ale nakonec zase hodně prší. Ještě než se rozprší, tak prochází přes sedlo rumunská výprava s osly. A pak už jen prší. Bohužel jsme tu už v národním parku. Takže přijde Rumun a říká, že se na tomto místě nesmí stanovat. Sice ve směru našeho příchodu žádná informace o národním parku nebyla, taky jsou tu polámané kosodřeviny a rozházené odpadky, ale zákaz je zákaz. On nemůže vědět, že vaříme na vařiči a odpadky si odnášíme. Scházíme tedy na chatu Buta, kde se ubytujeme (30 RON osoba/noc). Chata Buta je nejvýše položená v Retezatu (1 580 metrů nad mořem). Dáme pivo Haţegana (lehce předražené, vysokohorská cena) a zahrajeme Bang.

Sobota 8. 8. 2009. Ráno na Butě. Je nádherně modře. Sympatický "zelený" (dle oblečení) Rumun nám prozradil, že tato noc byla poslední deštivá - ačkoliv prý celý týden mělo být hezky. Jo, mimochodem, horské služby se na předpověď počasí neptejte, ti to neví, teda aspoň ne u chaty Buta. Stoupáme opět nahoru, tedy výše popsaným směrem z údolí Západního Jiu. Úžas už nás ovšem nečeká. Byli jsme tam již včera. O volném táboření již také víme své a turistů je už tu hodně. V sedle Plaiul Mic se opět začínají dělat mraky, proto nejdeme přes hřeben, ale volíme pohodovější trasu k jezeru Bucura. Tedy ze sedla dolů do údolí a pak postupně vzhůru k jezeru Bucura. Včera jsme také zjistili, že naše česko-rumunská konverzace obsahuje sice plno zajímavých frází, ale chybí jí některá základní slova - například pes a kočka. Hlavně ti psi by se občas hodili. Tak si to najdeme aspoň teď na netu.

Dole v údolí je parkoviště, kam přijíždějí všichni autem. Mysleli jsme si, že by tam mohl být koš na odpadky, ale omyl. Magda udává naše odpadky jednomu z automobilistů, tak je snad vyhodil až někde do popelnice a ne hned do řeky, když už jsme je tak pěkně sbírali. Stoupáme k jezeru Bucura. Je zase celkem hezky. U jezera je celé stanové městečko. V noci bača hledá krávu. Prý u toho strašně vyřvává. Bob neví - Bob spal. Je tu plno vtipných existencí a také vtipný záchod. Přestože jsme v národním parku, kde se toho spoustu nesmí, tak ještě nikoho z vedení parku nenapadlo, že by bylo dobré u tábořiště, kde je zhruba stovka lidí, zřídit něco jako záchod.

V neděli 9. 8. 2009 vystoupáme do sedle Bucurei (2 206 metrů nad mořem) s tím, že tam se rozhodneme, jak dál. Cestou jsme chtěli koupit sýr od bači, co bydlí v kamenu na břehu jezera, ale zrovna žádný neměl. Bobka taky hryzla vysokohorská vosa. V sedle to s počasím nevypadá opět skvěle, takže sestup do údolí. Ale na tu bídu, co tu máme s počasím, stejně docela dobrý. Pokračujeme k chatě Pietrele a pak do vesničky Cârnic. Zde se domlouváme na odvoz k vlaku za 120 RON za auto, nakonec jedeme za 90 RON. Místní se asi špatně dohodli s přivolaným řidičem na tom, jak nás oberou o 30 RON a pak už jim to bylo blbý, tak to nechali za obvyklých 90 RON.

V Ohaba de sub Munte čekáme na vlak. Tam vaříme kousek u nádraží, společnost nám dělají místní psi a štěnátko, co se zahrabává do písku. A taky je tu obávaný rumunský medvěd. Ale my se ho nebojíme a dokonce se s ním vyfotíme. Co dělat při setkání s medvědem? Pak jedeme osobákem do Petroşani, kde nakupujeme lístky na přesun do Banátu. Musíme totiž zjistit možnosti další cesty. Nevěděli jsme, kde a kdy slezeme z hor, takže možnosti zjištěny nemáme. Nemáme ovšem ani dost rumunských peněz (kartou to zaplatit nejde), tak musíme vyměnit peníze. Na nádraží ovšem není žádná směnárna, ani taxikáři nechtějí směňovat (asi fakt nemají), tak nás hodí jeden taxikář do centra k automatické směnárně - pořád jsme si mysleli, že jedeme k bankomatu, kde vybereme, ale my opravdu jedeme do automatické směnárny. Vsunete eura a vypadnou vám místní peníze. A nemusíte vsouvat jen eura, zvláda to i jiné měny. To u nás nemáme - a pak řekněte zaostalé Rumunsko... To už dávno neplatí. Jo, a jen tak mimochem pro špiony z Českých drah - na lístku vám vyjede i čas, kdy vyjíždíte, kde přesedáte a kdy dojedete. O tom se ČD taky může zatím jen zdát.

Fotky