"Cernei (čti černej) - Květinové hory.
... Strmo a kamenito. Na koncích údolí jsou vesnice, utěšené domky na pokosených svazích, ale dojít k nim lze pouze pěšky nebo na oslu. Všude květy, velké, bujné, barevné, teplomilné. ... Strmě spadají černejské hory jen k jihu do údolí Černé, jedné z nejkrásnějších řek Rumunska. Na severu jsou patrné již vysoké kamenité pastviny hor Ţarcu (čti carku), které se připojují k bezcestným horám Godeanu. Tady končí Jižní Karpaty." (Miloslav Nevrlý: Karpatské hry)
Je to již dávno předávno (asi 2 měsíce), co se králíci vypravili do Rumunska. Tentokrát nejeli sami, ale ve skupince. Spolu s námi Ondra s Bárou. A Jeňa s Magdou. Ano, je to skutečně ten Ondra, který doma říká "Subaruubaru". Nene, nemají doma auto japonské značky, už vůbec s ním neparkují u pohostinného zařízení, to pouze Ondra hlásí své ženě, kde se zrovna nalézá. No, kde jinde by ho taky hledala, že... A také nás doprovázely naše batůžky o úhrnné váze něco málo přes 42 kg - což ovšem v pomyslném souboji párů stačilo jen na bronzové medaile.

Z Brna vyjíždíme v pátek 31. 7. 2009 kolem 23:00 autobusem pro asi 30 lidí. Zastavujeme u Bratislavy, kdesi v Maďarsku, lehce přibrzdíme na hraničním přechodu Maďarsko - Rumunsko. Náš
dopravce pan Hrůza vyhodí šest
plzní a jede se dál. Projedeme kolem Srbska, cestou vyměníme peníze (kurz asi 4
RON za 1 euro) a zhruba v poledne jsme ve
Svaté Heleně. Do Svaté Heleny je postavena nová silnice.
Když jsme tu byli posledně, tak tu byla jen prašná cesta. Jinak silnice před Novou Moldavou (
Moldova Nouă) má očekávanou rumunskou kvalitu (prach a díry), ale nutno říct, že se tam hodně opravuje. Ještě pár let a člověk ani nepozná, zda jede po silnici v Česku nebo v Rumunsku. Ve Svaté Heleně čekáme na další odvoz. Pokračujeme přes Rovensko, Dalboşet, kolem Bozovici až pod hory Cernei (poblíž
Cornereva). Pak jdeme dokopce a dokopce. Spíme v lese u potoka a děláme si ohýnek.
V neděli 2. 8. 2009 vstáváme o hodinu později. Zapomněli jsme si totiž na mobilu upravit čas na rumunský (
v Rumunsku je o hodinu více). Hledáme cestu na hřeben. Mohlo by se zdát, že najít cestu na hřeben je jednoduchá záležitost, ale ne vždy tomu tak je. Zvlášť když chybí značky, je les a cesta se ztrácí. Potkáváme první koně a taky krkavce kroužící nad námi. Asi se těší na pochoutku. Prudké svahy a nádherné výhledy. Večer se dozvídáme podrobnosti o Ondrových návštěvách v keramice. Rozepisovat se tady o tom nebudeme :-)

V pondělí 3. 8. 2009 ráno si nás oblíbil jeden pejsánek - trochu větší štěnátko a nechtěl odejít. Ale pak ho smečka zavolala a musel. A potom borůvky, borůvky a zase borůvky. Teda aspoň Boba docela zaujaly. Trochu jsme si zašli u "plešaté" hory. Není vždy lehké poznat, který hřeben je hlavní. Takže jdeme po bočním hřebeni trochu dolů a pak se zase vracíme na ten hlavní. Společnost nám dělají také ovčí stáda spolu se psími hlídači. Ti jsou docela často vybaveni obojkem z ostnatého drátu. Proč obojek z ostnatého drátu? Čtěte
v diskuzi (příspěvek od uživatle Hrabosh 15. 2. 2008 20:55)
Stany rozbalíme nedaleko pramene poblíž vrcholu Dobrii. Bára čte
Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách. Hrajeme
Bang! Ondra je pořád šerif. Dvakrát mrtev, ale potřetí přežije. V dálce jsou blesky, ale neprší. Svítí měsíc a jsou vidět krásně hvězdy.

V úterý 4. 8. 2009 ráno se přes nás přežene stádo ovcí se psy. My pokračujeme na kopec Olanul, v jehož sedle začínají hory Godeanu. Cestou potkáváme další a další stáda ovcí a psy. Bačové si podávají ruce jen s muži. Na vrcholu Olanul potkáváme první turisty - jsou to dva Češi z Brna :-) No abychom nezapomněli. Taky proběhla debata o
dědění. Když jeden z bezdětných manželů zemře (třeba naprosto naprosto nešťastnou náhodou, však tén fén mi do té vany upadl pane soudče), dostane to pak druhý manžel, nebo něco připadne i rodičům zemřelého manžela? Ale pozor, pozůstavší manžel taky nemusí zděnit nic, že :-) Je-li sepsána závět, manžel není neopomenutelným dědicem, na rozdíl od dětí.
Fotky
Žádné komentáře:
Okomentovat